S jejím jménem budou ve vzpomínkách pamětníků spojovány převážně aféry. Bulvární tisk, pasoucí se na jejím triumfálním úspěchu, brzy pochopil, že právě ona bude pro něj výjimečně přitažlivým soustem. Proslavila se opravdu nejen svými výkony na scéně, ale i mimo ni. Velmi brzy se začala objevovat na titulních stránkách časopisů. Výčet jejích úspěchů se brzy začne stávat řadou nejen kritik, ale i pomluv.

Zatímco v roce 1916, kdy slavila poprvé úspěch svou Dámou s kaméliemi, se noviny zabývaly rozsáhle povětšinou kvalitou výkonu, o deset let později již rozebíraly veřejně její soukromý život. Není ani divu. Rok 1926 byl totiž rokem narození její dcery Marcelly. Tato zpráva obletěla všechny noviny a magazíny, které uveřejnily fotografii šťastné matky s dítětem. Žádné noviny ale v té době nepřinesly informaci, že šlo o dceru nemanželskou. To věděli jenom nejbližší. A rodina, zejména ta nejužší, obvykle nemá moc zájmu takovou informaci zveřejňovat. Ještě dnes občas někdo nad otcovstvím Marcelly významně pozvedne obočí i varovný prst...

Největší aféru celospolečenského rozměru rozpoutala Anna Sedláčková ve 30. letech žalobou na spisovatele Jaroslava Mariu (vlastním jménem Mayer, 1870-1942), který se jí pokusil hanobit -- po stránce umělecké, ale i společenské - v kritickém eseji Hilar (1935). Svazek, který literát věnoval převážně tvorbě režiséra Národního divadla Karla Hugo Hilara (vlastním jménem Bakule, 1885-1935), glosoval nevybíravým způsobem také herecké nedostatky Sedláčkové. "Je výbornou interpretkou pikantních cizoložnic, ale sápe se i na cizoložnici heroickou," napsal mimo jiné. Maria se zabýval ale i jejím chováním, kde na prvním místě stály její herecké manýry: především střídání divadel, diktování si her, ve kterých ona sama hodlá vystupovat, ale i partnera, s nímž bude tu kterou roli hrát na jevišti.

Již dříve se Maria pokusil zpodobnit české literární a divadelní panoptikum ve svém románu Parnas (1930) a Andule přisoudil ironické jméno: Vanda Melicharová. Andula nebyla jediná, s kým si Maria, dramatik a spisovatel z okruhu dekadentů, vyrovnával účty. Proces spisovatele, který byl ke všemu občanským povoláním advokát, plnil stránky tisku celé tři roky. Pro bulvární tisk byl Andulin proces okamžikem skutečných orgií.

Ikona veřejného vkusu

Andula byla velkou českou hvězdou. Jezdila ve velkých autech (nejprve v Oldsmobilu a kabrioletu Nash, později v Citroënu), měla vlastního řidiče Miroslava, kuchařku Katušku a služebnictvo (tzv. velkou a malou Ellu), na vrcholu slávy bydlela dokonce v celém jednom křídle Maltézského paláce na Malé Straně. Člověk někdy mohl nabýt dojmu, že byla kněžnou nejen na jevišti, ale i v životě. Hvězda Andula vyzařovala široko daleko.

Podle Anduly se ženy rozhodovaly zejména ve věcech vkusu. Potřeba ztotožnit se s hvězdou a být alespoň odleskem tohoto prchavého světa, přišla opravdu intenzivně až s filmem. Do té doby to ale bylo právě divadlo, a v Československu právě Anna Sedláčková, která udávala ten hlavní tón. To ale nebylo vůbec v rozporu. Občas jste mohli Andulu potkat, nikoliv ale normálně na ulici, ale v některém z exteriérů, kde významně pózovala filmovým kamerám: třeba na Střeleckém ostrově, Lobkowiczké zahradě nebo v Divoké Šárce. K této éře se ještě speciálně dostaneme.

