Ivan Odilo Štampach v článku Integrovaná Evropa je jedinou možnou budoucností píše, že dle Masaryka byl v první republice národ československý spolu s národem karpatoruským „státotvorný“,ostatní národy žijící na našem území byly nestátotvorné, „čímž se zadělalo na problémy o dvě desetiletí později“. Podobně v článku Právo na sebeurčení a osud Evropy. o údajném rozdělení na státotvorné a nestátotvorné národy v prvorepublikovém Československu soudí Tomáš Broněk. T. Broněk se dále odvolává na rakouského filosofa Rudolfa Steinera, který kritizoval vznik samostatného Československa a „viděl zásadní šanci v demokratizaci a federalizaci Rakousko-Uherské monarchie“, nesouhlasil s W. Wilsonem s jeho nastolením práva na sebeurčení evropských národů apod..

V citovaném článku Ivana O. Štampacha jsem se ještě dočetl, že se reprezentantů Slovenska prý nikdo neptal, zda chtějí být Čechoslováky, dále že mezi utlačované národnostní menšiny patří také Maďaři na Slovensku (sic!). Tomáš Koloc v článku Odkud pramení dnešní nevděk vůči RČS a jejím zakladatelům?. se věnuje podobné problematice a částečně (ale opravdu jen částečně) se s výše uvedenými názory ztotožňuje. T. Koloc je dle mého názoru nejméně apodiktický a je nejméně ovlivněn , tak jak jsme toho svědky od devadesátých let, snahou o reinterpretaci českých dějin.

Demokratizace Rakouska po pádu Bachova absolutistického režimu (1859) probíhala velice zvolna. Šance Čechů získat v rámci monarchie větší autonomii byla zcela minimální. Když mladočeský poslanec Josef Herold se dotázal přímo ministerského předsedy Alfréda Windischgrätze (1893), jak si vláda představuje řešení české otázky, ten odpověděl, že nemůže výraz „česká otázka“ vůbec akceptovat. Dopadli jsme tak poměrně lépe, než dopadli Slováci, protože na podobný dotaz týkající se Slováků odpověděl uherský předseda vlády hrabě Koloman Tiszo, že žádný slovenský národ neexistuje.

Masaryk byl až do počátku světové války prorakouský, teprve když Rakousko šlo do války rozhodl, že bez Rakouska se musíme obejít. Rakousko ovšem již v časech Františka Palackého demokracií příliš neoplývalo. Volební zákon v Rakousku z roku 1861 nebyl demokratický, byl diskriminační především z hlediska sociálního postavení obyvatel, tak i z národnostního hlediska. O postavení žen ani nemluvě. Teprve volební zákon z roku 1907 byl určitým krokem k parlamentní demokracii. Kuriový nedemokratický systém byl sice odstraněn, ale volební právo nebylo ani formálně naprosto rovné (viz Otto Urban - Česká společnost 1848-1918, Svoboda 1982). Na zvolení jednoho sociálně demokratického poslance v českých zemích bylo zapotřebí téměř dvojnásobku hlasů, než kolik stačilo ke zvolení poslance ostatních stran. Z národnostního hlediska připadalo v průměru na jednoho německého poslance 40 000 obyvatel, na jednoho českého 55 000 a na jednoho ukrajinského dokonce 100 000.

Demokracie v Rakousku byla na počátku 20. století opravdu zvláštní, ocituji známého vynikajícího rakouského spisovatele Roberta Musila (1880-1942): „ Podle ústavy byla (monarchie) liberální, ale vládlo se v ní klerikálně. Vládlo se klerikálně, ale žilo se svobodomyslně. Před zákonem si byli všichni občané rovni, ale ne všichni byli právě občané. Měli tam parlament, který používal své svobody tak vydatně, že byl obvykle zavřený; ale měli také jeden nouzový paragraf, s nímž vystačili i bez parlamentu, a pokaždé když se každý radoval z absolutismu, nařídila koruna, že je třeba přece jen vládnout parlamentárně“.

Rakousko-uherskou zahraniční politiku řídili výhradně aristokraté a ti skládali své účty pouze panovníkovi. Zahraniční politika byla doménou úzké skupinky vyvolených. Na začátku minulého století se Rakousko dostalo politicky i hospodářsky do vleku Německa a místo k demokracii směřovalo úplně jinam: k válce a k rozpadu mocnářství (Hlavačka M. – Podivná aliance, Praha 1987).

Vláda hraběte Karl von Stűrgkha (od roku 1911) nebrala na parlament ohled, takže, když císař pán vyhlásil v roce 1914 Srbsku válku (a tím vlastně začal první světovou válku), souhlas parlamentu k tomu nepotřeboval a asi ho to ani nenapadlo. Masaryk (viz Světová revoluce, s. 72, Čin 1930) charakterizoval rakouskou a německou politiku té doby „ jako agresivní, bezohlednou, pánovitou, pánovitě nedočkavou....Učení o Herrenvolku řídilo celou německou a rakouskou politiku“.

