Členskými státy jsou  República Argentina, República da Bolívia, República Federativa do Brasil, República do Chile, República da Colômbia, República do Equador, República Cooperativista da Guiana, República do Paraguai, República do Peru, República do Suriname, República Oriental do Uruguai a República Bolivariana da Venezuela.   Pozorovateli jsou Panama a Mexiko.

Současně probíhá jednání  integrované ekonomické organizace Mercosul, jehož se zúčastnil i kubánský prezident Raul Castro. Neěekané nebylo, že se Hugo Chavez vyjádřil k hodům botami  na živý americký terč v Bagdádu. Nečekané bylo, JAK se vyjádřil. Decentně. Ocenil odvahu pachatele, ale rovněž Bushovy reflexy. Když  svého času v OSN neomylně zaznamenal po Bushově vystoupení  zápach pekelné síry, zažehnal nebezpečí spasitelným znamením kříže a upozornil zasedající na děsivou  skutečnost, nekompromisně upřímným označením GWB za ďábla, prohlásil ekvádorský prezident Rafael Vicente Correa Delgado, že to bylo  nefér vůči ďáblu.

My se v tom v Jižní Americe vyznáme. Poznámka pod čarou: Brazilie je velmoc i v oblastech duchosměrných,  jako je kupř. spiritismus a přičleněné hlubiny. Mimochodem, tomu reportérovi  botovrhači  hrozí 15 let vězení. I v Jižní Americe je jeho čin aplaudován masami. Integrace Jižní Ameriky pokračuje rychleji, nežli se vzhledem k některým problémům předpokládalo. Udržuje se tempo na Velké šachovnici a využívá časové tísně protivníka.

Jedním z problému byla Kolumbie , čtyřicetiletá občanská válka a napjaté vztahy s Ekvádorem. V tomto roce hrozil dokonce válečný konflikt mezi Kolumbií a Ekvádorem, poté co Kolumbie 1. března  zaútočila na bojovníky povstalecké organizace FARC (Fuerzas Armadas Revolucionarias de Colombia), kteří se ukrývali na území Ekvádoru, za řekou Putumayo. Počet zabitých je uváděn  různě - 16, 17, přes 20, mezi nimi představitel umírněného křídla a stoupenec jednání, legendární Raúl Reyes, vlastním jménem Luis Edgar Devia Silva.  Ekvádor přirozeně protestoval proti porušení suverenity, prezident Correa odvolal velvyslance z Bogoty a nařídil vojenskou pohotovost na hranicích s Kolumbií. Připojuje se Venezuela. Chavez rovněž soustřeďuje armádu na hranicích s Kolumbií. Dochází k tzv. "Andské krizi 2008".

Kolumbie žertovně, avšak banálně  tvrdí, že v napadeném táboře povstalců FARC byly nalezeny dokumenty, dokazující kontakty mezi nimi a prezidentem Correo. Rovněž Chaveze obvinili  z finanční podpory povstalců. Toto Correa i Chavez  pochopitelně označili za lež. Correa rovněž prohlásil, že jednání o propuštění politických vězňů, zajatců a rukojmí, včetně Ingrid Betancourt na svobodu bylo téměř ukončeno před kolumbijským útokem 1. března.  Nabízí, až vnucuje se tím několik verzí skutečných příčin a důvodů kolumbijského útoku. 5. března se ekvádorský a venezuelský prezident sešli a prodiskutovali situaci. Correa nazval kolumbijského prezidenta Álvaro Uribe loutkou, vedenou  cizími loutkaři. Na summitu Grupo de Río (Rio Group - členskými státy jsou  Argentina, Belize, Bolívie, Brazílie, Caricom, Chile, Kolumbie, Kostarika, Kuba, Dominikánská republika, Ekvádor, Salvador, Guatemala, Guyana, Haiti, Honduras, Mexiko, Nikaragua, Panama, Praguay, Uruguay, Venezuela) v Santo Domingo, Dominikánské republice, 7.března 2008 dochází nakonec přese všechno ke smíru.

Kolumbie se omluvila za útok a slibuje, že nic podobného nemíní opakovat. Problém tedy už nebrání vytvoření Rady obrany. Otázkou zůstává FARC. Složí zbraně? Za jakých podmínek? Jaké záruky bude požadovat? Mírový proces už tady byl v osmdesátých letech. Tehdy byla vytvořena strana Uniòn Patriótica, obdoba politického křídla Irské republikánské armády Sinn Fein, nebo palestinské PLO. Členové této strany byli vražděni takřka masově, přesný počet není znám, ale šlo o tisíce.

