"'Přítulná univerzitní knihovna, jak ji nastiňuje ke glasgowské knihovně přitulený Čulík, plní funkci okresní knihovny pro univerzitní město," píše Štěpán Kotrba. Nemá přesnější přehled o situaci. Glasgow bývalo čtvrté největší město v Evropě, po Londýnu, Paříži, a Berlíně. Po druhé světové válce byla velká část jeho obyvatel vystěhována do "nových měst" (new towns), sídlišť v okolí Glasgowa, takže v centru města dnes žije asi 600 000 osob, ale v Glasgow a okolí (Greater Glasgow přibližně dvakrát tolik, 1,2 milionu, a celková glasgovská konurbace má asi 2,2 milionů obyvatel, 41 procent obyvatel celého Skotska.

Glasgow University je pouze jednou z několika vysokých škol v městě a její knihovna slouží výlučně studentům a profesorům: řadoví příslušníci veřejnosti mají právo přístupu, ale nemohou si knihy půjčovat.

Kotrba má pravdu, jak už jsem psal i sám, že v konceptu pražské Národní knihovny se střetává pojem ústředního knihovního archivu (jako má třeba British Library v Boston Spa) a dobré, čtenářům přístupné univerzitní knihovny, jakou Praha vlastně nyní, co se Národní knihovna přerozuje v archiv, vůbec nemá.

Tím, čím se se svým rozsáhlým, automatizovaným podzemním archivem snaží nová Národní knihovna být, je v Glasgow ctihodná a známá veřejná referenční knihovna The Mitchell Library. Poučení je zjevné: každé větší město má knihovních služeb víc a každá významnější knihovna se v současnosti soustřeďuje na digitalizaci svého materiálu. V Praze by měla být nejen archivní knihovna s publikacemi ukrytými ve sklepě, ale také dobrá univerzitní knihovna s knižními fondy volně přístupnými uživatelům na policích, jak je to běžné v západní Evropě. Přitom je postupně nutno knižní fondy digitalizovat a zpřístupnit na internetu.