Jan Čulík se setkal možná s citlivým bodem ruské či sovětské minulosti, o kterém se téměř nepíše a zůstává utajen někde hluboko na dně povědomí lidí či, jak se říká, ruské duše, což nevylučuje, že se mohlo jednat o nějakou malou podvodnici, píše Ivan Sommer.

Po občanské válce zůstalo na milion sirotků bez otce i matky a opět se tak stalo po 2. světové válce. Stát jim musel zajistit prostředky na živobytí a zorganizovat jejich výchovu. Nebylo to jednoduché, také demokracie u hladových lidí všeho věku nefunguje příliš efektivně, pevný řád je nezbytností, zčásti tedy přetrvala válečná organizace práce. V tom můžeme hledat zdroje, proč se tak oslavovala dětská organizace pionýr, prosadil se Lysenko se svými vizemi hojné úrody atd. Proto děti asi vzbuzují téměř podvědomou reakci v době soustrasti a smutku. Setkal jsem se s tím, když jsme hledali své příbuzenstvo. Vlastně jsme nenašli nikoho ani osídlení, v daných oblastech zůstala jen pustina. Pamatuji si ale na vřelé přijetí, které se nám cizím osobám dostalo.

Úzce s tím souvisí i to, že v Sovětském svazu bylo v podstatě tolerováno mnohoženství, protože celé ročníky mladých mužů padly v bojích. Ani o tomto jevu se nikdy mnoho zpráv nenapsalo. To jsou situace naprosto nesrovnatelné s poměry v protektorátu, natož někde v USA. Náznak toho prožila Velká Británie během druhé světové války při evakuaci dětí z měst na venkov.