Uprostřed zahrady řeholních sester Elisabeth Haus vypadá baronka Marie "Bibi" Haasová majestátně. Na mou poklonu: "Je to pro mne velká čest!" odvětí frivolně: "Ale jděte!" V očích jí to ironicky zajiskří. Píše se 20. května 2007 a do rakouského Laxenburgu, jednoho z historických sídel habsburského rodu, jsem přijel zrovna chvíli před začátkem oběda. Sestry v černých hábitech jsou veselé a ochotné. Není nad osobní setkání, říkal jsem si před odjezdem: to nenahradí žádné memoáry, ani historické monografie.

Rozhodl jsem se vydat se proti proudu času, aniž bych tušil, zda mne tato cesta vůbec někam zavede. Je vůbec možné zachytit alespoň nepatrně ten fatálně ubíhající čas? Schwester Doris, ošetřující rakouská sestra, mi dává na rozhovor s Bibi půl hodiny.

Velké číslo baronky Bibi

Ptáci v zahradě zpívají ostošest. Bibi si mne prohlíží zkoumavým zrakem. Potom mi potichu říká: "Víte, ona byla taková tichá, klidná a nenápadná..." Neplete se? Vše, co jsem o Andule Sedláčkové četl, byly převážně aféry, skandály, provokace. Rozhovory v tehdejších novinách jsou plné nervozity, afektu a sebestylizace. Ale třeba tím jenom Bibi něco sleduje. "Seznámila jsem se s Andulou v době, kdy jsem chodila s Haasem. Chtěla jsem jí poznat od začátku. Ona byla totiž hodně žárlivá na druhý ženský, ale na mne ne. Byla jsem mladá, více dětská, na mne nebyla žárlivá. Nebyla jsem pro ní..." zalapá najednou v paměti. "Konkurencí?" ptám se. "Ano, konkurencí," téměř nezřetelně šeptá.

Půvab má Bibi po matce, ženě posledního carského velvyslance v Bernu, za způsob mluvy vděčí ale bezpochyby herci Hugo Haasovi, s nímž vstoupila do svazku manželského. Krátce před příchodem nacistů do Prahy v březnu 1939. V době, kdy byla Andulina dcera Marcella zavřená, jí Bibi s Hugem posílali z Ameriky balíčky, ve kterých měla vždy i "něco na sebe". "Ano, balíčky, posílala jsem jí balíčky..." opakuje. Poslední setkání s Annou a její dcerou prožila Bibi a Hugo roku 1963, kdy se poprvé po tolika letech vrátili do vlasti. "Sešli jsme se u ní doma," říká Bibi a pohledem odkrajuje čas. Hugovi byla Andula "životní láskou". V rozhovoru s Alešem Fuchsem před 10 lety Bibi tvrdila, že Andula, starší o 13 let, Huga doslova omámila.

Trochu pošetile si přeji, aby mi to ještě jednou zopakovala. Proč by to ale dělala? "Hugo byl mladý, krásný a Andula ho obdivovala... Od Sedláčkové se taky nejvíc naučil. Miloval ji tak, že za ni četl i divadelní texty, ačkoliv sám četl texty nerad a později jsem je za něho četla já. Sedláčková řekla, přečti mi to a pak mi povíš, jestli to mám vzít. A on četl. Její jméno je dnes neprávem zapomenuto. Byla vynikající. A pěkná. Když nešťastnou náhodou zemřela -- srazila ji motorka -- Hugo plakal," čtu si po příjezdu z knihy Dlouhá svatební cesta.

Bibi toho odpoledne nejvíce fascinuje, že se mnou mluví česky. Byl to po dlouhé době jazyk, s kterým mluvila přeci jenom celý život se svým mužem; ten první ale byla švýcarská francouzština. "Hugo byl velmi nadaný na jazyky," říká. Na počátku pobytu v Americe spolu mluvili anglicky, aby se "do toho Hugo dostal". Snažím se dozvědět, zda nemá Bibi uchovánu ještě nějakou vzpomínku na herečku, o níž jí přeci musel Hugo tolik vyprávět. Přijde mi, že Bibi se snaží trochu zatloukat. "Víte, tady jsem konečně šťastná," svěřuje se mi ale vzápětí. "V Rakousku jsem nikdy předtím šťastná nebyla," dodává jako bychom se ocitli mimo čas a prostor.

