Česká média to přešla bez povšimnutí, nejspíš proto, že pouliční bitky, Čunkovy ne-skandály a Paroubkova "luxusní" druhá svatba se o tolik lépe prodávají, ale Evropané, ba i relativně mladí, skutečně hledají, teď už snad i za nás, i když, tentokrát naší vinou, spíše bez nás. Dokonce z Londýna, jenž se donedávna snažil spíš zdůrazňovat, že k Evropě nepatří, přes vodu přiletěl minulý čtvrtek například nový a mladý ministr zahraničí Spojeného království Velké británie a Severního irska, David Milliband do belgických Brugg. Tam se nachází "vejška" zvaná College of Europe, specializované to učiliště na vzdělávání budoucích špičkových úředníků evropského nestátu. Je v tom spousta symboliky. Po premiérce Thatcherové, která na této půdě v Bruggách, před devatenácti lety, svým projevem znovu podnítila vlnu konzervativního izolacionismu v Británii, (což nikdy nebývalo příliš těžké) přichází nyní na stejné místo poprvé člen britské vlády aby, jak sám řekl, rozehnal démony euroskepticismu, jež (nejen) v jeho vlasti paní Thatcherová vyvolala.

Nejsem si jist, že se mu to zcela podařilo, jisté ovšem je, že má kuráž. Pustil se také do představ čerstvého francouzského prezidenta maďarského původu (tedy dvojnásobného Evropana) Sarkozyho. Ten je také poměrně mladým a energickým, ač poněkud jinak evropsky nadšeným politikem; chtěl by totiž příští rok francouzské předsednictví v Bruselu využít na zdůraznění potřeby společné evropské obranné stratégie. Naznačuje přitom, že za jistých okolností by se Francie mohla vrátit i do vojenských struktur NATO. To by ale, podle Sarkozyho, vyžadovalo zřídit (nejen) odpovídající evropské instituce ale také společně investovat více evropského úsilí -- čti peněz -- do společné obranné stratégie. Francie pod vedením Nicolase Sarkozyho je totiž, jako ta Británie, také přítelem USA, jenom trochu opatrnějším. Ostatně jakýsi, více-méně prázdný, rámec vlastní evropské vojenské istituce donedávna existoval, zrušili si ho Evropané sami. Sarkozy také v obvyklém francouzském stylu chce v Evropské unii prosadit ekonomický protekcionismus (samozřejmě hlavně na obranu a ochranu francouzských hospodářských zájmů).

Pokud jde o Spojené království zdá se zatím, že nová vláda skotského labourtisty George Browna je vůči EU sympatičtěji naladěna, než všechny předcházející. Ministr zahraničí Milliband přitom opatrně protiřečil Sarkozymu když proti myšlence společné evropské obranné strategie vlastně podpořil jakýsi monopol Atlantické aliance. Zdůraznil, že je opravdu trapné, když unie 27 států, jež dohromady mají dva milióny lidi ve zbrani je schopna najednou postavit pouhých sto tisíc vojáků na jediné místo. Člověk jakoby slyšel věčné a oprávněné stížnosti vycházející z Washingtonu a z velitelství NATO o nedostatečné míře obranného úsilí Evropanů. David Milliband se domnívá, že evropské vojenské instituce nejsou potřebné, chce spíš větší evropské úsilí na ochranu a obranu míru, ať už pod hlavičkou OSN, NATO, či EU, což ovšem podle Millibanda bude vyžadovat lepší využívání financí, určených na potřeby zbrojení.

To jsou otázky, v nichž sotva budeme mít rozhodující slovo, názory ale vyjádřit budeme moci -- pokud ovšem nějaké smysluplné máme. Evropské instituce strategického plánování například určitě nenahradí větší vojenská kapacita; pokud si je zaplatíme, měli bychom je mít. Zato utrácet finance určené obraně radši na udržování míru než na války je jistě užitečné, ostatně udržovat mír často vyžaduje i spoustu válečného úsilí -- vzpomeňme jako negativní příklad katastrofální selhání holandské jednotky odpovědné za ochranu bosenské Srebrenice. Obrana míru nejednou vytváří situace v nichž je třeba použít zbraně, jež se tak spolu se schopností vojsk a bojovou strategii užitečně a smysluplně zkoušejí.

