V článku 55, odst. c) Charty OSN si tato organizace vytyčila za cíl mj. „podporovat obecnou úctu k lidským právům...“. V navazujícím čl. 56 se stanoví:“Všichni členové se zavazují, že budou společně i jednotlivě jednat v součinnosti s Organizací...“

To znamená, že pokud by jednotlivý stát „podporoval obecnou úctu k lidským právům“, je ustanovením čl. 56 „Charty“ zavázán při výkonu této aktivity jednat v součinnosti s OSN.

Což znamená, že kdyby „podporoval obecnou úctu k lidským právům“ ve vztahu k jiným členským státům, usurpoval by si postavení OSN.

Organizace spojených národů, která se podpory lidských práv po druhé světové válce ujala, nepochybně přijala citovaná pravidla ve snaze předejít jejímu zpolitizování.

Jednou z podob takového zpolitizování je získání záminky či výhod jednoho státu vůči jinému státu.

Lidská práva nejsou právně exaktní, nýbrž právněfilosofické kategorie. Pokud se výkladu jejich obsahu zmocní určitý stát, lze předpokládat, že ho zatíží svojí ideologií a zájmy.

A tak jako ve vnitrostátním právu vyvolává přinejmenším rozpaky svémoc, stejný typ chování jednoho státu vůči jiným je vyvolává i v mezinárodních vztazích.

Takové rozpaky vyvolala i kampaň podpory lidským právům Carterovy administrativy, která úřadovala v letech 1977 až 1981.

1.

USA si tehdy začaly ve svojí zahraniční politice osobovat právo klasifikace jednotlivých států jak – z amerického pohledu – respektují lidská práva. A pokud určitý stát dle jejich názoru nevyhovoval, zavedly vůči němu embargo.

Prosazení respektu lidským právům v zahraniční politice USA bylo nicméně vnímáno jako morálně-politická podpora zmíněnému úsilí OSN (např. ve známém díle Louise Henkina, tehdejšího šéfa Center for the Study of Human Rights, „International law: Cases and materials“).

Carterova administrativa přitom usilovala o objektivní přístup. Spoléhala se na aktivity konvenující poslání OSN a snahám o mírové soužití Východu a Západu, jako KBSE, resp. Helsinský proces, apod.

Záhy se však tento přístup stal terčem kritiky profesorkou Georgetownské university Jeane Kirkpatrickovou ve stati z roku 1979 „Dictatorships and Double Standards”. Podle jejího přesvědčení tím prý Carterova administrativa na jedné straně destabilizovala nekomunistické, Spojeným státům loajální autokracie, zatímco na druhé straně de facto uznala status quo komunistických režimů.

Poukazovala v této souvislosti na ztráty, které USA přinesla Carterova iniciativa. Např. pády spřízněných autoritativních režimů Rézi Páhlavího v Iránu a Anastasia Somozy v Nicaragui.

Carterova administrativa kampaní, kterou dala Spojeným státům nový nástroj v mezinárodněpolitických vztazích, poslání lidských práv poznamenala tím, že si přisvojila do tehdy svrchované právo OSN klasifikace států za jejich dodržování. Nicméně spojenci USA to bylo vesměs přijato jako morálně politická podpora naznačenému úsilí OSN.

2.

Po nástupu Ronalda Reagana se Kirkpatricková stala zástupkyní USA v OSN, a to v letech 1981-1985.

Zahraniční politika USA tak po Carterovi získala příležitost realizovat Kirkpatrickovou ideologicky a mocensky zdůvodňovaný dvojí standard při hodnocení dodržování lidských práv. Americe loajálním režimům tolerovala porušování v duchu jejího hesla, že z diktátora se může stát demokrat. Zatímco z komunisty nikoliv, a proto na SSSR vyvíjela zahraniční politika USA embargy a ostrakizací tlak, aby přijal z širokého rejstříku lidských práv zejména politická práva. Tento razantní přístup nakonec přinesl plody.

