Třicátá léta vůbec byla v kariéře Anduly byla ve znamení nastupující krize: nikoliv pouze osobní, ale i té společenské. Na přelomu 20. a 30. let hraje střídavě v Národním (a Stavovském) a Vinohradském divadle. Triumfální úspěch Dámy s kaméliemi, který ji v roce 1928 ve Vinohradském divadle vystřelil na samý divadelní vrchol, s sebou náhle přinesl i nečekaně vystupňovaná očekávání.

Ačkoliv to nebyla jediná její velká role, vzpomínali pamětníci po letech zejména na ni. Spisovatel Adolf Branald v medailonech My od divadla, nazval kapitolu, věnovanou Sedláčkové, jménem francouzské heroiny.

Věčná Dáma s kaméliemi

To, co napsali o jejím druhém představení Dámy s kaméliemi čeští kritikové, snad nemá v dějinách kritiky obdoby: tolik chvály, které se sneslo na její hlavu mělo doslova podobu litanie. "Hlavní je Sedláčková. Vepluje na jeviště jako labuť s černou hlavičkou, nasadí con sordina na svůj houslový hlas, hledíc na lidi odpouštějícíma očima diskrétní resignace. Věčný teskný údiv nad světem lehounce jí zvětšuje oči a prohlubuje mírné, zdrženlivé líce. Nikdo druhý nezamává tak hebce šátečkem jako ona, zapuzujíc nevítaného hosta," psal dramatik a kritik Edmond Konrád. "Nikomu druhému tak plaše nepřeběhne světlý stín lásky obličejem, když prvně spatří svého předurčeného milého. A co následuje, toť koncert zámlk, nepřetržitá lyrika pausy, nejmelodičtější milostný život, jaký jsme kdy viděli ztělesněn českou herečkou. Tragika bezbrannosti, věčná oběť lásky, hudba něhy a teplo citu proudí, šumí, voní kameliově z této až netělesné a přece tak smyslově plné Marguerity," zhodnotil výkon v časopisu Cesta.

Kritik Jindřich Vodák v Českém slově neváhá její provedení srovnávat se Sarah Bernhardtovou. Neopomíjí ale ani jistý rys satisfakce, kterého herečka dosáhla, neboť vystupování na vinohradské scéně připomnělo divákům i kritice, že to byla právě Andula, jež tolik strhla kdysi svým výkonem již na Národním divadle. Druhé podání je pro ni o poznání závažnější. "Je to u pí. Sedláčkové smutná, teskná a žalná, velká píseň lásky, jež se prodírá ze srdce zprvu jen váhavě a tázavě, aby na krátko zadula v toužném, závratném rozpětí, nežli poklesne do nejtruchlivějších, nejšerejších, zoufale ztracených, beznadějných tónů. I veselost je toliko lehounkým pokusem o rozjasnění, přechod od počínajícího rozhoření k rozhodnému, odmítavému ochlazení ve druhém dějství je skoro ještě bez námahy a i na úvodě třetího dějství leží už starost a dusítko prozatímnosti," črtá kritik obrazy Dumasova dramatu.

Kritika doslova adorující, neboť jak jinak nazvat následující Vodákovo vyjádření o titulní roli? "Co máme o ní říci?" ptá se. "Je tak krásná se svým božským vlnivým tělem v napěnění bílých a růžových toalet, tak krásná s labutím zpěvem svého hlasu, tak spanile smutná ve svých nemocných, unavených nebo vzrušených postojích, že zapomeneme na celé drama a vidíme jen ji," napsal.

Rovněž Lidové noviny, které srovnávají s jejím prvním provedením, nejdou pro pochvalu daleko: "Dumasova Marguerita má v paní Anně Sedláčkové představitelku ideální, že opravdu těžko lze si představiti lepší anebo rovnocennou. Výkon umělkyně strhoval již tehdy před dvanácti či třinácti roky, kdy se Steimarem v úloze Armanda Duvala tvořila dvojici hereckou, na jakou se nezapomíná. Dnes umění paní Sedláčkové jeví se ovšem na vrcholu. Vyzrálo, zdá se chvílemi, jakoby stálo nad postavou Dumasovou pojetím i stylem."