Módní výstřelky ale nebyly u Anduly jen tak ledajaké. To, co se právě nosilo na pařížských bulvárech nosila samozřejmě v Praze právě Andula. Byla prostě vždy první. Byla například propagátorkou nového účesu, zvaného "bubikopf" (dnes bychom asi řekli "mikádo") a v ženských časopisech se vyjadřovala k tématu, kam až může sahat sukně, aby v ní žena "nevypadala jako v plavkách".

"Nejnovější módou jsem nadšena! Jest pohodlnou, hygienickou, a co hlavně: dělá dnes ženu mladší. Zkuste to a oblečte si nějakou robu z let devadesátých; ještě okamžitě zestárnete o 10 let," vysvětluje v příloze Českého slova. "Z toho důvodu myslím, že se dnešní móda udrží ještě mnoho let," radí autoritativně ženám. Pohled na její fotografie z konce 20. let ji samotnou usvědčuje: nosila bubikopf opravdu vzorně -- a pořádně "po francouzsku" zastřižený.

A co říkáte krátkým sukním, paní Andulo? "Bylo by jen žádoucí, aby zkracování sukní zůstalo na nynější úrovni a aby nepokračovalo dále; vždyť již dnes někdy můžeme se podivovati nad t.zv.'sukní', neboť si nejsme jisti, zdali dotyčná 'modedama' nechodí jen v plavkách," ironicky poznamenala tamtéž. O tom, jak reagovala v závěru života na módu minisukní nezůstaly bohužel zachovány žádné zmínky. Mimochodem, svůj pověstný bubikopf Anna Sedláčková ve 30. letech mění na módní vlny. Připomíná v něm "tak trochu" herečku Gretu Garbo.

Svět se mění rychle, a ne vždy k lepšímu. Skandálů, které noviny prodávají, nebylo za 1. republiky vůbec málo. Hvězdy dodávaly lesku politikům, být viděn s hvězdou znamenalo být součástí velkého světa vyvolených. Potřeba hvězd hrát, být na jevišti každodennosti, se přenášela i do jejich starostí a plánů. V létě roku 1922 umírá její milovaný otec. Čím více její hvězda zářila, tím více jí vydávání záře stahuje do atmosféry úzkosti. Trpěla přemírou nervozity, která se podepisovala na jejím psychickém stavu. Na počátku roku 1924 jí lékaři radí, aby si odjela léčit nervy do Švýcarska. Stály za tím zejména divadelní spory.

Spory měla Andula s řediteli, režiséry i s herci. Z Národního divadla, které opustila poprvé v roce 1919, jde do Městského divadla na Královských Vinohradech. Neodchází ovšem zdaleka sama: na konci éry Jaroslava Kvapila s ní odchází více herců -- např. Leopolda Dostalová. Na Vinohradech si mimochodem sama zahrála ve 14 rolích, které by patrně na první scéně nedostala. Ve šlépějích Sarah Bernhardtové kráčí inscenováním Rostandova Orlíka (1920), na fotografiích, které se zachovaly je neodolatelná jako Pericholová v Kočáru nejsvětější svátosti (1920) od Prospera Merimée. "Nikdo neumí po jevišti přejít tak obětavě, usmát se s takovou resignací, odpouštět se vzdechem tak stlumeným, jako ona," napsal Edmond Konrád.

Právě v té době se rozchází s prvním manželem, nadaným architektem Maxem Urbanem (1882-1959). Muž, s nímž spojila první výrazné období svého života, zanechal společně s ní výraznou stopu při odvážných filmových pokusech v rámci společnosti ASUM. Urban, který měl v té době ještě plnou hlavu plánů na vznik "ideální Prahy", se posléze proslaví jako architekt filmových ateliérů na pražském kopci Barrandov.

Nástup Hilara vrací Andulu vrací společně s novými talenty zpátky do Národního divadla. Hraje v Národním, ale i ve Stavovském, kde správa divadla uvádí specifický repertoár: bude se mu říkat bulvární nebo konverzační. "Teprve ona naučila chodit obecenstvo také do tohoto divadla. Při jejích představeních bývalo zcela vyprodáno a přidávaly se čtyři řady sedadel i do orchestru," píše ve svým vzpomínkách Ella Bozděchová, její velká obdivovatelka a klíčová postava závěru jejího života. "Je jisté, že divadla žijí svými význačnými představiteli a tak Stavovské mohlo by se dobře nazývati divadlem Sedláčkové," nešetří Bozděchová superlativy.

