Příběhy veřejné se prolínají s příběhy soukromými. Sliby, které mnozí umělci dávali ostentativně na veřejnosti, se často nekryly s jejich sliby soukromými. Jako důvody, proč se mnozí z nich přihlásili k režimu, kterým ve skutečnosti pohrdali, jak říkali později, byl převážně strach o svůj vlastní život, s nímž nechtěli hazardovat. To se dá jistě pochopit, potíž ale nastane v okamžiku, kdy se některé činy po letech začínají vydávat za naprosto normální.

Uprostřed vystupňované hysterie a nacistického teroru po atentátu na Reinharda Heydricha, jemuž podlehli naprosto nevinní a bezbranní, by se mohlo zdát, že ve státě zřízeném administrativně podle modelu francouzských kolonií v Africe, vlastně "hajlovali všichni", jak řekl nedávno v dokumentu o Vlastovi Burianovi s názvem Sesazený král filmový historik Karel Čáslavský. Co ale dělat s těmi, kteří v dějinách nekolaborovali, statečně bojovali, nebo dokonce zahynuli? Tito lidé měli jistě také strach, když nasazovali život, možná, že je vedly i vlastenecké pohnutky, někteří to dokonce považovali za samozřejmé...

Národní ceny za rok 1942 dostali umělci, kteří v té době získali důvěru protektorátního ministra Emanuela Moravce. Právě on nikdy neopomněl zdůraznit, že tyto ceny dostávají lidé, zcela oddaní a věrní Říši: nikdo je také neodmítl. Z herců mezi nimi byli komik Vlasta Burian, herečka Adina Mandlová, herečka Marie Glázrová, ale například i operní pěvec Pavel Ludikar, režisér Otakar Vávra... Bylo to jenom měsíc po vyhlazení Lidic.

Anna Sedláčková po válce napíše: "Po celou dobu okupace jsem nemluvila ani s jedním nacistickým předákem, ani s ministrem Moravcem, nezúčastnila jsem se ani jednoho večírku v Černínském paláci a ani jednou jsem nezvedla ruku k árijskému pozdravu."

***

Herec Hugo Haas píše po válce, 20. dubna 1946, své přítelkyni a herečce Andule z Holywoodu do Prahy. "Patříš mezi moje příjemné vzpomínky v nepříjemných dobách rozkladu. Přišla jsi k nám, když už skoro nikdo nechtěl riskovat svoji dobrou pověst stykem se mnou. To, že Ti zavřeli divadlo, mne opravdu velmi mrzí. Znamená to, že jste již přestali hrát -- anebo se změnilo jen ředitelství?" ptá se trochu naivně. Ani po letech neztratil ve vztahu k oběma něhu, ani laskavost: "Má-li Marcelka jen desetinu Tvého talentu a charmu, pak ji to jistě vystačí, aby udělala kariéru. Když tu tak pozoruji některé ty krávy -- tak zvané herečky, uvědomuji si znova a znova, jaká kumštýřka je Andula."

Po válce přišla Andula o své divadlo podruhé. Nejprve jí ho zavřeli v protektorátu nacisté, po osvobození komunisté. Přesto věřila, že se jí podaří divadlo obnovit, a snad i bláhově věřila, že se brzy shledá se svým dávným partnerem Hugo Haasem. Ten ale nejevil zrovna zájem do nového Československa se vracet. "Jsem pod kontraktem u Metro Goldwyn Mayer a asi tu zůstanu nadobro. Ne že bych netoužil po domově, ale stalo se příliš moc zlého, tatínek zemřel v Terezíně a Pavlíčka zabili v plynu v Oswiecimi... a proto nevěřím, že bych tam kdy mohl zapomenout a být šťasten. Také nechci riskovat setkání s mnoha lotry kolaboranty, kterým se odpustilo. Pan Roland, Rubík, Anton, Havel a mnoho jiných. Neměl bych na odpuštění, protože mne zkušenost naučila nekompromisní nenávisti."

Před oponou, za oponou DAS...

Za úředním zavřením Divadla Anny Sedláčkové (DAS) v červenci 1942 se ale skrývá ještě jeden háček. To divadlo, které před půlrokem hrálo dramata Karla Čapka: Věc Makropulos a Loupežníka, nakonec bylo k 7. listopadu, se zpožděním sice oproti jiným scénám, ale nakonec znovu otevřeno. Co za tím stálo? Vysvětlení nám nenabídnou scény, které se odehrávaly před oponou, jakkoliv byly dramatické, nýbrž zákulisí, ona tajemná část divadla -- za oponou.

Pohled za oponu tohoto divadla totiž nabízí nejen existenční úzkosti, obavy a napětí, ale i rozhodnutí, která se zdají být s odstupem času poněkud sporná. Většinu z nich na sebe po letech vzala Eliška Bozděchová (1893-1978), učitelka a dlouholetá fanynka Anduly, která nyní zvolna vstupuje zadním vchodem na scénu dějin tohoto divadla. Objevila se již dříve, její čas ale ve skutečnosti přichází nyní, a nepřeháníme, pokud dodáme, že od tohoto okamžiku se právě tato přísná dáma stane Anduliným alter egem.