Ten čas... Doris jí přináší pejska Dolfiho. Pod vzrostlými stromy nezastavím už ani minutu. "Hugo byl velmi nadaný na jazyky," opakuje. Sluneční paprsky osvětlují vrásčitou tvář, z níž se na mne dívají dvě hluboké oči. Loučím se ve vstupní hale, kde si ji bere "do rukou" filipínský ošetřovatel. "Naučila jste ho něco česky?" ptám se a dívám se na ošetřovatele. "To víte, že jó!" volá. "Nazdááár, nazdááár!" povykuje. "A co ještě?" zkouším ji. Otočí ke mne náhle hlavu, lišácky zamrká a volá na Filipínce: "Jdi doprrrdeléé!" Není to poprvé: personál přizvukuje, je to její velké číslo, všichni se smějí. Paní Bibi mi slabě tiskne ruku. "Na shledanou," říkám.

Škatule, škatule, hejbejte se...

V srpnu roku 1931 umírá Andule její učitelka Marie Hübnerová (1865-1931). Andula, která patřila mezi velké herečky, jež vyrostly v rámci soukromých hereckých cvičení v jejím bytě v Pštrossově ulici, svou učitelku skutečně milovala -- u jejího smrtelného lože stála "čestnou stráž" až do posledního okamžiku. Hübnerová, která s velkou oblibou navštěvovala Andulinu černošickou vilu Mařenka, své žačce její city během celého svého života s láskou opětovala.

Krátký černobílý dokument, uchovaný v Národním filmovém archivu, zaznamenal jedno slunné odpoledne na břehu řeky Berounky. Kamera zabírá herce Hugo Haase, který se nechává s neskrývanou rozkoší unášet Andulou na dřevěné pramici po řece: drobná Andula v apartním kloboučku vesluje, vesluje a vesluje. Další sekvence už připomíná téměř rodinnou pohodu: Andula vede veselý hovor, vrásčitá Hübnerová si zapaluje jednu cigaretu od druhé a gestikuluje na všechny strany. Největší pozornost všech je ovšem soustředěna na malou Marcelku, která v bílých šatičkách povykuje na trávníku. Marcella mává vesele do kamery.

V pozůstalosti se uchovaly dopisy a pohlednice, které si obě herečky v průběhu času zasílaly. Andula svou učitelku na počátku své kariéry často prosila, zda by jí (ještě jednou, a ještě...) nevyzkoušela, když měla v Národním před představením, později jí zasílala pozdravy ze všech možných koutů světa. Na jedné z pohlednic, zaslané z Monte Carla, informuje již slavná herečka svoji učitelku, že na burze vyhrála neuvěřitelných 150.000 franků! "Je to fantastické," raduje se Andula.

Dokud žila Marie Hübnerová, dařilo se jí zažehnat ty největší krize s Andulinými věčnými "divadelními odchody": vyžehlila například hned ten první z roku 1919 a dosáhla jejího prvního návratu. Nemohla ale už nic udělat v roce 1934. Byl to rok posledního Andulina angažmá v Národním divadle. Ačkoliv ještě dvakrát vystoupí pohostinně v roce 1938, uzavřela svou slavnou éru na této scéně de facto již v roce 1934 -- potřetí a naposledy v roli Dámy s kaméliemi. Tentokrát poprvé s výrazným neúspěchem...

O rok dříve vystoupila ještě v inscenaci dramatika Henri Duvernoise Jana -- v "baladě o nenarozeném dítěti", naposledy společně s Hugo Haasem. Po 30 letech se bude Haas k tomuto okamžiku vracet v torzu svých vzpomínek. Příběh, při němž oba protagonisté hry zestárnou během pěti dějství dramatu o padesát let, poslouží Haasovi jako metafora jeho vlastního života.

