Zatímco v teokraciích je nejvyšším rozhodčím Bůh, zastoupený kněžstvem, bezradný Západ se dnes dovolává psychiatra: společenské veličiny si navykly navzájem zpochybňovat duševní zdraví a posílají jeden druhého na léčení. Soudci po boku, psychiatr stále častěji spolurozhoduje o vině a nevině, o rodičích a dětech, o tom, co je morální. Psychiatrie vždy sloužila zájmům společnosti. Lépe řečeno vládnoucí moci: V nacistickém Německu patřili psychiatři k pionýrům genocidy, v Zemi sovětů psychiatři disidentům napravovali hlavy stejnými postupy jako schizofrenikům a

smutných příkladů ohavného zacházení s duševně nemocnými (zde = méněcennými) je dostatek i ze vzorně demokratických států nevyjímaje USA, Austrálii, Švédsko... aj. Mimochodem, není jiný medicínský obor, kde by mohl být člověk léčen proti své vůli. A v ČR v první polovině roku 2008 za to musel ještě zaplatit. Od léta je to jedna z mála variant léčby, za které se neplatí poplatek.

Blázinec byl jen vězením jiného druhu a v představách mnohých občanů kriminálem zůstal.

O tom, co se děje v psychiatrických zařízeních, kolují děsivé legendy, ale – koho to doopravdy zajímá?

Copak se někdo vážně zajímá o to, co se děje s naší civilizací?

Společnost se mění a psychiatrie podle ní. Homosexualita už není nemoc, od té doby, co vypadla ze seznamu diagnóz. Zato přibývají a vynalézají se „nemoci“ nové: závislost na hazardu , posedlost plastickou chirurgií, frigidita aj. Je třeba léčit víc a víc! Rozšiřují se diagnostická kritéria deprese a šíře indikačního pole pro antidepresiva i antipsychotika. Trendem deprese je (podle WHO) stát se v nejbližších desetiletích nejfrekventovanější příčinou pracovní neschopnosti a invalidity. Vzpomeňme: Po rozpadu státu se v Jugoslávii po válce stala antidepresiva běžným doplňkem stravy. Příznačné je, že původně exkluzivní, zbytková diagnóza schizoafektivní poruchy (ani schizofrenie, ani porucha nálady) už je v léčebnách nejčetnější psychiatrickou poruchou. Že by proto, že takový nemocný je nejvděčnějším konzumentem psychofarmak?

Přes veškeré vědecké úsilí, psychiatrie není exaktní věda. Duše není vidět na rentgenu a zárodky schizofrenie se nedají vypěstovat na misce a zkoumat pod mikroskopem. Psychiatrickou diagnózu dělá psychiatr podle seznamu více méně vágně definovaných pojmů, na jejichž významu se kdysi usnesli jiní psychiatři. Co je a není norma pro duši, kdo je maniak, kdo schizofrenik, alkoholik nebo psychopat, co je blud a co je halucinace - o tom stále rozhoduje rodina, ulice, spolupracovníci, stát, korporace, částečně sám pacient, a pak až psychiatr.

Lidé by si měli uvědomit, že dilema, zda bude někdo zavřen a nedobrovolně léčen na psychiatrii, řeší jediné vodítko: Psychiatr zváží okřídlenou formulí, „zda dotyčný jeví příznaky duševní nemoci a je nebezpečný sobě nebo okolí.“ Není nic přesnějšího. Takže je to jasné?

Sotva. Koho by nenapadlo, kolik světových demokraticky zvolených předáků by asi neprošlo sítem psychiatrického vyšetření. Kolik je mezi mocnými „nebezpečných neléčených pacientů?“ O diktátorech nemluvě.

Problém je v tom, nejenže jim to demokraticky prochází, ba někdy je to právě jejich „nemoc“ je kvalifikovala tak vysoko. Maniak hodně vydrží, paranoik je opatrný a přitom razantní, psychopat netrpí skrupulemi ani city.

