22. 12. 2008
Vánoční čtení z klasikaAj, pane doktor, hezké je, že se nás neštítíte přec. - Nezbylo už nic neškodného. Malé radosti, výrazy života, které se zdály být vyňaty z odpovědnosti myšlení, nejen že obsahují moment vzdorné hlouposti, zatvrzelého sebezaslepení, nýbrž přímo slouží svému nejkrajnějšímu protikladu. Dokonce i kvetoucí strom v okamžiku, kdy je květ vnímán beze stínu zděšení, lže; dokonce i nevinné "Jak pěkné" omlouvá urážku ze strany existence, která je jiná, a není už žádná krása a žádná útěcha, kromě pohledu bezprostředně následovaného děsem, odoláním děsu a nelítostným vědomím negativity podržujícím možnost lepšího. Ve vztahu ke všemu nebrzděnému, uvolněnému, všemu co ponechává věcem volný spád, co zahrnuje poddajnost vůči převaze existujícího, lze doporučit nedůvěru. Zhoubný hlubší význam uvolněnosti, jež kdysi byla vyhrazena družnému přípitku, již dávno zasáhl i bližší pohnutky. Už příležitostný hovor s mužem ve vlaku, při němž, aby nedošlo ke sporu, odsouhlasíme pár vět, o nichž víme, že musejí vést rovnou k vraždě, je zradou; žádná myšlenka není imunní vůči své komunikaci, a abychom podkopali její pravdu, stačí jen vyslovit ji na špatném místě a ve špatné shodě. |
Z každé návštěvy kina se navzdory veškeré ostražitosti vracím hloupější a horší. Sama přívětivost je společnicí nepravdy, pokud studený svět zrcadlí jako ten, v němž stále ještě lze spolu hovořit, a uvolněné, společenské slovo sebou nese setrvalé mlčení, v němž mluvčí osloveného prostřednictvím koncesí ještě jednou ponižuje. Zhoubný princip, který se skrýval už v laskavosti, se v rovnostářském duchu rozvinul v celé bestialitě. Být blahosklonný a nezdát se lepší je jedno a totéž. Přizpůsobením slabosti utlačovaných se v této slabosti schvaluje podmínka panství a ve stejné míře se rozvíjí hrubost, tupost a násilnictví, které výkon panství vyžaduje. Když se pak v poslední fázi blahosklonné gesto rozloží a viditelné zůstane jen přizpůsobení, právě důkladné zastínění moci dovolí třídnímu vztahu, který je zapřen, aby se vyjádřil v celé nesmiřitelnosti. Pro inteletuála je neporušitelná osamělost jedinou podobou, v níž ještě může ukázat trochu solidarity. Veškerá spoluúčast, veškerá lidskost společenského styku a sdílení je pouhou maskou tichého přijetí nelidského. Tím, co má být sdíleno, je utrpení lidí; nejmenší krok k jejich radostem je krokem ke zhoršení útrap. (Adorno, Theodor W.: Minima Moralia. Reflexionen aus dem beschädigten Leben. Suhrkamp, Frankfurt am Main 2008. Aforismus 5. Přeložil Karel Dolejší, úvodní citát z I. dílu Fausta převzat v překladu Otokara Fischera.) |