A co říká Národní politika? Podle Karla Engelmüllera je tato inscenace jen další "velký úspěch v této roli". "Není to již jen graciesní, rozmarná hrdinka zachraňující si kus opravdového štěstí pro zbytek svých dní, ale životem uštvaná, krásná, bledá, chorá pařížská kokta, před jejímž zrakem zamihne se náhle ještě možnost nezištné, ryzí lásky. V její bílé tváři, ověšené rulíky černých vlasů v jejích velkých očích zahoří to radostí, zavlní se to smutkem i steskem. Tanec ji na chvíli spojí, nervy vypoví službu, srdce se rozbuší, ale pak, když slyší tichá, vroucí slova Armanda Duvala, odevzdává se mu již celá na milost a nemilost. je schopna všech obětí, aby byla hodna jeho blouznivé lásky," napsal.

Nechybí ale ani u něj politický osten. "Myslím, že je prostě neodpustitelným hříchem - a na to máme zdá se u nás výsadu -- necháme-li umělcovo mládí jen tak prchat v nečinnosti, necháme-li jej stárnout bez užitku v plném rozkvětu jeho tvořivosti, v nejplodnější a nejzralejší síle jeho talentu. Máme ovšem všeho nazbyt a tedy asi i takových hereček jako je pí Anna Sedláčková! Její výkon v Margueritě je jistě z jejích nejlepších a musilo uplynouti plných dvanáct let, abychom se o tom znovu přesvědčili. Umělkyně byla přivítána nadšených potleskem, který vzrůstal po každém aktu a její úspěch a oblibu potvrdily i hojné a nádherné květinové dary."

Kritici Vodák a Engelmüller ve svých listech připomněli téma, které se bude stále vracet. Umělkyně přímo úměrně se svými úspěchy stupňuje své nároky: nejen na sebe, ale i na lidi kolem sebe. Hlavním terčem jejích požadavků ovšem byli úředníci, kteří ji podle jejích vlastních slov bránili v umělecké produkci. Od roku 1929 je opět až do roku 1934 "jako host" na scéně Národního divadla.

Andula mezi proudy

Potíže s obsazováním ve 30. letech se pro Andulu stalo námětem rozsáhlé korespondence. Zvláště ta s ředitelem Stanislavem Mojžíšem-Lomem o tom podává truchlivé doklady. Úspěch jí vedle toho přinesl i zvýšenou míru závisti, klepů a pomluv, které měly dopad na její psychickou, ale i fyzickou kondici. Jestliže si Andula již dříve stěžovala na "chikanování", nyní stále častěji zmiňuje své "podrážděné nervy": snahy o jejich léčení evidentně nemělo zdárných výsledků.

Správu Národního divadla, které mělo na starosti provoz, obviňuje ze "sabotáží" a z "nečekaných" změn v alternacích. Dožaduje se vehementně nastudování skutečné "hodnotné hry". Počátkem roku 1932 překonává nemoc, bojuje s nervy, ale zejména s vedením divadla. "Odjíždím z Prahy úplně zdráva a nikterak nervově nevyčerpána svým působením na Nár. Div. -- svoji chřipku jsem si odbyla jako každý člen Nár. Div. bez přerušení svého působení," píše úvodem, aby v zápětí pokračovala v ostřejším tempu, - "mám-li snad podrážděné nervy, není to od přepracování, jako od sabotování mých rolí uměleckou správou Nár. Div," píše začátkem února toho roku.

Připomíná to zápas s větrnými mlýny. Andula se necítí být dostatečně vytížena, a dosti zoufale připomíná: "Od 25. ledna do 15. února, t.j. za 3 neděle, měla jsem hráti pouze 2x večer a jednou odpoledne, jak se můžete přesvědčit nahlédnutím do repertoáru Nár. a Stavovského Div. -- Pochybuji, že by mne Nár. Div. postrádalo, celé 2 roky pro mne hledá umělecká správa Nár. Div. nějakou roli, mezitím co pro jiné umělce a umělkyně divadlo už nalezlo hodnotné hry!"