Němci v Čechách a na Moravě se orientovali od konce 19. století na všeněmecké hnutí. Hodlali Čechy rozdělit čistě etnicky na území české, německé a smíšené. Česko-německá jednání před první světovou válkou skončila nezdarem a za války se objevily úvahy o odsunu českého obyvatelstva z pohraničních území (E. Broklová – Spory o dějiny II., Praha 1999) a o odtržení těchto území. V tzv. Velikonočních požadavcích z 23.4. 1916 bylo kategoricky prohlašováno Německým nacionálním svazem, že Rakousko musí být v budoucnosti cílevědomě ovládáno německy a že pouze Němci mohou být plnoprávnými státními občany. Tyto úvahy a požadavky utichly úměrně s neúspěchy rakouských armád na bojištích první světové války. Je zřejmé, že pokud by Rakousko válku vyhrálo, čekal by nás osud Lužických Srbů a Slováci by dopadli velice pravděpodobně ještě mnohem hůř.

Za těchto okolností demokratizace a federalizace Rakouska, jak prý doporučoval R. Steiner, naprosto nepřicházela v úvahu. Hned po vzniku Československa roku 1918 se Němci pokusili o utvoření uzavřeného německého území v českém pohraničí a jeho připojení k Rakousku.

Československý národ v koncepci a dokumentech zakládajících Československou republiku (Prohlášení nezávislosti československého národa zatímní vládou československou z 18. září 1918, československá ústava z roku 1920, mírová Smlouva podepsaná v Saint-Germain-en-Laye 10.9. 1919), byl chápán jako národ politický (tedy nikoliv etnicky), státní, zahrnující všechny občany bez rozdílu (E. Broklová – Spory o dějiny I., Praha 1998). Podle ústavy „Všichni občané Republiky československé požívají ve stejných mezích jako státní občané této republiky na jejím území plné a naprosté ochrany svého života, nehledíc k tomu, jakého jsou původu , státní příslušnosti, jazyka, rasy nebo náboženství“.

Němci měli v Čechách stejná práva jako Čechoslováci, tedy měli stejná občanská práva a politická práva, měli vlastní politické strany a zastoupení v parlamentě (podle poměrného volebního systému), měli své školy (včetně vysokých škol), svůj tisk, svá divadla, vlastní kulturu. V roce 1926 vstoupili do vlády Robert Mayr-Harting, který byl ministrem spravedlnosti a Franz Spina jako ministr veřejných prací, v Hodžově „široké koalici“(1935-1938) měli Němci (příslušníci tzv. aktivistických stran) tři ministry (Ludwig Czech, Franz Spina, Erwin Zajicek). Politické strany, které vstoupily do československé vlády za první republiky, lze označit za státotvorné, což samozřejmě platí i pro německé aktivistické strany. Jisté pochybnosti, pokud jde o státotvornost za předmnichovské republiky, mohou být u komunistů zejména potom, když se dostal do čela KSČ Klement Gottwald (1929). Ovšem žádné pochybnosti nejsou u Sudetoněmecké strany Konráda Henleina, to byla určitě nestátotvorná strana. To, že SdP měla v 1938 minimálně 90 % podporu a aktivistické strany podporu ztrácely , nemění nic na tom, že nejsou nestátotvorné národy, ale jsou nestátotvorné politické strany.

Pokud jde o slib dr. Beneše ohledně „švýcarského národnostního uspořádání“o kterém se zmiňuje v citovaném článku T. Koloc: E. Broklová (Spory o dějiny I) argumentuje, že Benešovi nešlo o federalizaci Československa, nesliboval žádné kantony, ale šlo mu o liberalizaci národních a jazykových práv : „švýcarský model zajišťuje národům a národnostním skupinám totožnost“. Všichni jsou především Švýcaři. Vyměňují si navzájem kulturní statky, ale nikdo nemusí nic obětovat z vlastní identity....Tento model „odstraňuje jeden ze zdrojů přehnaného nacionalismu, totiž strach z podlehnutí cizím vlivům nebo z asimilace v rámci silné obecné mobility.“

Právě Masarykův demokratický koncept Československé republiky a Benešův slib týkající se „švýcarizace“ republiky byl používán či spíše demagogicky zneužíván nacistickou propagandou proti nám. A právě tento Masarykův koncept a Benešův slib jako „Benešovy lži“ použil Adolf Hitler ve svém nenávistném projevu 12. září 1938 na sjezdu NSDAP v Norimberku k demagogickým útokům na dr. Beneše a na československý stát.

A na závěr jen malá poznámka, zda se Slováků někdo ptal, zda chtějí být Čechoslováky. Slováci se přihlásili k Československu tzv. Martinskou deklarací (30. 10. 1918). V této deklaraci, kterou podepsali všichni v politice významní Slováci té doby včetně Matúše Duly a Andreje Hlinky se praví: „Slovenský národ je čiastka i rečove i kultúrno-historicky jednotného česko-slovenského národa...Pre tento národ žiadame i my neobmezené sebeurčovacie právo na základe úplnej neodvislosti...“ (Věra Olivová – Dějiny první republiky, Praha 2000).