Je to samozřejmě nesmysl, jak dokazuje například vynikající, placená služba JSTOR (přístupná i na některých českých univerzitách. V jejím rámci byla zdigitalizována většina odborných časopisů v anglosaském světě, a to hluboko do devatenáctého století. A i v těchto starých tiscích je možno vyhledávat, což nesmírně ulehčuje badatelskou práci: stačí do vyhledávače zadat slovo např. "surrealismus" a na obrazovce se vám objeví desítky až stovky odborných článků na toto téma. A tyto články je možno (z počítačů, které mají placený přístup k službě JSTOR) vytisknout, stáhnout v PDF, uložit či přeposlat. (ZDE jsou relativně velmi liberální podmínky použití: je povoleno i občasné přeposílání článků i osobám, které normálně nemají do systému přístup, v rámci volné akademické diskuse.) Jak to, že toto všechno je možné, a v pražské Národní knihovně to nejde?

Dodejme také, že google digitalizuje velkou většinu v angličtině vycházejících odborných publikací, ne-li všechny. I když nejsou v důsledku copyrightu k dispozici na webu v kompletní verzi (mnohé je možno si koupit v digitální formě) je možno v nich vyhledávat! Zadáte-li tedy do Google books heslo například "Vladimír Holan", rázem zjistíte, v kterých anglosaských publikacích kdo kdy psal o tomto českém básníkovi - bohužel nikoliv v českých zdrojích.

Jinou ukázku vynikajícího, už fungujícího digitalizačního projektu, jsou Cross Currents. To byla tlustá, asi pětisetstránková kulturně-literární ročenka, kterou v letech 1982 - 1993 redigoval profesor Ladislav Matějka z univerzity v Michiganu. Je to výborný zdroj informací o české a středoevropské literatuře a kultuře: je tam skoro všechno. Zdigitalizovaný zdroj, v němž lze vyhledávat, je k dispozici zadarmo k čtení na vašem počítači: o další šíření tiskem či elektronicky je nutno zažádat. Přesto však nikdo neomezuje čtení tohoto zdroje pouze na půdu místní univerzitní knihovny. Jak je to možné, paní Nováková?