Senzace, které nevzbudí nic víc, než jen okamžitý postoj formovaný mírou afinity k dané osobě, senzace, které pouze pomalu zvyšují celkový odpor k politice důkladně separované od běžného života společnosti soběstačným zastupitelsko -- oligarchickým systémem, jemuž vévodí paroubkovsko-topolánkovský kýč. Odpor, který nikam nevede.

Představme si naši trapnou komedii, která je tisícím odvarem předchozích a v níž povětšinou účinkujeme jako kompars. Hlavní roli hrají infantilní osobní ambice a neukojené potřeby lidí, jejichž touha po moci je neomylně dovedla do stavu, kdy mohou svou moc - pohodlně a za neškodného poštěkávání ke komplexu komerce a méněcennosti uvázaných hlídacích psů demokracie - zneužívat. Zápletka je následující. Spletitou a neprodyšnou krustou osobních a skupinových zájmů oddělená sféra moci na straně jedné, na straně druhé apatická společnost vzmáhající se jen na směšné, nenávistné, stereotypní, přihlouplé reakce vyjadřující odevzdanou pasivitu, nezájem a snahu přizpůsobit se tak, aby vlastní osobní zájem byl stejným způsobem alespoň částečně uchován a naplněn. Plytký mediální přenos obrazu politického dění nereflektující často očividné, amatérské a naivní snahy manipulovat veřejným míněním s absencí jakékoliv reflexe této skutečnosti, snůška nahodilých a filtrovaných "highlights" bez odstupu, bez snahy poukázat na to, že politika je v rukou omezenců praktikujících mizerný politický kýč. Občasná aktivita povzbuzovaná zcela zištnými zájmy nejrůznějších vlivových uskupení, neuměle napodobujících principy skryté ideologizace, nebo zcela otevřená propaganda vládních či samosprávných institucí, která ani nemá potřebu se za něco schovávat, protože považuje své aktivity za legitimní. Pochybné figurky chlubící se veřejně svou mocí, ačkoliv jejich oprávněnost k výkonu moci je neznámá. Nezájem a snaha o diskreditaci autentických aktivit na poli veřejné diskuse o věcech veřejných.

Tohle je obraz současného politického života, který, vzhledem k historii, vzbuzuje otázku, co se vlastně změnilo od poslední velké proměny společenského řádu v roce 1989? Podle všeho se zdá, že nic podstatného, jen je všechno na první pohled méně černobílé, méně jednoznačné a proto méně motivující ke snaze porozumět, odmítnout a nahradit. Způsob chápání skutečnosti ale černobílý zůstal a "doblba" se ubírá zaběhnutými kolejemi zjednodušujícími vše do již neplatných rovnic vycházejících z již neexistujících premis. Společnost se proměnila, všichni to nějak cítí, leč většinou se mýlí v tom, co se vlastně změnilo.

"Významné" změny, které mají dokazovat společenský vývoj, ve skutečnosti žádnými změnami nejsou. Nestojíme kvůli nedostatku v řadách na toaletní papír a banány, zato se ochotně stádujeme, abychom dosáhli na nesmyslné přebytky, která nás neskonale okouzlují, lákají a mesmerizují, aniž bychom dokázali definovat, k čemu jsou nám vlastně dobré a co je na nich tolik přitažlivého.

Je těžší naučit se to chápat. Stejně tak je těžší naučit se chápat, že spodní proud současné politiky prochází stejnými kanály jako před dvaceti lety, jen v nepřehlednějším a víceúrovňovém toku, kterým nyní místo pochybného ideologického fetiše protéká stejně pochybný paroubkovsko -- topolánkovský princip. Spodní proud, který nikdy proudit nepřestal, jen se dostává stále víc na povrch.

Paroubkovsko-topolánkovský princip politického kýče není nic jiného než salámovo-umakartový socialismus (bez přijatelné barvy, snesitelné chuti a příjemného nebo aspoň neutrálního zápachu) původně vzhlížející k tuzexovému ráji, nyní konfrontovaný s realitou spotřební a technologicky vyspělé společnosti západního typu. Formy se mění, obsah zůstává stejný. Jeho hlavní protagonisté nejsou jeho iniciátory, stejně jako nejsou iniciátory čehokoliv významného. Jsou jen jeho symboly, jsou zhmotněním toho, co bych si dovolil nazvat transformace socialistické paštiky Májka do nového, marketingově upatlaného balení. Jsou vcelku přesnou charakteristikou současné české politiky. Politiky v zajetí přežívajícího ducha maloměšťáctví, duševní omezenosti, legračně okázalého snobismu a živočišné touhy vykonávat moc nad jinými, nikoliv pro jiné. Přesně tak, jak byla současná politika před mnoha a mnoha lety důkladně zformována. To je podstata toho, co se skrývá ze jednotlivými senzacemi a teprve až se společnost rozhodne se tím zabývat, může dojít ke změně. Do té doby bude mít paroubkovsko -- topolánkovský politický princip volné a úrodné pole působnosti..