Patrně si uvědomuje, co o ní šíří část kolegů a bulvárního tisku, proto, aby dodala váhy svým slovům, zdůrazňuje, že za jejím dopisem není žádná rozmazlenost primadony, ale pouze a jedině její hořká zkušenost. "Přijímám Vaše ujištění o těšení se na můj návrat s náležitou reservou a jsem přesvědčena, že i kdybych se snad vrátila, opakovalo by se vše zase znovu pěkně od začátku až do konce. Buďte ujištěn, velevážený pane řediteli, že mne život nikterak nezhýčkal, ale patřím bohužel k lidem, kteří hned tak nezapomínají!!"

Divadlo jí mezitím nabídlo hru jejího oblíbeného francouzského dramatika Marcela Acharda: Domino. Andula je okamžitě připravena, neboť vzápětí hlásí vedení, že si text již přečetla a očekává jeho nazkoušení. "Přesvědčila jsem se o Vaší vzácné upřímnosti a proto Vás znovu prosím, abyste mi bez obalu řekl, pracují-li opět nějaké zadní proudy proti mně, kterým byste snad z jakýchkoliv důvodů nemohl čelit," táže se.

V březnu roku 1932 se dožaduje o zařazení Domina do repertoáru. Frázování její korespondence připomíná telegrafický rytmus. "Prosím o laskavou zprávu, kdy řed. Nár. Div. míní zařadit do pořadu hru Achardovu: Domino. -- čekám již 14 dnů na slíbený překlad. -- V případě, že by se nezačalo se zkouškami ihned, chci opět odjet pryč. -- Buďte tak laskav pane řediteli a oznamte mně resultát do zítra. -- Předem Vám děkuji za Vaši ochotu a jsem s upřímným pozdravem Vám a Vaší paní choti Vaše oddaná A. Sedláčková."

Hra Domino měla nakonec v Národním divadle premiéru 21. dubna ještě onoho roku 1932. Tři měsíce předtím hrála roli Máši v Čechovových Třech sestrách. Na další roli čekala další dva měsíce...

Zdánlivě bylo ale všechno v pořádku. Andula je na stránkách českého, zejména obrázkového tisku, hvězdou první velikosti. Časopis Pestrý týden přináší v lednu 1932 její monumentální fotografii na titulní straně. Čtenáře možná překvapí, že na fotografii se herečka vyjímá ve společnosti s malým lvíčkem! Kdo by si snad myslel, že lev patřil k běžnému zvířectvu její domácnosti, bude patrně zklamán. Andula tímto gestem jenom dávala najevo, že si může dovolit téměř to samé, co tolik obdivovaná, "největší herečka všech dob" Sarah Bernhardtová: ta se přece nechávala fotografovat se svým tygrem. Zvířata a zvířátka patřila k oblíbenému doplňku mnoha dalším herečkám -- neobešla se bez nich například ani Greta Garbo. Naše herečka-vlastenka zvolila symbol českého národa: lva, i když v poněkud krotčí podobě - malého lvíčka.

Ještě v roce 1934 hraje potřetí Dámu s kaméliemi: poprvé s výrazně negativními kritickými ohlasy. Tentokrát na scéně Stavovského divadla. Andula se pomalu ocitá mezi proudy, z nichž ty spodní jí začínají stahovat dolů.

Velké Mariovo pohrdání

Ranou, která rozdrásala Andule naplno její nervy, byl ovšem esej spisovatele Jaroslava Marii s názvem Hilar (1935). Svým založením byl Jaroslav Maria (1870-1942) skandalista. Patřilo to k jeho základnímu vybavení, tvořilo to ústrojnou součást jeho posledního díla, v němž si vyrovnával účty nejen s jednotlivci, ale rovnou s celými sociálními třídami, tituly z 20. let mluví za vše - Panstvo v taláru, Váhy a meč nebo Kantoři a inspektoři. Své literární kořeny zapustil již v čase dekadence, a zejména ve vrcholné fázi tribuny té doby Moderní revue, ovlivněné významným způsobem "filozofií života" -- ať už v podobě tvorby polského filozofa a spisovatele Stanislawa Przebyszewského, ale především filozofií Friedricha Nietzscheho.