Jejím historickým triumfem se stalo odstoupení satelitních států Sovětským svazem, včetně jeho podstatného odzbrojení, jak to završil summit G. H. Bushe s M. S. Gorbačovem ve dnech 2. – 3. 12. 1989 na Maltě, za což USA vůči němu ukončily svoje masivní, vlastně od druhé světové války trvající embargo.

Výstižně fatální výsledek summitu na Maltě, i jeho „neomnichovanské“ následky, připomíná Peter Bachmaier ve stati příznačně nazvané „Z druhého do třetího světa“, když píše o „Demokratickém kolonialismu Evropské unie“: „Rozhodujícím faktorem pro...celý východní blok byl summit na Maltě z 2. na 3. prosince 1989, kde Michail Gorbačov deklaroval G. Bushovi, že Rusko opustilo východní Evropu“ . (Dr. Peter Bachmaier, From the Second to the Third Word, in „Curent Concerns“, Zurich, No 3/4, 2008).

Reaganova administrativa ve svém prvním období, tj. v letech 1981-1985 realizovala Kirkpatrickovou prosazený dvojí standard v kampani na podporu lidských práv.

Americe loajálním autokraciím tolerovala jejich porušování. Vůči SSSR se však stala záminkou k dalším, masivním ekonomickým embargům a politické ostrakizaci v mezinárodním měřítku.

Nebyl to ale tlak na přijetí všech kategorií lidských práv, či-li např. sociálních a kulturních. Nátlak byl veden k přijetí politických práv, jakožto „trojského koně“ k vnitřnímu oslabení sovětské diktatury.

Nelze samozřejmě podléhat šířenému dojmu, že kampaň na podporu lidských práv se stala výlučných faktorem, jenž nakonec přivedl Sovětský svaz ke kapitulaci. Faktickým „spojencem“ této kampaně bylo totiž zejména ke krizi vedoucí celkové zaostávání sovětů, a to zejména za doslova „revolučním“ nástupem „computerizace“ na Západě.

Tragikomickou podobu již odhalily světu útroby tehdy nejlepší sovětské stíhačky MIG 25, se kterou uprchl 6. září 1977 poručík V. Bělenko do Japonska. Namísto řídícího elektronického mozku – archaické elektronky...

A právě computerizace umocňovala náskok USA, podpořený téměř hospodářským zázrakem, spojeným s prosazením neoliberalismu, a jeho „osvobozováním“ ekonomiky od státu. Např. tzv. „stagflace“, ve které se USA zmítaly v sedmdesátých létech, se již během dvou let od nástupu Reagana dostala pod kontrolu...

3.

V ideologické rovině byla za to zásluha připisována zakladateli tzv. „Chicago school of economics“ Miltonu Friedmanovi, jehož práce „Kapitalismus a svoboda“ (1962) a „Svoboda volby“ (1980), se tak staly bestsellery.

Heslo „svobody“, které je mottem Friedmanovy „kontrarevoluce proti keynesiánství“ (považoval ho za odlesk socialistického, etatistického paternalismu), se tak stalo doplňkem lidských práv v kampani, kterou zdědila administrativa G. H. Bushe. A to za jejich – již definitivní – prosazení v sovětském, a posléze pak poststovětském bloku.

Co je však důležité, s posunem akcentu od „lidských práv“ ke „svobodě“, s faktickým přívlastkem „trhu“.

Když začalo Gorbačovovo vedení od svého nástupu 11. 3. 1985 hledat východisko z krize, působil na něho i příklad experimentu čínského předáka Teng Siao-pchinga. Ten byl ovlivněn i projektem Miltona Friedmana, působícího v Číně roku 1980 a po té ještě v roce 1988 jako Tengův poradce. Mezi jinými to popisuje např. Bertrand Horwitz ve stati „Milton Friedman in China“ z 12. 4. 2007. Nebo Peter Kwong ve studii „The Chinese Face of Neoliberalism“.