Není bez významu, že jedna z posledních psaných vzpomínek patřila právě Andule, ačkoliv Haasovi bylo na divadle i ve filmu partnerkami mnoho krásných žen. "Když jsem asi před dvaceti léty pohlédl v koupelně jednou do zrcadla a zkoumal svoji tvář, řekl jsem si tiše: 'To už je třetí jednání Jany.'A po několika létech mi zase před zrcadlem napadla Jana... Těch vrásek a stínů v obličeji přibylo... To bylo zřejmě čtvrté jednání. A teď, i když ještě nejsem šedivý, stojím často před zrcadlem, smutně zkoumám svoji tvář... s těmi rýhami a nesčetnými čarami ve tváři... a smutně si musím přiznat, že páté jednání už začalo, a že se neúprosně blíží konec aktu...," napsal Haas krátce před svou smrtí.

Tisk psal o dalším konci Andulina angažmá v Národním divadle jako o dětské hře. "Škatule, hejbejte se..." píše kritik Miroslav Rutte. Své čtenáře, kterým "není neznámo, jak aféra započala", seznamuje s detaily. "Paní Sedláčková, jež projevovala vždy značnou nedůtklivost ke kritickým posudkům, zanevřela na pražskou divadelní kritiku pro svůj chabý výkon v Dámě s kaméliemi a oznámila, že pro takovou nevděčnou chásku, jež posuzuje herce podle jeho výkonu a nikoliv podle jména, nemíní dále hrát," sděluje Rutte. Andulu rozhněvalo nejvíce, že se jí vůči nepřátelské kritice nezastala správa divadla. Řediteli vmetla do tváře, že celá "tisková kampaň" proti ní byla organizována. Na protest proti správě odchází z Národního divadla i Jiří Steimar.

V tisku se ale opět objevily komentáře, že hlavním důvodem jejího odchodu byly snížené honoráře. "Národní divadlo utrpělo ve svém souboru citelnou mezeru, ztrativše přitažlivou a populární herečku, jež často dělala ve Stavovském divadle své plné domy," píše kritik Rutte, který je ale toho názoru, že je třeba se "starsystémem" urychleně skoncovat. Herečka Sedláčková je totiž podle něj "v každém divadelním organismu živlem neklidu". "Odchodem pí. Sedláčkové naskytuje se tedy Národnímu divadlu příležitost, aby odbouralo poslední zbytky starsystému a vytvořilo si umělecky pevně zorganizovaný soubor, jehož členům, zejména mladším, by zajistilo slušné existenční podmínky a jenž by nastoupil cestu, která v divadle dnešku vede jedině k úspěchu: cestu obětavé a kolektivní spolupráce," míní kritik Rutte.

Andula podepisuje nakonec smlouvu k hostování s Vinohradským divadlem, z kterého se opačným směrem přemísťují herci František Smolík, Zdeněk Štěpánek, a již dříve Míla Pačová. Role po Andule na "první scéně" převzala většinou Jaroslava Kronbauerová.

Na Vinohradech čekají Andulu dva velké roky. Bude hrát Becqueovu Pařížanku (1934), Schillerovu Marii Stuartovnu (1935), Tolstého Annu Kareninu (1935), opět Sardouovu Cypriennu, tentokrát pod původním názvem Rozveďme se! (1935, 1936), Achardův Kokosový ořech (1936), nebo v Pirandellově Jakou ty mne chceš (1936).

Podobně jako v roce 1927 se i při tomto přechodu z jednoho divadla do druhého v roce 1934 objevují spekulace, že si chce Andula založit samostatné divadlo. Jako kdysi v Paříži "božská" Sarah Bernhardtová, i ona uvažuje o svém vlastním divadle. Ona ale nechtěla být jako "božská Sarah". Chtěla se podobat všem velkým herečkám, být jakousi synkrezí všech typů. Vypadalo to, že by si to mohla nakonec i dovolit.

Druhý Andulin manžel Josef Kašpar se zdál být oproti tomu prvnímu, Maxi Urbanovi, i finančně zabezpečen. Kašpar byl ředitelem právního oddělení Pražské železářské společnosti, a byl o 17 let starší. "Měl styky, postavení a zkušenosti. Všem, kteří jsme jí stáli blízko, se zdálo, že do jejího života vstupuje ideální typ ochránce, který by ji zahrnoval vším, co by jen mohlo přispět k jejímu klidu a umělecké práci," píše Ella Bozděchová ve svých pamětech.