Odtud pramení Mariův, dnes už možná jenom těžko pochopitelný, stylový akcent, který se vyrovnává s titánstvím: zájmem o růst jedince a jeho celkovou výjimečnost. Oblíbenou stylotvornou kategorií se autorovi zcela logicky stává "pohrdání".

Maria, který psal stejnou měrou verše, prózu, dramata, životopisné studie, stejně jako právnické stati a publicistiku, uvedl v roce 1917 na scéně Národního divadla drama Tristan (1908). Režie se tehdy ujal právě Hilar, jehož Maria považoval za souputníka, druha a přítele. Jeho dramata se hrála málo, Tristan pouze 7x. V knize Hilar nad ním ovšem Maria v roce 1930 teatrálně láme hůl. Poslední ranou, kterou ukončil jejich přátelství byla knize věta: "Hilar kráčel přes mrtvoly, a já jsem jednou z nich."

Ne nepodstatnou část věnuje Maria právě Anně Sedláčkové. Ta se mu stává nejen dobrým terčem pro jeho břitké pero, ale rovnou symbolem pokleslosti mravů a vkusu: Sedláčková totiž dokáže "strhnouti nejhorší divadelní obecenstvo, luzu, která ve zdrcující většině plní divadla". Za tuto aktivitu si potom sama diktuje nejen role, ale i vysoké honoráře. "Co tropila s řediteli a majiteli předních divadel z rozmaru a pro gáži -- mohlo strpěti jen nejotrlejší veřejné svědomí," mínil Maria. Autor pohrdá zvysoka jejím repertoárem, neboť: "Omezovala se na repertoir, který Jí svědčil: cizoložné, slzavé, ploché kusy, lepší či horší umělecký průmysl, ve kterém herecká rutina stačila pro prázdného, nevzdělaného a jen lehké zábavy lačného publika."

To by ovšem kritik jako on dokázal ještě do jisté míry, snad ještě přijmout, co mu ale u Sedláčkové vadí nejvíce, je její neskonalá touha hrát role, na které nemá. Andula zkrátka podle něj "v bohorovném klidu troufá si zahrát vše". "Je výbornou interpretkou pikantních cizoložnic, ale sápe se i na cizoložnici heroickou," napsal. Spisovatel a satirik nenechal na herečce nit suchou. Tne všude tam, kde lze najít slabé místo: postava už není tím, za co je vydávána, herečka podle něj neumí ani chodit, její hlas je doslova zbaven "jemnosti a pelu".

Pouhých pět let předtím než publikoval stať o Hilarovi, zobrazil v satirickém románu ze současnosti, pod názvem Parnas (Sfing, Praha 1930), celý výkvět tehdejší umělecké smetánky. Román, jehož hlavním hrdinou je zneuznaný spisovatel Klestil vykresluje v nelichotivém světle mnoho tehdejších dobových veličin českého uměleckého světa: nechybí tu Alois Jirásek, bratři Čapkové, nechybí ani Andula Sedláčková. V románu jí dal Maria jméno Vanda Melicharová. Oproti eseji Hilar Maria v Parnasu líčí zvláště způsoby uměleckého provozu, v kterém si naše Melicharová dokázala naklonit všechny významné a mocné, aby uskutečnila vše, co si sama umanula. "V hereckém souboru Státního divadla ukázala toho času choutky již málem čtyřicetiletá, nápadně fešná, mladistvě dojímající, pružná a svižná Vanda Melicharová. Měla velké, modré oči, zářící nevinností a oddaností," psal Maria.