Stejně jako francouzský prezident a německá kancléřka přivítal britský ministr zahraničí 'staronovou` evropskou smlouvu, jež se už alespoň nenazývá ústavou. Angela Merkelová získala i osobní uznání v politickém světě, jenž považuje přijetí smlouvy za německou, ba doslova její osobní, politickou zásluhu. Je ovšem zcela zřejmé, že každý z nich vítá smlouvu z jiného důvodu -- každý stát má konec-konců své vlastní zájmy. Určujících států bude vždy pouze hrstka, ale čím více členů, tím těžší bude slaďování zájmů. Podle Davida Millibanda je přijetí smlouvy pro Evropu symbolem konce evropské posedlosti institučními reformami a po vydechnutí začátkem nové éry. To je ale asi pouhý sen mladého nadšence.

Diskuse trvaly desítku let všichni zúčastnění jsou unaveni, ostatní Evropané jsou buď otráveni nebo vzteklí, domnívá se britský ministr a nabádá vyjít teď do nové éry. V té vidí větší prostor pro otevření trhů, subsidiaritu, zlepšené řízení a další rozšíření. Kéž by se ukázalo, že má pravdu, dovolím si dodat. Mně se spíš zdá, že subsidiarita, tedy řešení na úrovni co nejblíže těm, kterých se problematika týká, byla dobrá myšlenka, jež prakticky vymizela, otevření trhů platí jen někdy a pro ty silnější, zatímco rozšíření je u ledu a ještě nějaký čas tam zřejmě zůstane.

Ve snaze rozhánět "démony skeptiků" podtrhuje ministr zahraničí nové britské labouristické vlády, že strašáky Margarety Thatcherové (a také Václava Klause) jako Spojené státy evropské, centralizované zdaňování z Bruselu, či společná průmyslová politika nejsou na programu. Poukazuje však, že napříč Evropou se výrobci snaží schovat za hradbu tarifů, bojovníci za životní prostředí by chtěli vytvořit jakýsi mytický svět soběstačných útvarů a společnosti se bojí neplánované migrace.

V oné, poslední souvislosti se ministr Milliband rozhodně postavil za přijetí Turecka do EU, pokud splní požadované podmínky. Proti jsou hlavně státy se silnou tureckou přistěhovatelskou komunitou, které mají strach z ještě volnějšího proudění muslimského, fundamentalistického násilí do Evropy. S tureckým členstvím, říká Milliband, vstoupí ale do Evropy také společný trh, který má Turecko se zeměmi Blízkého a středního východu a Severní afriky. To, poukazuje britský ministr zahraničí, přesně odpovídá požadavku paní Thatcherové po "širší, nikoli hlubší" Evropě. Jde zřejmě o pokus dostat zahraniční politiku do ostrovní politiky domácí. Ministr Milliband odmítá totiž stanovisko britské konzervativní strany, podle něhož je 'nová`, reformní smlouva dalším krokem směrem k federalismu a zdůrazňuje, že Evropa není a nebude superstátem.

Spíš se, podle něj, stane Evropská unie modelovou mocností, jež by mohla šířit jakousi "měkkou sílu" tím, že ve světě podpoří respekt k životnímu prostředí a svým příkladem přiláká na svou stranu země ve svém sousedství. Obávám se, že se zde britský ministr zahraničních věcí dostal dost daleko na cestě do své vize.

Někteří evropští diplomaté to údajně vyjadřují poněkud drsněji. Poukazují, že David Milliband se od představ paní Thatcherové neodchýlil (to ale snad ani příliš nechtěl). Jde prý o stále stejnou obranu britských zájmů (o obranu zájmů jistě jde, o stejnou metodu sotva).

Jako obvykle se Britové znovu snaží vybírat třešničky z koláče. To bych jim ale ani příliš nevyčítal, tak to dělají všichni, kdo na to mají. Ti, co na to nemají, vybírají co je v koláči, na který dosáhnou. Britové dnes dosáhnou až nahoru a zdá se, že vybírají s větší zkušeností, větším zaujetím a s čerstvou energii.