A to ve státněmocenském rámci komunistické partokracie umožnit působení monetárních pravidel a svobodného trhu, a tím jí samozřejmě i ekonomicky stabilizovat. Nikoliv odstranit. Ale spojit přednosti socialismu s přednostmi kapitalismu...

Zřejmě i proto Gorbačov nakonec přistoupil na výměnu – za odblokování amerického embarga, uvaleného od nejrůznějších komodit až po „citlivá“ know-how, ukončení studené války, otevřel sovětskou ekonomiku neoliberalistickým svobodám, doplňujícím lidská práva v individualistickém pojetí.

V druhém období Reaganovy administrativy (1985-1989) vyvíjený tlak na SSSR tak modifikoval interpretaci lidských práv jejich rozšířením o akcentované svobody v neolibertariánském pojetí. Konkrétně především o svobodu trhu. A v tomto smyslu je i vzdálil jejich původnímu smyslu.

4.

Friedman a jeho tzv. „Chicago boys“, byli i v pozadí vytváření politik Světové banky a Mezinárodního měnového fondu. Institucí, které přispěly na počátku 90-tých let i k nástupu tzv. globalizace. A „lidských práv a svobod“ se tyto instituce dovolávaly jako nástrojů i prostředí k uplatňování zásady „laissez-faire, laissez-passer“.

Čili „nechte nám volnou cestu“, a to k realizaci svobodného trhu v intencích teze, že „stress is positive economics“. , neboli ekonomické doktríny, která pracuje s člověkem uvedeným do permanentního napětí. A nejsnadnější cestu k nabuzení člověka k velkým výkonům spatřuje v tom, že se mu – omezují sociální jistoty.

Zřejmě podle představy, že chce-li se člověk rychle probrat, musí si dát ledovou sprchu...

V 90-tých letech se tak naplno prosazuje neoliberalistická interpretace obsahu lidských práv. Omezuje jejich tradiční celospolečenský význam, a vede záhy až k citelnému omezování jedné ze tří z tzv. „generací“ lidských práv – sociálních.

Jestliže byla lidská práva v době vzniku OSN pojímána jako právní vyjádření vzájemných humanistických ohledů a solidarity ve společnosti, jejich neoliberalistická interpretace naproti tomu akcentuje individualistické pojetí až egoistického charakteru.

S nimi spojovaná svoboda je pak chápána, stručně řečeno, jako stav, kdy je jedinec státem i právem ponechán sobě napospas v dobrém, ale i ve zlém.

Je tak logické, že se při prosazování takového pojetí lidských práv záhy vytrácejí sociální práva, počínaje právem na práci zakotveným již v čl. 23 VDLP z roku 1948.

Import takto pojatých lidských práv a svobod režimy, vzniklými po převratech z přelomu 80-tých a 90-tých let přinesl, pravda, odblokování politických práv, ale za cenu určitého zablokování práv sociálních.

Za administrativy G. H. Bushe (1989-1993) je pojetí lidských práv Spojenými státy, SB a MMF přizpůsobováno tomu, jak v rámci nastupující globalizace prosazují rozšiřování kapitalismu friedmanovského charakteru. A to již nejen v zemích postsovětského bloku.

Za desetiletí budovaná úroveň právní úpravy v oblasti sociálních práv musela ustoupit až šokovému zavádění individualisticky pojímaných lidských práv, s oslabenými sociálními právy.

5.

Nicméně v uvedené době je přijímáno, že export lidských práv a svobodného trhu, jak ho od konce 80-tých let organizovaly Spojené státy, přináší konzumní blahobyt. A také v jeho intencích pojatou svobodu. Včetně představy, že pokud tomu někdo stojí v cestě, musí být co nejrychleji smeten. S tím, že bývalý „Západ“ tuto vizi prosazuje, a bývalý „Východ“ jí přijímá, resp. musí přijímat.