Právě "teta Ella" měla podle slov Evy Kozákové, která dnes spravuje pozůstalost po Anně Sedláčkové, vlastně na starosti řízení celého divadla. Určovala, jaké honoráře budou herci pobírat, vyřizovala korespondenci, a podle zlých jazyků rozhodovala dokonce i o výpovědích. Někteří herci si stěžovali. Novinář Árijského boje, již dříve citovaný Argus, nemusel zdaleka vypátrat tolik, jak se chlubil v té době svým čtenářům. Z velké části byla totiž realita za oponou provozně velmi napjatá. "Rozlišujeme Annu Sedláčkovou jako kdysi snad nejlepší herečku a Annu Sedláčkovou jako dnešní podnikatelku, která se neosvědčila, poněvadž nemá zkušenosti ani pevné vůle," hodnotí novinář.

Učitelka Bozděchová tu není jmenovitě zmiňována, divadla znalý svědek ale věděl, že slova o "učitelce B., takto pokladní, dramaturgyni, tajemnici v jedné osobě" se velmi blíží pravdě. "Mocná paní, před níž se chvějí nejen dítky v Podolí, ale i herci s celým živým i mrtvým inventářem," psal Árijský boj. Andula skutečně v okamžiku hektického zakládání divadla zaúkolovala své nejbližší: šofér Miroslav se proměnil v kulisáka a bývalá fanynka Ella se rychle přeučila na pokladní. "Teta Ela tam původně jen docházela a pomáhala tamní účetní, která byla také pokladní. Brzy ale, nevím už za jakých okolností, převzala zcela její práci a postupem doby teta Ela získala vládu nad celou ekonomikou divadla. To při zachování dosavadního plného úvazku učitelky," píše Eva Kozáková v nepublikovaném rukopise vzpomínek na Annu Sedláčkovou z roku 2003.

Pro pochopení zákulisí nevystačíme ale jenom s bezprostředním zákulisím, ono jde totiž mnohem dál a vytváří jeviště i prostor za oponou dál, téměř na principu mansionového divadla. Nevystačíme tu už vůbec jenom s ponurou protektorátní atmosférou. Andula sice zakládá DAS z mnoha veřejných důvodů, které jsme již dříve ocitovali, tím soukromým je ale především odchod jejího chotě Josefa Kašpara, donedávna ředitele právního oddělení Pražské železářské společnosti, v roce 1937 do důchodu. Málokdo věděl, že tento na první pohled zachovalý a blahobytně vypadající čerstvý důchodce s motýlkem, opírající se jen zlehka o hůlku, nemá daleko do žebráka. "Dr. Kašpar, manžel pí S., byl ve výslužbě a přičiněním nesvědomitých lidí, kteří se chtěli na jeho úkor obohatit, se ve své nepochopitelné důvěřivosti zadlužil a úplně finančně zruinoval," zmiňuje Ella Bozděchová v pamětech. Citlivost své tety nahrazuje po letech Eva Kozáková ve vlastních vzpomínkách věcnou konkrétností: "V souvislosti s odchodem do důchodu musely být vypořádány finanční vztahy vůči podniku, z čehož plynuly dosti složité účetní transakce, související s jeho penzijním pojištěním, půjčkou na černošickou vilu a půjčkou na daně. Podle neúplných dokladů, které jsem našla v pozůstalosti z toho vyplynuly dluhy v řádu set tisíc. Na podzim 1937 pak následuje neúspěšná spekulace za 31.000 dolarů, pro které zadlužil své životní pojistky i černošickou vilu."

Je vůbec nepochopitelné, že ještě v roce 1938 kupují manželé za 120.000 korun novou reprezentativní limuzínu Hudson. Předchozí, velmi komfortní Citroën, totiž šofér Miroslav naboural. Nicméně finanční situace už toho moc nedovolila: váha dluhů dolehla na rodinu s velkou silou. Další roky už budou pouze ve znamení transakcí, prodejů, pronájmů -- dojde nakonec i na prodej šperků. V roce 1938 dochází v souvislosti s okleštěním republiky k vystěhování lesní chaty v Kynžvartu, a přemístění většiny věcí do vily v Černošicích. Někdy v té době vyklízí Andula Maltézský palác a stěhuje se na Vinohrady do Přemyslovské ulice: aristokratické sídlo mění za buržoazní standard. Na jaře 1942 začíná být nemoc advokáta Kašpara vážná, v září umírá.

Andula vede soukromou válku o přežití na třech frontách: zatímco jí pomalu, ale jistě umírá manžel, vede divadlo, a přebírá zodpovědnost v těžkých časech i za životy členů souboru, pod nohama se jí hroutí veškerá finanční existence a perspektiva do budoucnosti. Co jí vlastně mohlo vést k tomu, že tak fanfarónsky nešla v červnu 1942 na manifestaci, na kterou neodmítli přijít donedávna její nejbližší kolegové?

