Kdo jsi bez viny, hoď kamenem! Biblické rčení, které se tak obtížně vyslovuje tváří tvář neúplným faktům a často i sebezáchovné lidské touze přežít za každou cenu, platí plnou měrou o nadcházejícím období. Herec Hugo Haas zjistil, že na něho chce někdo střílet už i v pražském Lucerna baru, kam s oblibou chodil -- a to zkrátka proto, že je židovského původu. Odjíždí z Prahy se svou mladou ženou Bibi do Paříže na poslední chvíli. Říšská orlice v tu chvíli již zvolna roztáhla svá křídla nad hlavním městem.

Z okna nad 1. nádvořím Pražského hradu, kde se shromažďovali po staletí lidé, aby vyjádřili hold svému panovníkovi, se vynořila tvář říšského kancléře Adolfa Hitlera. Ano, to je tvář toho muže s knírkem, který chtěl kdysi vyhodit z vídeňských kaváren všechny intelektuální povaleče. Nyní se rozhodl, že ovládne nejen kavárny, chystal se ovládnout rovnou celý svět: po Vídni přišla rychle Praha.

Ráno 15. března 1939 padal na město sníh: jakoby chtěl utišit tu nesnesitelně trýznivou bolest, která pronikla do těla amputované země již 29. září, dnem podepsání Mnichovské dohody, sotva před půl rokem -- to nebyl nejlepší dárek k narozeninám. Země, která se po 20 let chlubila světu svými demokratickými tradicemi, zbudovanými na "humanitních ideálech" Prezidenta Osvoboditele - Tomáše Garrique Masaryka (1850-1937), ještě nestačila vstřebat české uprchlíky z pohraničí, kde již delší dobou z oken a balkónů vlály prapory s hákovým křížem.

Fotografie a filmy z té doby, které událost zaznamenaly, působí strašidelně zvláště svým černobílým kontrastem. Tváře vojáků wehrmachtu, kteří přijíždějí do hlavního města, jsou ošlehány větrem. Jejich ledový ruměnec se ale nepodobá tomu, který jim vyrašil před půl rokem při vítání v "novém heimatu", zvaném Sudety. Jejich příjezd do Prahy vypadá na fotografiích jako předehra k Apokalypse.

Deset dní před příjezdem vojáků poskytuje herečka Anna Sedláčková exkluzivní rozhovor Pražskému večerníku. "Paní Sedláčková, je to pravda, že jedete do Ameriky?" Andula, která od prosince hraje s amatérským souborem v Divadle Na Slupi, tuto informaci potvrzuje. A proč? "Především, abych zajistila existenci své dcery, které nepřeji, aby se dočkala téhož osudu jako já -- hráti nakonec v Divadle Na slupi -- když jsem předtím pro naše oficiální scény byla výnosnou akvizicí, která do pokladny přinesla ne statisíce, ale milióny."

DAS aneb Z nouze ctnost

Původně chtěla odjet ze země "koncem dubna nebo začátkem května". Neodjela. "Můj úmysl je nezvratný," tvrdí neochvějně v rozhovoru. "Mám již věčných slibů dost a čekání také. Člověk přece musí být z něčeho živ," upřesňuje. Důvody, proč nakonec zůstala, zůstávají nezodpovězeny. Patrně to zdaleka nebylo snadné jen tak odjet. A potom, začínat nanovo v 50 letech v cizí zemi, to by byla přímo sebevražda. Andula se ovšem rozhodla zahájit neméně riskantní podnik: 15. září 1939 otevírá své vlastní divadlo. Jako kdysi "božská Sarah" -- také ona nazvala divadlo prostě svým jménem: Divadlo Anny Sedláčkové.

Po 25 letech od okamžiku, kdy se otevřely dveře do sálku pražského Mozartea v Jungmannově ulici, kam své divadlo ukotvila, vysvětlila Andula v Divadelních a filmových novinách své tehdejší důvody slovy: "Že jsem se po letech pohostinského vystupování u pražských divadel r. 1939 pustila do vlastního podnikání, to byla nezbytná nutnost, která mne stála mnoho peněz, starostí a námahy. Najednou pro mne nebyly role a z něčeho se přece muselo žít."