„Clintonova doktrína humanitárních válek nastupuje“, píše se např. v práci „Humanitarian War: Making the Crime Fit the Punishment“, 6. 1. 2000) Diany Johnstone. Dne 30. 6. 1998 totiž Senát Spojených států prohlásil Jugoslávii za údajné porušování lidských práv za „teroristický stát“, aniž by prokázal naplnění některého z příslušných kritérií mezinárodního práva.

Lidská práva jsou tak v další z peripetií své nejmladší historie dále degradována, a to již jen na záminku k použití vojenského řešení ve vztazích mezi státy. Respektive vůči „neposlušným“ režimům......

Clintonova administrativa si tak koncem 90-tých let v jejich jménu přisvojila právo zasahovat vůči jejich údajným porušovatelům, a to již nikoli jen ekonomickými embargy.

Nýbrž i – podle jednoho z tehdejší koalice „ochotných“, Havla, „humanitárními nálety“. Václav Havel v interview pro Le Monde z 29. 4. 1999 nasal: „Domnívám se, že během zásahu NATO v Kosovu existuje jeden činitel, o kterém nikdo nemůže pochybovat: nálety, bomby, nejsou vyvolány hmotným zájmem. Jejich povaha je výlučně humanitární.“

6.

Fatální historické příležitosti silou smést oslabené Rusko, se ale Clinton nezabýval. Důvod naznačují i jeho projevy, podle kterých Amerika počítala s jeho ovládnutím po jeho úplném, samovolném rozpadu, jehož zárukou byla Jelcinova vláda.

Avšak návrat do velmocenských pozic po nástupu Putina, a dále rozmach ekonomického a vojenského potenciálu ČLR, již vyhodnotila administrativa G. W. Bushe jako poslední příležitost k tzv. preemptivnímu odzbrojovacímu úderu vůči nim. V této souvislosti jeho administrativě nahrála „velká náhoda“ – útok z 11. 9. 2001 – jak to např. ironicky uvádí ve své obsáhlé práci z roku 2007 „The Shock Doctrine“ Naomi Klein.

Šokovaní Američané tehdy náhle zjistili, že jejich nejmocnější stát je snadno zranitelný. A v souvislosti s kampaní tzv. „války proti terorismu“ rychle akceptovali zaváděná omezení svých základních práv.

Když ji G. W. Bush dne 20. 9. 2001 vyhlásil, stala se zároveň důvodnou otázka, zda s ní jeho administrativa také ukončila kampaň za lidská práva, vedenou US administrativami od roku 1977. Neboť se stalo zřejmé, že Spojené státy již svazuje při realizaci jejich zájmů, a které by totiž bez použití síly neprosadily.

A tak se rozeběhla nová kampaň, která odkazovala na lidská práva nanejvýše floskulemi o jejich ohrožení. V rozporu s tradiční právní úpravou Bushova kampaň přenesla odpovědnost za kriminální delikty jednotlivců na tzv. „darebácké státy“. A následně z toho učinila i důvod k jejich tzv. „preemptivnímu“ napadení.

Odkazuji v této souvislosti na klíčové dokumenty, zejména na Národní bezpečnostní strategii USA z roku 2002 a 2006. (The National Security Strategy, September 2002, Washington D. C., National Military Stategic Plan for the War on Terrorism, February, 2006, Washington D. C., The National Security Strategy, 2006, Washington D. C.).

Objektivně je již založena na jejich omezování, až odstraňování. Svědčí o tom i metody eliminace terorismu založené na „priorizaci“ represe. Realizované nikoli policejními orgány a řádnými soudy, neboť „kampaň“ vychází z doktriny jednostranného použití vojenské síly mezi státy. A to dokonce jako primární zásady k odvracení hrozeb teroristických akcí.

Také formy těchto metod Bushovy kampaně se vyznačují prvky právního nihilismu a barbarizace právního vědomí, podněcujícími k primitivnímu násilí.

Avšak nejvýmluvnějšími jsou periodické zprávy o stavu lidských práv, pocházející od renomovaných institucí monitorujících jejich dodržování, jako jsou „Human Rights Watch“ či „Amnesty International“, ale např. i opakovaná upozornění Rady Evropy.