Klidu si ale Andula nikdy dost neužila. Po dvou letech končí i na Vinohradech. Oproti Národnímu měla menší honoráře -- podle dobového tisku 1.000 korun za představení - , o kvalitní inscenace vedla ale podobné boje jako tam. Titulky novin v roce 1936 hlásí: "Pí Sedláčková odchází z vinohradské scény". Městské divadlo na Královských Vinohradech prochází vleklou krizí, jehož obětí se stává umělecký ředitel Jan Bor. Režisér Bor složil svou funkci na protest proti zavádění operetního repertoáru v letních měsících, což sám nemohl proti správnímu výboru Spojeného družstva, jež vinohradské divadlo řídilo, ovlivnit.

Po Borově demisi oznamuje demisi i Andula. "Stálý host Městského divadla, dramatická umělkyně pí Anna Sedláčková, oznámila správě divadla, že nepočítá s dalším vystupováním na této scéně. Vysvětlila, že k rozhodnutí vedly ji poslední události v soboru, který je vzájemně znepřátelen osobními i politickými třenicemi, které vyvolávají neupřímnou a nepřátelskou atmosféru, v níž se nedá pracovat," píše Telegraf. Andula opakuje i zde argument, který již dříve použila na Národním: není tu pro ni do prosince žádné role. Divadlo našlo hry i role: Andula svůj odchod oddaluje. "Teprve na naléhání ředitelství odvolala A. Sedláčková výpověď," oznamuje list následujícího dne.

Problém nastal vzápětí. Divadlo pro ni speciálně zakoupilo historickou komedii Markýza de Pompadour od Jeana Sarmonta. "Aféra na Vinohradech", "Paní Sedláčková si diktuje" -- znějí titulky novin. "Na pondělí 8. března byla vypsána čtená zkouška této hry, do níž se však pí Sedláčková nedostavila, odůvodňujíc to tím, že si přeje mít roli Ludvíka XIV. obsazenu jiným umělcem, než stanovilo divadlo," píše Večerník Práva lidu. Deník Národ přináší i jména a vysvětluje Anduliny "intriku": "Nebyla spokojena se svým partnerem p. Vrbským v úloze Ludvíka XIV. a žádala, aby tato role byla dána p. Korbelářovi. Věděla dobře, že tento požadavek není proveditelný, ježto p. Korbelář hraje ve dvou nových komediích, ale sledovala tím cíl, aby partnerem jejím byl opět mladý Vydra, který v novince má menší roli."

Za Andulou, která se s divadlem "rozešla", prásknul dveřmi i "mladý Vydra". Udělal to tím způsobem, že "přišel k šéfu činohry Stejskalovi a hodil mu přidělenou roli na hlavu". "Je z toho pochopitelně skandál a p. Vydra bude nepochybně propuštěn pro nekázeň. Roli pí. Sedláčkové bude hrát o premiéře, jejíž termín bude dodržen, pí. Freslová," doplnil list.

***

Bod obratu slavné éry Anny Sedláčkové je skryt ve slovech "první" a "poslední". Před 30 lety stála na pódiu křehká a sebevědomá -- poprvé. Nyní sčítá rány a do deníku vpisuje slovo -- naposledy. Poprvé. Podruhé. Potřetí. Dvakrát ještě hostuje v roce 1938 v Národním divadle: hraje Terezu v Alessiho Hraběti Orel a Hildu v Millsově Porota se směje. Dceruška Marcella jí roste před očima. Na podzim roku 1938 byly konány sbírky ve prospěch jubilejního fondu na obranu státu: Andula nabízí vystoupení v Národním divadle poprvé bez honoráře v Hilbertově Pěsti. "Váš námět se v této podobě bohužel nedá uskutečnit. Nehledíc ani k tomu, že jde o Hilarovu režii, jejíž obnovení by bylo nesnadno uskutečnitelné a těžko předpokládat, jaký repertoár by dnes nejlépe zaujal, nepokládal bych dnes právě Pěst za nejvhodnější," píše ředitel Jan Bor.

> Pokračování v dalším vydání