Hudební vydavatel Mojmír Urbánek, kterého znala Andula již z dřívějška, jí nabídl sál po odcházejícím souboru E. F. Buriana, který se čerstvě stěhoval Na Poříčí. "Říkalo se mu DAS. Bylo to malé, ale hezké divadlo a v něm znamenitý kolektiv," říká herečka s odstupem času. Malý sál s balkonem, který se po válce stal známým nahrávacím studiem, dosud působí přitažlivě svou intimitou. Divadlo v něm ale už nenajdete...

Založení divadla Andulou v této pohnuté době vysvětluje většina českých teatrologů snahou uvést na jeviště její dospívající dceru Marcellu. Teatroložka Eva Šormová, která tomuto období v kariéře Anny Sedláčkové věnovala jako jedna z mála rukopis, vidí v zásadě čtyři hlavní důvody, proč se Andula vrhla na divadelní podnikání. Sama herečka některé důvody přiznává: jistě, bylo to na prvním místě "východisko z nouze". S ohledem na její předchozí působení na předních scénách, byla to lze vidět tento počin také jako jednu z dalších provokací, kterými na sebe chtěla upozornit divadelní establishment: takže "vzdor proti oficiálním scénám". Šormová zmiňuje mezi důvody také "protektorátní divadelní konjunkturu", což dnes může působit poněkud nesrozumitelně, jisté ale je, že diváci "své umělce" neopustili ani v protektorátu: dokladem toho jsou ostatně svědectví o plných biografech, proč tedy nezkusit štěstí i v divadle? Ambici vytvořit pro "ambiciózní dceru teplou domácí líheň", zmiňuje Šormová na posledním místě. K založení ale mohl vést Andulu ještě jeden velmi vážný důvod...

Andula od června 1938, kdy naposledy vystoupila na scéně Národního divadla, vůbec nehrála. Příležitost se jí naskytla v ochotnickém souboru Divadla Na Slupi, kde hostovala koncem roku ve hře Jacquese Devala Továryš ve prospěch uprchlíků z pohraničí. O necelé dva měsíce si svoji premiéru odbyla i její dcera Marcella v dramatu První paní Fraserová z pera St John Ervina. Bylo jí necelých 13 let, předstihla tedy matčin debut o celé tři roky. Na rozdíl od Andulina debutu, na němž měl velkou zásluhu její tatínek Alois, nevstupovala Marcella na této scéně do stejné řeky. Národní bylo přeci jenom o pár ulic jinde. Dobová kritika ovšem, podobně jako v případu její matky, byla velmi shovívavá. Obávaný Jindřich Vodák byl až úctyhodně velkorysý: "Mladinká Marcella, která se vedle své matky pokusila zahrát Janetinu dcerku Ninian, je v chůzi a stojných pohybech ještě trochu dětsky rozpačitá, ale když si sedne k účasti v dialogu, umí z rovných, jasných, stejnoměrných vět vyrážet smělé, jadrné poznámkové přízvuky, jež dopadnou vší vahou na hlavu vinníkovu. Je v nich věrný ohlas bojovnosti matčiny."

Je vůbec pozoruhodné, kterak se kritici rádi, i odstupem téměř 40 let opakují. Kritik Karel Engelmüller při zmínce o Marcellině debutu, používá stejný žargon o "divadelní krvi" jako kritikové, kteří vítali nástup její matky. "Nu a pak tu byla s prvními svými krůčky na cestě za divadelním uměním její dcerka Marcela v úloze vyzývavě upřímné i všetečné Ninian, se zřejmou divadelní krví po své slavné mamince i neméně na scéně Národního divadla proslulém dědovi blahé paměti Aloisi Sedláčkovi. S jistotou každého slova a posunu uhajovala si první svůj jevištní úspěch," píše Engelmüller. Teenagerka Marcella mohla mít radost: dostala po premiéře od pořadatelů stříbrnou větvičku s vyrytým datem představení, od maminky stužku s kyticí.