Také nepřeberné množství analýz a téměř každodenních agenturních zpráv, jenž ve svém celku dokazují kontraproduktivnost Bushovy kampaně, která ve svých důsledcích fakticky podněcuje nové projevy terorismu. A co je nejzávažnější, nese i znaky státního terorismu.

Podotýkám, že tato stať se zabývá analýzou počínání US administrativ, či-li jen moci výkonné, reprezentované prezidentem a jeho de facto kabinetem. Rostoucí odpor proti excesům Bushovy administrativy vyústil 14. 2. 2008, když Kongres Spojených států zakázal CIA používat tzv. "waterboarding". Dovolím si nicméně připomenout dvě agenturní zprávy z tohoto roku. Podle ČTK G. W. Bush 8. 3. 2008 vetoval „zákon o zákazu využití kontroverzních technik výslechu“. Mezi ně patří i tzv. „waterboarding“, při kterém je vyslýchaný připoután hlavou dolů k šikmé desce, a na obličej mu vyšetřovatelé přiloží hadr. Na něho lijí vodu, což ve „vyšetřovaném“ navozuje dojem tonutí. Tuto manipulaci, která sama o sobě může vyslýchaného i usmrtit, a zavedenou již španělskou inkvizicí, označují organizace na ochranu lidských práv zcela logicky za mučení.

Vetovaný zákon dále zakazoval při výsleších používání psů, elektrických šoků, či předstírání popravy.

Svoje veto Bush zdůvodnil, cit. :“Tento zákon by odstranil jeden z nejcennějších nástrojů v boji proti terorismu, přičemž doba není vhodná na opouštění praktik, jenž prokázaly svou účinnost při udržování Ameriky v bezpečí“.

V reakci na to senátor Edward Kennedy prohlásil, cit. : „Pokud Kongres veto nepřehlasuje, vstoupí tento případ do dějin jako zjevné porušení vlády práva a vážné poškození dobrého jména Ameriky v očích celého světa“.

Demokratičtí členové Sněmovny reprezentantů 12. 3. 2008 podle očekávání neuspěli s pokusem přehlasovat prezidentské veto tohoto zákona.

Podle další agenturní zprávy ČTK z 10. 4. 2008, o metodách výslechů, označovaných za mučení, rozhodovali v letech 2001 až 2004 členové výboru Národní bezpečnostní rady. Jimiž byli např. tehdejší poradkyně pro národní bezpečnost Riceová, viceprezident Cheney, tehdejší ministři obrany, zahraničí a spravedlnosti Rumsfeld, Powell a Ashcroft. Nebo ředitel CIA Tenet. Na schůzkách v Bílém domě probírali způsoby, jak tyto tzv. „rozšířené techniky výslechů“ uplatňovat a kombinovat, aby bylo dosaženo maximálního efektu. Detailně se tím zabývali na žádost CIA, jejíž agenti se obávali překročení již povolených „technik“.

V této souvislosti nutno připomenout imperativ vyplývající již z přirozenoprávní podstaty lidských práv. A to, že nelze připustit jakýkoliv důvod, ospravedlňující jejich odstraňování.

Terorismus je fenomén, který nemá v civilizované společnosti místo. Ale pokud se objeví, jde o projev jejích neduhů. K jejich systémovému, a tudíž i trvalému odstranění, vede cesta přes eliminaci jejich ekonomických, sociálních, kulturních, právních a politických příčin.

Günter Verheugen přišel s jednoduchým receptem: "..důležitější než práce policie a tajných služeb je boj s příčinami terorismu, jimiž jsou chudoba, hlad a porušování lidských práv..".

Kampaň „boje proti terorismu“ v pojetí Bushovy administrativy se tak nejenom minula cílem, ale systematicky porušuje lidská práva. A to i v podobě, do jaké je USA od roku 1977 kampaní na jejich podporu dovedly.