Teatroložka Eva Šormová, která se věnovala výzkumu repertoáru DAS, nabízí vysvětlení v jejím "egocentrismu". "Bude myslím spravedlivější, když zůstaneme u vžité představy velké herecké egocentričky, která žila uprostřed národní tragédie svůj osamělý herecký osud, bytostně neschopná sice stádně demonstrovat svou loajalitu dočasné vrchnosti, ale stejně tak bytostně neschopná pochopit riskantnost kteréhokoli svého divadelního záměru," míní. "Celý život se potýkala s revolverovými pisálky, celý život se cítila ohrožována ve své umělecké seberealizaci -- a skandál, rozvířený kolem Loupežníka, byl pro ni, zdá se, jen další z řady těch štvanic, kterým byla zvyklá z výše své hvězdné přezíravosti čelit," dodává. Oficiálním důvodem pro úřady, proč se nezúčastnila Slibu Říši, byla patrně nemoc manžela. O skutečných motivech bude asi obtížné spekulovat. Ať už byla její egocentričnost jaká byla, jistě tím nemínila ve státě zahájit revoluci, její gesto ale s odstupem času relativizuje pláč těch, kteří tam byli -- a hajlovali.

Pravdivost některých události, a člověk se s tím nesmiřuje snadno, asi zůstanou mezi nebem a zemí. K takovým bude patřit návštěva slečny Marcelly Sedláčkové u novináře Nejedlého z Pražského listu. Z udání Úřadu říšského protektora, IV. oddělení, které má autor tohoto cyklu, vyplývá, že mu měla "vyhrožovat" styky své matky s Jiřím Stříbrným. O tom, že ho měla uplácet, jsem v Národním archivu nenalezl žádný dokument. "S úděsnou naivitou řešily v první chvíli obě ženy nastalou situaci: matka vyslala dceru, aby podplatila fašistického novináře, a když úplatek odmítl přijmout, patnáctiletá komtesa ho seřvala jako lokaje," píše teatroložka Šormová. Myslím, že bude přesnější tvrzení Elišky Bozděchové, že v té době neměla rodina dostatek prostředků, aby něco takové mohla byť jen nabídnout.

Znovuotevření DAS bylo patrně největší zkouškou Anny Sedláčkové. Sotva měsíc po úmrtí manžela se do divadla nahlásil v říjnu 1942 dr. Oehmke, úředník IV. oddělení z Czerninského paláce, tedy Úřadu říšského protektora, a vyžádal si účast všech členů souboru. "Každého jednotlivě vyslýchal, všechno prošetřoval. Za takových okolností poprvé vkročil do divadla protektorátní úředník," vzpomíná Ella Bozděchová. "Začátkem listopadu povolal Oehmke A. S. do své kanceláře, kam se dostavila s Z. J. Vyskočilem. Ukázal jí tlustý svazek -- udání od českých lidí. Oznámil jí, že se jí povolí další provoz. Ale její dcera Marcella nesmí na zákrok V. Nejedlého po určitou dobu vystupovat. Ostatní pak projednal s dramaturgem Vyskočilem. Anna Sedláčková pak už nikdy se žádným německým úředníkem nepromluvila."

Teatrolog Bořivoj Srba označil v roce 1971 ve své odborné studii o cenzurních praktikách, dotýkajících se her Karla Čapka, rozhodnutí Sedláčkové podvolit se protektorátním úřadům za "morální prohru". Dnes už asi nikdo nedokáže ověřit, zda Andula omluvnou supliku do Czerninského paláce zaslala, či nikoliv. Eliška Bozděchová, její obdivovatelka a nositelka utajeného mýtu o Andule, bere veškerou korespondenci na sebe: "Stylizovala jsem další žádost, kterou tajemník Kubáček opsal na stroji, a já jsem ji podepsala jejím jménem. Nejen grafolog, ale i laik pozná, že to není vlastnoruční podpis."

***

Nebyly ale jen mediální štvanice. Jako hudba z jiných sfér zní jeden z článků té doby, který pod názvem "V jedné umělecké domácnosti" napsala od dojmem atmosféry v Černošicích Jiřina Parmové (publikovaný v novinách A-Z v srpnu 1942). Zdánlivě připomíná to "tak trochu" všechny ty různé protektorátní filmy se slavnými českými herci - vždy v neděli pro pamětníky. Jen ten leitmotiv zní nějak povědomě... skoro čapkovsky. Posuďte: "Vlak za vlakem rachotí mimo, ale domov Anny Sedláčkové je ostrovem samoty, kde žijí jen domácí lidé. Pečlivě uhrabané cestičky vzorné zahrady jsou chválou zahradníka, který se najednou vynoří ze svěží zeleně. První překvapení. Zahradník je -- Anna Sedláčková!"

> Příště dále...