Dnes se najde už jen velmi málo lidí, kteří tuto éru pamatují. A pokud ano, většinou opakují, že se jim z hlavy všechno vykouřilo. "Byla jsem ještě malá, moc jsem tomu nerozuměla," říká jedna z nich, která dosahoval stejného věku jako Marcella. Jiní uhýbají pohledem, jakoby nechtěli říct, že vědí něco více, co by stálo za řeč. "Moc se toho ode mne nedozvíte, nemusíme se ani scházet," zněl častý refrén. Jisté je, že počátek Divadla Anny Sedláčkové, které chtělo využít patrně i "protektorátní konjunktury", muselo počítat s tím, že suverenita státu, padlého do područí rafinovaně zvrhlého Říšského protektorátu Böhmen und Mähren, bude chtít i něco více, než jen "službu umění". "Proč není místo pro Annu Sedláčkovou v Národním divadle?" ptal se nostalgicky vyčítavě jeden titulek novin již po prvním vystoupení Divadla Na Slupi.

Divadlo Anny Sedláčkové (DAS) zahajuje svou činnost 14 dní po jiném debutu: v Evropě vypukla naplno 2. světová válka, Německá III. Říše napadla Polsko. Teatroložka Olga Spalová píše v eseji o Sedláčkové, že tragické pro další osudy matky s dcerou, které chtěla pomoci, byla právě třeskutá kombinace místa a času. "V Mozarteu byl počátek tragédie lidského osudu Anny Sedláčkové. Větší o to, že snad chtěla především pomoci na scénu své dceři, kdysi slavné Marcelce, a nepostřehla, že historie se nikdy neopakuje, že se nerodí nová Sedláčková. Že hodná, skromná dívka, je především poslušnou dcerou a snaží se hrát spíš matce než sobě pro radost," charakterizuje nekompromisně jejich úděl. Dcera, která dosud chodila do sekundy dívčího gymnázia Krásnohorská, dostala k tomuto a dalším divadelním vystoupením dispens od ministerstva školství.

Z dosavadního příběhu o Anně Sedláčkové víme, že ona sama se ale nikdy nechtěla žádnému údělu podvolovat. Éra, která přichází s nástupem německé okupační moci, nevypadala navíc při vší své zločinnosti zdaleka tak strašlivě jako někde jinde v Evropě. Protektorát, do jehož čela nastoupil poměrně shovívavý svobodný pán Konstantin von Neurath, se rozjížděl pomalu: přijímal sice diskriminující opatření, ve srovnání se svým pozdějším nástupcem Reinhardem Heydrichem, který posléze podlehl atentátu, bylo ve své funkci von Neurath rozhodně mnohem více diplomat než nelítostný tyran. Na čele protektorátní vlády ostatně stanul generál Alois Eliáš, jediný premiér v čase války, kterého nacisté za války popraví. O jeho snahách se v poslední době objevily překvapivé zprávy.

Chlebíčky a jednota

Český národ prokázal v čase protektorátu výjimečnou schopnost přizpůsobivosti. Historik Vojtěch Mastný velmi pečlivě ve své studii Protektorát a osud českého odboje (2003) popisuje způsoby, jimiž postupovali, po útěku Edvarda Beneše do Londýna, představitelé ustavené vlády. Ustavení strany Národního souručenství v roce 1939, do něhož vstoupilo 98 procent obyvatelstva, sebeponižující úsilí státního prezidenta Emila Háchy, a dvojí hra na ostří nože, v němž se ocitli tzv. oficiální představitelé státu, byla zároveň podhoubím nejen pro efektivní předávání rozvědných informací, ale i pro různé druhy záškodnických akcí v napojení na vnitřní a zahraniční odboj.

Zdánlivá jednota a solidarita obyvatelstva se navenek projevovala vnější kolaborací, umožňovala ale omezit na minimum ztráty, které se ve válečném stavu, v němž se země nacházela, nedaly vůbec odhadnout. Protektorát vytvořil předpoklady pro posílení některých nesympatických rysů české povahy, mezi něž rozhodně patří až úzkostlivá opatrnost, hraničící ze zbabělostí, poslušnost až za hrob v jedné ruce s obskurní veřejnou devótností, a v neposlední řadě velmi rozšířený jev - udavačství. Všechny tyto "choroby národa" ale nebyly jednoznačně v genetické výbavě všech obyvatel. Teprve práce historika Tomáše Pasáka (Emil Hácha, Český fašismus) dávají lépe nahlédnout do atmosféry doby, v níž jsou svým způsobem srozumitelnější i některé jevy, při jejichž vyslovení jinak naskakuje husí kůže. Patří mezi například i dobrodružná motivace generála Karola Gajdy, stojícího na čele Národní obce fašistické (NOF).