Administrativa G. W. Bushe (od 20. 1. 2001 dosud) tak kampaní války proti terorismu fakticky ukončila US kampaň na podporu lidských práv, zahájenou Jamesem Carterem. Neboť jí lidská práva začala omezovat při realizaci zájmů, které by bez použití síly neprosadila. Příkladem za všechny jsou vpády USA do Iráku a Afghánistánu.

Zároveň systematicky porušuje lidská práva, kterým US administrativy od roku 1977 proklamovaly podporu, a to zejména omezováním osobnostních a judiciálních práv.

Zmínil jsem, že proti Bushově administrativě se postavila i moc zákonodárná. Ale i od moci soudní přicházely optimistické signály.Např.podle zprávy z 12.6.2007 federální odvolací soud rozhodl, že prezident nemá pravomoc nařídit armádě zadržet zajatce ve vojenské věznici. Odůvodnil to, že zajatec se jako všichni obvinění z teroristických činů v USA, počínaje atentátníky z Oklahoma City, musí vrátit před civilní žalobce, kteří ho budou žalovat z kriminálních činů. Zpráva lakonicky dodává, že rozhodl "Habeas corpus".

Odpor se ale neobjevil jen v naznačené rovině. Názory kriticky laděných intelektuálů zřejmě nejvýrazněji prezentuje Michael Moore, a to zejména ve snímku "Fahrenheit 9/11".

Lze tak jen doufat, že spontánní vlna kritiky, která do Bílého domu přivedla Baracka Obamu, je příslibem. Ale i zárukou poučení z faktu, že v dobách, kdy USA respektovaly konvence a autoritu OSN, byl terorismus ve světě, při porovnání s dneškem, na ústupu. A že se vrátí k principům „rule of law“ a k autentickému pojetí a šíření lidských práv.

Což také znamená, že přispěje k hledání způsobů obnovení původního významu OSN ve světě, respektování Charty OSN a standardů mezinárodního práva. Neboť především tak by se mohl lidským právům pozvolna navracet jejich původní smysl a poslání.

Epilog

Smyslem prezentování mojí stati je upozornit zejména na dvě záležitosti.

1.

Režim, ve kterém žijeme se legitimizoval tzv. „Sametovou revolucí“. Či-li převratem s cílem zavést právní stát založený na režimu lidských práv.

Bez zohlednění otázky, zda se jedná o lidská práva svým smyslem a posláním ve společnosti shodná s jejich autentickou podobou, zakotvenou ve Všeobecné deklaraci lidských práv z roku 1948.

Předložená studie proto upozorňuje, že koncepce lidských práv uplatňovaná i u nás od počátku devadesátých let, je odlišná.

To, co nám bylo jako „lidská práva“ fakticky vnuceno, není právním vyjádřením vzájemných humanistických ohledů a solidarity ve společnosti.

Jde o jejich neoliberalistickou dezinterpretaci, akcentující jejich individualistické, egoistického pojetí.

Proto se z nich – „Listina“ je důkazem – např. vytratilo klíčové právo z hlavy věnované sociálním právům, a zakotvené ve Všeobecné deklaraci lidských práv – právo na práci.Proto řada judiciálním práv zůstává jen na papíře, etc.

Uvedené pojetí nepodporuje jejich rozvoj.

Ale návrat do minulosti.

Jistěže nikoliv do takové, v níž byly v USA rámcem ve kterém s nimi souběžně téměř století legálně existovalo - otroctví.

2.

Také upozorňuji, že se i u nás velmi rychle po roce 1990 vžilo „oficiální“ používání lidských práv jen ve spojení s kritikou jejich nedodržování některými režimy ve světě a v minulosti. Bohužel, jde o přístup v duchu „dvojího metru“ zavedeného J.Kirkpatrickovou. Nota bene, aniž by občan tušil, že etalonem nejsou autentická lidská práva z „Všeobecné deklarace lidských práv“, a to v jejich plné šíři. Nýbrž ideologická „směska“, do které byl jejich pojem degradován US administrativami. Od Reagana, přes G.H.Bushe až po Clintona.