Je nasnadě, že kdyby nemocný jedinec neměl dost zdravých (?) oddaných následovníků, nikdy by nenapáchal tolik škod...

Anebo je to obráceně? Duševní zdraví je dost možná zcela neprozkoumaná chiméra, jev natolik řídký, že je za vší obecnou patologií, mořem nutkavých myšlenek, úzkostí, závislostí, iluzí, bludů a halucinací téměř nezbadatelný.

Guy Debord, francouzský sitaucionista a posléze sebevrah (nakonec tedy také psychiatrický případ) popsal soudobou společnost jako Společnost spektáklu.

A Václav Bělohradský komentuje: „ ... nejdůležitějším rysem společnosti integrovaného spektáklu jsou nediskutovatelná falsa (zdůrazňuji, MV), vyráběná sériově manažery mediální nadskutečnosti. Každá autorita může být podryta na objednávku, za přiměřenou cenu dokážou specializované agentury udělat z Dětí Země teroristy, z odpůrců americké základny v Brdech agenty Ruska a z autora těchto řádků pomateného intelektuála, prostředků k tomu mají dost. Připomeňme si falsa vystřelovaná proti Al Gorovi či jiným šiřitelům „nepohodlných pravd“ většinovým tiskem, vždy ve službách pravd „pohodlných“. Matkou všech nediskutovatelných fals je pak legenda o „vítězství Západu ve studené válce“, která dělá z desetiletí strategické spolupráce USA–SSSR éru antagonismu, z níž vyšel Západ jako vítěz.“

Bělohradský velmi sličnými argumenty dokládá, že v takové společnosti de facto nelze nebýt než pouhým stínem, objektem a obětí spektáklu („Jsme neustále natáčeni a nahráváni, kdo pracuje s těmi nahrávkami a v jakém právním rámci, nikdo přesně neví ...“)

Hle! Tzv. klasický paranoidní blud splynul s realitou, říká jinými slovy Bělohradský. On neví, kdo to je a proč to dělá, ale špehují nás na každém kroku a čím dál víc. Přitom průměrný čtenář tisku kdekoli na světě by Bělohradskému jistě dokázal odpovědět, kdo to je a proč se tak děje: Přece je válka s terorismem. Od 11. září, kdy teroristi zaútočili na USA. A je to tak dobře, v zájmu bezpečnosti.

Ze spektáklu není úniku a Bělohradský není výjimkou. Bělohradský v článku rozhodně odmítá blud o antagonismu USA versus SSSR, a jako příklad potlačované, nepohodlné pravdy uvádí případ apoštola globálního oteplování Al Gora. Průměrný konzument mediálního mainstreamu ovšem dávno vstřebal, že Al Gore byl osvíceným establishmentem oceněn Nobelovou cenou. Jakékoli zpochybňování nového dogmatu globálního oteplování je dnes herezí s trestem exkomunikace a zneuctění, i když jsou k diskuzi mnohem pádnější argumenty proti oficiální verzi o klimakilleru CO2, než ty, jež představuje Václav Klaus, klimatolog amatér.

Tak celé národy ochotně vyznávají spektakulární oficiální bludy o islámském útoku na USA, ochotně vidí neviditelné letadlo útočící na Pentagon, věří na nekonečný růst cen nemovitostí, výrobu zlata a bohatství z ničeho, nevyčerpatelné přírodní zdroje, genové mutace a biopaliva (která zdražují potraviny jen v USA, v Česku ne). Celé národy páchají sebevraždu.

Nabízí se laciná odpověď na úvodní otázku: kdo je tady králem? Ano, Popelka psychiatrie se vdala za naháče. Kdo chce, ten nepřehlédne, co je to za panovníka. Psychiatrie naší doby je zdánlivě mocná, ale problémy civilizace prášky na nervy nevyřeší. V tomto stádiu rozkladu společnosti je tu lidská, ne perzekuční forma psychiatrie jen od toho, aby pomáhala slabým snést tlak bohapusté iracionality.

Nápovědu, co dělat, napsali už jiní.

Autor je také psychiatr.