V interpretaci takových choulostivých témat, o nichž se tu zmiňujeme, se dá prostě zbytečně často sklouznout k nemístné paušalizaci, a vidět dějiny pouze prizmatem vítězů: problematika protektorátu je o to složitější, že vítězové byli často poražení. A naopak. Lekce z listopadu 1989, jak se ji pokusili zdokumentovat historici Ústavu pro soudobé dějiny, je toho jenom dalším dokladem. Otazníky za slovy vítězové a poražení si budeme klást v této zemi patrně ještě dost dlouho.

Aniž bych chtěl snižovat hodnotu odboje v inkriminovaném čase, protože nasadit život za vlast není vždy jenom výrazem fanatismu, tzv. chlebíčková aféra, s níž nedávno přišli historici Jaroslav Čvančara a J. B. Uhlíř, odkrývá atmosféru té doby ještě z jiné stránky. Temný protektorát byl patrně vůbec náchylný na temné nálady -- včetně černého humoru. Podle podání Čvančary a Uhlíře se premiér Eliáš například pokoušel otrávit několik profašistických novinářů velmi neobvyklým způsobem -- nastražil na ně jejich oblíbené chlebíčky. K tomuto účelu je zakoupil v pražském lahůdkářství u Lipperta. Eliášův známý lékař do nich potom vstříkl bakterie tyfu, tuberkulózy a klobásového jedu botulotoxinu. Otrávenými chlebíčky údajně Eliáš novináře pohostil přímo na úřadu vlády. Několik z nich to dost vážně odskákalo, novinář Karel Lažnovský rafinované otravě dokonce podlehl.

Položme si tu otázku rovnou: Byla Andula za protektorátu kolaborant nebo odbojář? Teatrolog Bořivoj Srba míní, že byla jeho "obětí, nikoliv katem". Přepjatá hodnocení ale asi nejsou na místě. Andula nebyla zkrátka ani jedno. Přesto lze nalézt v jejích postojích vzdor, který si na jedné straně zahrává s vlastním životem, na straně druhé někdy až příliš bojácnosti, která vychází vstříc dosazenému režimu. Rozpaky nad tím, jak hodnotit DAS, zůstávají v teatrologické obci podobné, jako v té širší historické hodnocení celého období; umění neprostupného protektorátu, v němž se plnila kina a divadla, se ale "velcí historici" věnují ke škodě věci spíše okrajově.

Andula opět mezi proudy

V tehdejší divadelní Praze to nebylo jediné divadlo, které neslo jméno po svém zakladateli: bylo tu Nové divadlo Oldřicha Nového, Kohoutovo divadlo, Divadlo Vlasty Buriana -- a Divadlo Anny Sedláčkové. Každé z nich plnilo svou měrou - s výjimkou komunisty E. F. Buriana, který své divadlo provozoval do roku 1941, kdy byl zatčen a deportován do koncentračního tábora -- víceméně v souladu s dobovým vkusem a v rámci stanoveného režimu. V Czerninském paláci byl k tomuto tématu zřízen speciální odbor v rámci úřadu říšského protektora, který dohlížel na provoz umění - včetně divadla.

V takové situaci musela i Andula, jakkoliv na všechny strany vyhlašovala, že jí politika vůbec nezajímá, přemýšlet racionálně. Byla přeci až příliš zvyklá na různé intriky, anonymy, tiskové kampaně a další průvodní rysy divadelního zákulisí, které někdy tolik připomínalo fungování stranických sekretariátů.

Počínání Anduly Sedláčkové, která se rozhodla otevřít divadlo, bylo patrně vedeno i vlastní (podstatně feminní) úvahou, v němž svou roli hráli přátelé a známí jejího druhého muže, právníka Josefa Kašpara, ale i milence a otce Marcelly, politika a ekonoma Františka X. Hodáče. Ani jeden z nich nepatřil k politickému směru, který se zdál právě odcházet do propadliště dějin.

> Příště dále...