Administrativu G.W.Bushe k nim již nelze přiřadit. Neboť kampaň za jejich prosazování, zahájenou administrativou J. Cartera, fakticky po září 2001 zrušil! Navzdory sporadickým projevům soudů, moci zákonodárné a některých intelektuálů. A právě tento odpor, umocněný sociálními dopady ekonomické krize, začal od poloviny roku 2008 sílit a vynesl Baracka Obamu do Bílého domu.

A protože jsme v Česku, ještě poslední „douška“.Již v roce 1985 jsem obhájil kandidátskou disertaci věnovanou filosofii lidských práv. Navzdory „Hrůzům“. A byla to ještě Reaganova administrativa, která mne prostřednictvím USIA v roce 1988 na svoje útraty pozvala na 9 měsíců „zkoumat“ lidská práva.

Po návratu jsem začal tím, že jsem napsal první VŠ učebnici k této problematice. A nesu proto odpovědnost za pravdivou informaci o ní. Jak tehdy, tak i nyní...

upraveno pro účely zveřejnění, a to z textu předneseného autorem na vědecké konferenci k problematice právní politiky boje proti terorismu dne 26. 6. 2008

Zdroje:

• Charta OSN, in Dokumenty OSN, Praha, 2005
• Kuba Jaroslav, Filosofie lidských práv a právo, ZČU Plzeň, druhé vydání, 1999
• Henkin, Louis,/Friedmann, Wolfgang Gaston, International law: Cases and materials“, West Pub. Co, 1980
• Jeane Jordan Kirkpatrick, Dictatorships & Double Standards, in Commentary Magazine, November 1979
• Peter Bachmaier, From the Second to the Third Word, in „Curent Concerns“, Zurich, No 3/4, 2008
• Milton Friedman, „Kapitalismus a svoboda“, Praha, 1962
• Milton Friedman, Rose Friedman: Svoboda volby, Liberální institut, Praha 1992
• Bertrand Horwitz, Milton Friedman in China The New York Review of Books, Volume 54, Number 6, 4/2007
• Peter Kwong, The Chinese Face of Neoliberalism, CounterPunch,7/8, 2006
• Sudre,Frédéric, Mezinárodní a evropské právo lidských práv, Masarykova universita Brno, 1997
• Diana Johnstone, Humanitarian War: Making the Crime Fit the Punishment, Jan. 6,2000; www. emperors-clothes. com.
• Adam Roberts, „NATO's 'Humanitarian War' Over Kosovo,“ Survival, Vol. 41, no. 3 (1 October 1999) UK, in Phil Taylor’s Web Site, The Institute of Communications Studies, University of Leeds, UK, Propaganda and the War on Terrorism)
• Eric A. Posner, The Humanitarian War Myth, Washingtonpost. com, 1. 10. 2006, str. B07
• Le Monde, 29. 4. 1999, interview s Václavem Havlem
• Naomi Klein: The Shock Doctrine. The Rise of Disaster Capitalism. Metropolitan Books, New York a Knopf Canada, Toronto, 2007
• The National Security Strategy, September 2002, Washington D. C.,
• National Military Stategic Plan for the War on Terrorism, February, 2006, Washington D. C.,
• The National Security Strategy, 2006, Washington D. C.
• Human Rights Watch, World Report 2006, Washington, January, 2006, ISBN-13:978-1-58322-715-2
• Amnesty International Report 2007, (documents human rights issues of concern to Amnesty International during 2006)v sekci „War on terror“ uvádí: „The US programme of renditions – the secret transfer of individuals from one country to another, bypassing judicial and administrative due process – was analysed in April in USA: Below the radar – Secret flights to torture and „disappearance” (AI Index: AMR 51/051/2006).
• ČTK, 8. 3. 2008, 10. 4. 2008