Proces mezi spisovatelem Mariou a herečkou Sedláčkovou vrcholí požadavky na svědecké výpovědi z obou stran. Bulvární tisk s neskrývanou ironií sžíravě popisuje peripetie procesu, který nazývá "famosní". "V minulých dnech psaly všechny noviny o slavném návratu naší nejpřednější dramatické umělkyně pí. A. Sedláčkové na scénu Stavovského divadla v Alessiho hře "Hrabě Orel". Nadšená kritika bez rozdílu politického smýšlení znovu potvrdila, jakým vynikajícím divadelním zjevem je tato osobnost a tak se znovu ukázalo, jak nemístným byl ostrý výpad známého romanopisce, spisovatele Jaroslava Maria (Dr. Mayera) proti A. Sedláčkové jeho spiskem "Hilar" před časem vydaným," píše Polední list.

Největším soustem pro tisk byl zejména počet svědectví, kterých se obě strany dožadovaly. "Jak se dalo očekávat, paní Sedláčková podala na autora žalobu a tak byl zahájen tiskový proces, v němž obžalovaný nastoupil důkaz pravdy svědectvím asi 100 divadelních ředitelů, herců a kritiků," líčí noviny. Prostor dostal zvláště právní zástupce JUDr. Ladislav Haškovec, který vypočítává postupně jedno jméno za druhým. "Bylo mi nejen radostným, ale přímo dojemným seznati," cituje deník Haškovce, "jak všichni svědkové z divadelního života našeho, divadelní ředitelé, dramaturgové, režiséři, herci i h e r e č k y, všichni a všechny bez rozdílu promluvili o čistotě charakteru a dokonalé umělecké kvalifikaci mé klientky paní Sedláčkové."

Následuje vodopád jmen. "Slyšeni byli zejména ředitel Národního divadla dr. St. Mojžíš, jeho dramaturg Fr. Götz, z Městského divadla ředitel dr. Jahn, dr. Jan Bor, dr. Jan Bor, dr. Jan Port, G. Hart, B. Stejskal a dr. Fr. Vrbský, B. Karen, H. Haas, Olga Scheinpflugová, L. Freslová, H. Friedlová, A. Iblová, M. Ptáková, O. Korbelář, K. Dostál, J. Steimar, E. Kohout, R. Deyl, L. Dostalová, R. Nasková, Míla Pačová, Zde. Štěpánek, V. Vydra, J. Bechyňová, E. Poznerová, , J. Šejbalová, J. Štěpničková, Meda Valentová, R. Šlemrová, E. Vrchlická, J. Kronbauerová, B. Půlpánová atd. Celkem 95 svědků a svědkyň vyslechl doposud soud a lze říci, že jejich výpovědi, bez rozdílu zda jde o vrstevníky pí. Sedláčkové, či o příslušníky generace nejmladší, jsou jednou jedinou epopejí uznání, obdivu a úcty k jejímu zjevu a životnímu dílu." Jak poznamenává ironicky s odstupem České slovo: "Byly dny, kdy činohra Národního nebo Městského divadla mohly konati zkoušky svých ensemblu místo v divadle na Pankráci, na chodbě dveřmi vyšetřujícího soudce."

Proces se táhl celé tři roky. Skončil vítězstvím Anny Sedláčkové. K překvapení všech se k poslednímu stání dostavil i sám Jaroslava Maria, a "spontánně a vážně" doznal svůj omyl, když bezdůvodně napadl zmíněnou umělkyni. V prohlášení, které veřejně učinil, uznává, že "překročil meze přípustné kritiky a že se kromě toho provedeným soudním řízením přesvědčil, že svými obvinil paní Annu Sedláčkovou-Kašparovou z činů nekorektních a nečestných". Co není bez zajímavosti: zavázal se k zaplacení veškerých soudních útrat.

České slovo se den poté ptalo: "Bylo vůbec potřebí tohle vyvolávat ve vzpomínkách na Hilara a táhnout se s tím celé tři roky?"

> Další pokračování v příštím vydání