V tak dynamickém světě je proto dnešek vlastně už zítřkem.

Předpokládat, že člověk prožije svůj stále se prodlužující život v jakémsi jednom historickém období, je velmi naivní.

Kontext se mění snad každou dekádu. Už nepotřebujeme vzývat budoucnost a popohánět kolo dějin v toužebném očekávání zítřka. Futurismus je realitou.

Jsme jako vlk v jednom díle slavného seriálu Jen počkej zajíci: tlačili jsme, tlačili jsme, a teď se to rozjelo samo, vyhodilo nás to ze sedla a hrozí nás to zajet.

To základní nebezpečí spočívá v povrchnosti, protože budoucnost sama o sobě je jen faktum, jemuž lze porozumět teprve z minulosti a zejména z nějaké osobní integrity a osobního směřování.

Náš "vědeckotechnický pokrok" není slepá síla, jako slepá síla musí naopak ztroskotat. Stojí za ním ideály, které je třeba stále kultivovat, abychom dokázali nikoli jen vyrábět a konzumovat, ale také reflektovat, co se to děje a kam to směřuje. Mnoho z výdobytků současnosti, z proměn světa existuje jen díky idealismu či podivínství lidí, kteří by do našeho konzumu nijak nezapadli.

Vlastně až donedávna jsme věřili i v génie, dnes už to není tak populární, protože lidé nemají rádi, když je něco naprosto výjimečného, co by je vytrhlo ze zprůměrněné existence uprostřed banálního světa. Mohlo by se totiž ukázat - jak o tom pojednává velké umění po celá tisíciletí - že banalita nestačí, že lidský život je stále a nutně cosi radikálně jiného než věčné hemžení.

Právě hemžení pro svou zdánlivou stejnorodost nás oslepuje vůči novým zlomům a překvapením. Kdo se podívá z výšky, mimo hemžící se hejno, vidí, jak hejno mění trajektorii, jak ho různé události různě tvarují a strkají. Jenže jak dosáhnout výšky? Tato otázka bude podle mne stále zásadnější po rozmělnění všeho lidského i božského za posledních pár dekád. Jednou z možností je právě vánoční mysterium, vtělení Boha, které se událo ve chlévě za naprosté lhostejnosti všech "dobrých" lidí.

Absolutní Bůh beroucí na sebe tělo člověka, aby zahájil svou strastiplnou cestu na kříž, to je ještě skandálnější a směšnější než existence génia. A přece, lidé neznají pravdu, svými postoji dávají najevo, jací jsou a jaký život žijí mnohem více než to, že opravdu něco vědí. Nevíme, co bude za rohem, ale můžeme za ten roh jít v banální poušti výdobytků, jimž nelze rozumět, v hemžení a s mentalitou Čapkových mloků (a tak se dnes myslí takřka všeobecně), nebo můžeme jít jako ti pastýři, kteři vzali vážně, že mezi dobytkem, mezi výkaly, kdesi v naprosté ztracenosti a zapomnění vstoupil Bůh na tuto zemi, aby ve stejné opuštěnosti a v ještě horším zavržení umřel na Golgotě pro spásu všech.

Jak naivní se mi stále více zdají hádky minulosti o tom, jak to vlastně bylo, o tom, zda Bůh je či není (nikdo nedokáže myslet slovo "je" či "není" tak, jak náleží Bohu... Bůh přece není věc či bytost, která jako jiné věci či bytosti "jsou" či "nejsou" - a ani u těch normálních bytí a nebytí nevíme, co to vlastně "být" a "nebýt" znamená), o ateismus, o víru a církev... I v tom se mění doba. Vánoce jsou teď symbolem našeho vnitřního rozporu, našeho mloctví, konzumu, naší totální banality, a zároveň poselstvím velké lidské víry, na níž není vůbec důležité to, zda vystihla realitu kosmu přesně, ale to, že vůbec existovala.