Historie občanské války v Kolumbii není jednoduchá. Bude snad možným řešením "zapatizace"?  Kultura teroru  intoxikovala zemi. Zájmy stínových mocenských centrál, mezinárodních  sítí organizovaného zločinu, architektů hybridního tzv. gangster kapitalismu a geopolitiků  chaosu, kteří mají své ustálené projekty, etapy a osvědčené rošády, nejsou snadno odvolatelné , obzvláště nakolik se staly žádoucími , nebo nutnými pro  metabolismus globalizujícího se Systému. Zřejmě rámci Unasul-Unasur reálná šance i plán a mírová strategie pro Kolumbii v existují. Nového prezidenta USA čeká nelehký, přismrádlý úkol a sysifovský úděl  neutralizace historie  a zastavení růstu  Latinské Ameriky. To je bezpodmínečně podmíněno zesílenou kontrolou  obyvatelstva USA, které  by v případě selhání, nebo dlouhodobého oslabení instrumentů hegemonie a permanentní  manipulace, mohlo být do budoucna, možná tím  nejradikálnějším nepřítelem severoamerické i světové vládnoucí skupiny a třídy. Momentálně je ovšem až trapně neškodné a kooperující. Pro žádného ze zúčastněných není nejasné, že růst, emancipace a kulturní zvýraznění Latinské Ameriky není možné bez ukončení vykořisťování, ekonomické nerovnosti, morálního sebemrzačení a nevyhnutelného strukturálně zabezpečeného  ponížení. To znamená, že společnost musí být nutně, přinejmenším důsledně  anti- kapitalistická. Toho může dosáhnout pouze současnou eliminací politického elitismu, to jest realizací  demokracie, ve které je pro každého podíl na tvorbě společenské reality institucionálně i prostorem nikoho, zajištěn.

Nestátní a anti-hegemonistická společenství, permanentní kulturní revoluce  aktivní (v Latinské Americe neukončené postupující modernity) i pasivní, tj. nadčasově stimulující regenerující organickou, nezasažitelnou  tradicí. Hugo Chavez naslouchá Istvanu Meszarosovi a realizuje Leibowitze.V Argentině dělníci převzali krachující, či z chytráctví opuštěné továrny a vedou je úspěšně sami. Vznikají nové formy organizace a návraty do budoucnosti. Ti v Mexiku, kteří věří v  magii čísel, nebo pravidelnost  v dějinách, očekávají  Velkou revoluci v roce 2010. To není za dlouho.Vše nejlepší v Novém roce. 

26.5.2008, Josef Mikovec: Spojené státy jihoamerické : Už je to tady ! ZDE

Prorocky se vyjádřil Štěpán Kotrba už v dubnu 2008:

Dnes jsou životaschopné v zásadě pouze dva směry radikální levice, oba myšlenkově nekompatibilní s evropským. Shodneme se na tom, že americký neokonzervativismus zahanal USA nad propast ekonomické krize, největší v novodobých dějinách. Sociální nepokoje proletarizované střední třídy po dlouhodobém pádu dolaru přivodí zemi rozsáhlou a dlouhou krizi. Dolar přestane být rezervní měnou světa. FED přestane určovat politiku ostatních trhů. Už teď ukázaly USA, že nejsou schopny okupovat ani jednu jedinou pouštní zemi, aniž by to stálo životy tisíců Američanů a stovky miliard dolarů.

USA okupací Iráku ukázaly svou slabost . A všichni to vědí. Král je nahý. Postupně, ale o to uvědoměleji se budují Spojené státy jihoamerické v kooperaci s Kubou a některými zeměmi třetího světa. Budují se na vizi socialismu a ekonomického vývoje s vyloučením vlivu USA a 'západní' Evropy. Ovšem ten socialismus je rozpřažen od křesťanského konceptu teologie osvobození přes konzervativní dirigistický socialismus po anarchoautonomismus. Do pěti let budou tyto integrující se země velmocí. Jejich propojování na Rusko a Čínu se dá očekávat.

Roste vliv Číny. Roste vliv Ruska. Roste vliv Indie. Tyto tři miliardy lidí volí cestu ekonomické integrace a vojenské spolupráce. Jejich systém je dirigistický, kořistný, autoritářský a krutý, jako Čingischánovo panství. Asi bychom v něm nechtěli být proletariátem... Do pěti let bude Šanghajská organizace spolupráce strategickým centrem Asie. Rozvrácená Evropa se přetváří v periferii změkčilých a zpohodlnělých odborářů. Měla přitom nakročeno na banku celého světa, neboť euro se zdálo být kandidátem na světovou rezervní měnu. Ale nepočítala s neokonzervativci v USA, s emancipací Ruska a vyhnáním či fyzickou likvidací prozápadních pijavic surovinového byznysu - ropných oligarchů ze všech zemí bývalého SSSR. Její plány na odsávání zisků z energetického byznysu a plnou závislost na ekonomickém systému západní Evropy narazily na realitu vývoje po Jelcinovi. Nejspíše si musí projít bolestným vystřízlivěním z euroatlantické nemohoucnosti, aby teprve pak zvolila silové řešení kontinentální spolupráce na bázi přežití - a i pak bude na okraji zájmu nových supervelmocí a bude muset vyřešit problémy, na které jí zadělala politika NATO v Iráku, Izraeli, v Turecku, ale i v Polsku či Španělsku. Integrace jí může trvat deset let i více.

28.4.2008, Štěpán Kotrba: ANALÝZA: Brave New World ZDE