Jiná situace nastává, když vlivem metodologicky neudržitelné svařeniny idealismu a realismu, k jaké se nedávno ve Foreign Affairs znova přihlásila Condoleeza Rice, vzniká potřeba předstírat, že účelové spojenectví má podstatný hodnotový podklad. Je ovšem zvláštní a jistě zcela náhodné, že nárok na podobný podklad se zpravidla vyskytuje v regionech důležitých pro těžbu či dopravu ropy. Přesně to je i případ „kavkazského demokrata“ Micheila Saakašviliho, dalšího z řady autoritářských postsovětských vládců Gruzie – ovšem tentokrát s americkým PR. Před pěti lety se Saakašvili ve volbách, které v misi OBSE nesměly pozorovat osoby příliš kritické, s „liberálně pluralistickým“ ziskem 96 procent hlasů stal prezidentem. Brzy nato ukázal, zač bude takové demokracii loket.

McCarthysmus po gruzínsku

Své tažení proti opozici a hromadění osobní moci nejprve zakrýval nutným protikorupčním programem, posléze oponenty obviňoval z kolaborace s Ruskem. Připomeňme, že poměrně nedávno, v listopadu 2007, jednotky ministerstva vnitra za výjimečného stavu potlačily desetitisícové demonstrace proti Saakašvilimu. Příčinou protestu se stala manipulace s termínem parlamentních voleb, nicméně prezident protestující označil za pátou kolonu Ruské federace. Šlo přitom o tytéž lidi, kteří za ruské intervence vyjdou do ulic znovu – tentokrát proto, aby v krizovém okamžiku vyjádřili podporu prezidentovi, jenž je častoval vodními děly a slzným plynem.

Legenda tvrdící, že Saakašvili na Kavkaze ztělesňuje západní hodnoty, zabránila tomu, aby byl politik nesnášející odpor zavčas odkázán do mezí. Mohl si dovolit od roku 2004 ignorovat varování Sorosových expertů, že jeho přístup k reintegraci Jižní Osetie nepovede k mírovému řešení, jakož i každou jinou kritiku. Nakonec, v noci na 8. srpna, ignoroval i naléhavou žádost U.S. State Departementu, aby se za každou cenu vyhnul konfrontaci s Ruskem. Přerostl tak svým sponzorům přes hlavu podobně, jako kdysi Saddám Husajn - ovšem s tím rozdílem, že Husajna si sami „nevyrobili“ a vždy jej pokládali pouze za poněkud menší zlo než režim v Teheránu.

Neocons, nebo ropa? Falešné dilema

Pokusy nalézt příčinu vzniku konfliktu v nějakém předem vypracovaném širším plánu zatím přinesly tři různá vysvětlení. Zaprvé, poukaz na Saakašviliho čtyřletou spolupráci s lobbyistou Randy Scheunemannem, která skončila teprve v březnu. Scheunemann byl v minulosti úzce spojen s přípravou invaze do Iráku a s Projektem pro nové americké století, zatímco nyní pracuje jako hlavní zahraničněpolitický poradce Johna McCaina. Někteří autoři se proto domnívají, že mohlo jít o záměrné vyvolání těžké mezinárodní krize s cílem zvýšit šance McCaina. Ten sice pro domácí politiku nenabízí tolik co Barack Obama, ale podle neokonzervativního konceptu by mohl zahájit mobilizaci veřejnosti proti vnějšímu nepříteli.Pokud by ovšem takový plán existoval, jeho realizace by přinesla značná rizika. Někdejší spojenec neokonzervativců Izrael doufá v ruskou pomoc v íránské otázce a nepřeje si přerušit komunikaci s Moskvou. McCain sice může pronést několik rozhodných projevů proti ruskému nepříteli, nejspíše tím však ztratí podporu vlivné proizraelské lobby AIPAC a způsobí ochlazení ve vztazích s Jeruzalémem. Obojí by jeho volební tým nepotěšilo, neboť dopad na volební šance by byl přinejlepším sporný.

Druhá verze operuje s americkým a izraelským zájmem na ropovodu Baku-Tbilisi-Ceyhan a považuje válku v Jižní Osetii za pokus definitivně zabezpečit kontrolu nad produktovodem bypassujícím Rusko. Zmíněné vysvětlení dává smysl buď za předpokladu, že by Moskva v Osetii nezasáhla, nebo že by zde byla poražena. Racionální úvaha ovšem shledá vyhlídky obou možností tristními. Americká podpora Saakašvilimu sice s ropovodem úzce souvisí, zatím ale vše nasvědčuje tomu, že k útoku na Cchinvali došlo proti vůli USA. Co se Izraele týče, sotva by měl tak špatné zpravodajské informace, aby vsadil na vojenské vítězství Saakašviliho. Ostatně je známo, že Cipi Livni se již před konfliktem snažila dosáhnout omezení vojenské pomoci poskytované Tbilisi.

Třetí verze se na krátkou dobu objevila na serveru Debkafile. Podle ní byli Rusové vtaženi do války na Kavkaze proto, aby nemohli čelit jednostranné americké operaci v Perském zálivu. Od zveřejnění informace ovšem uplynuly týdny, aniž se v Perském zálivu cokoliv podstatného stalo. Zdá se tedy, že ani jedna z teorií o „plánované eskalaci“ není udržitelná.

Za vším hledej Actona

Saakšvili se v 37 letech stal absolutním pánem Gruzie. Nesnesl nesouhlas, rodinné klany ocitnuvší se v nemilosti opouštěly zemi a opozice čelila tvrdému útlaku. Spíše než na spiknutí „neocons“ či špatně vypočítanou sázku na ropovod, jehož budoucnost je teď ohrožena nestabilitou v Gruzii a postojem Kazachstánu, ukazuje válka v Osetii na nezvládnuté ambice jednoho muže, kterému až příliš dlouho vše vycházelo. „Každá moc korumpuje, a absolutní moc korumpuje absolutně“, zní notoricky známá věta lorda Actona v dopise biskupu Mandellu Creightonovi. Až se následnice Saakašviliho Nino Burdžanadzeová pokusí kavkazský uzel spíše rozplést nežli rozseknout, bude muset nejprve pohřbít legendu o „zastánci západních demokratických hodnot“.

Psáno pro Euro-Atlantic Quarterly