Rodina Bozděchových patřila ke stálým abonentům první scény, otec Elly byl v časech mocnářství c. a k. radou, matka překladatelka; tradice v rodině založila i úctu a někdy až nekritický obdiv -- v případě Sedláčkové je to místy ke škodě věci.

Svou velikostí přesahuje Andula formát jednoho divadla. Když jí jedno divadlo nevyhovuje, jde do druhého. Neuplynulo ani pár let, a problém je tu znovu: v roce 1927 uvažuje Sedláčková s kolegou Jiřím Steimarem, že si založí vlastní scénu. Andula krátce hostuje v Divadle Vlasty Buriana: oba si vyhovují jenom velmi málo, i když oba tvrdili opak. Tisk píše sarkasticky o "mesalianci". K vzájemné spolupráci svedly Andula a Buriana mnohem více ekonomické zájmy, než herecká blízkost. Teatrolog Vladimír Just v knize o Burianovi připomíná, že právě Sedláčková pomohla "králi komiků" ke skutečnému renomé. Burian tím, že rok předtím společně s ní vystoupil na první scéně v Nezralém ovoci, dokázal publiku, že není pouze nezkrotným komikem. Oba byli ale v té době především neuvěřitelně populární.

Stojí za poznámku, že právě v roce 1927 obsadila Andula v anketě popularity za komikem Vlastou Burianem hned 2. místo. Na 3. místě umístili čtenáři slavnou závodnici Elišku Junkovou.

Kolik bere Andula?

Andulino hostování, za které brala vyšší honoráře, než členové souboru, se brzy stalo trnem v oku nejen členům souboru, ale i tisku. Zdánlivá výhoda vyvolává řevnivost a závist, za kterou platí morální daň. Podle novinových zpráv byl například rok 1927 ve znamení boje o roční honorář 100 000 korun, na němž se první scéna s Andulou odmítala domluvit. Spor se přenesl ze zákulisí na veřejnost. A noviny se nepokrytě ptají: Kolik vlastně bere herečka Andula Sedláčková?

Podle jejího druhého chotě, advokáta Josefa Kašpara, který po rychlém sňatku s vervou převzal také vedení jejích finančních záležitostí, činila její gáže při prvním hostování v Národním divadle za K. H. Hilara, 1500 korun za jedno vystoupení. O rok později se její honorář zvyšuje na 5.000 korun. Ten ale už nezahrnuje výdaje na nákup kostýmů. V červnu 1927 činohra Národního dovadla přidává Andule peníze na šaty a ona sama pobírá měsíčně 7.500 korun. Sečteno a podtrženo: ročně to podle Kašparových propočtů dělá částku 90.000 korun.

Takže žádných 100.000 korun? "Účet za toalety u Rosenbauma od dubna do konce prosince 1927 dosáhl 78. 000 korun. Kde jsou klobouky, střevíce a punčochy, prádlo, živobytí?" ptá se vzrušeně doktor Kašpar. "Celá gáže stačí sotva na šaty," poznamenává si trpce a připojuje tužkou sloupky cifer. Herečka Olga Scheinpflugová, která nazývala Andulu "rajkou mezi vrabčáky" ve svých pamětech Byla jsem na světě zmiňuje, že hostování bylo sice na jednu stranu lukrativní, ale na té druhé přinášelo velká rizika. Jednu sezónu to sama zkusila, potom se ale zase ráda vrátila zpátky do souboru.

Koncem 20. let stojí Anna Sedláčková na vrcholu. Roku 1927 získává státní cenu za herectví, u níž se uvádí: "V oboru tvorby herecké Anna Sedláčková za nedostižné umění, s jakým na jevišti vytváří dnešní moderní typy ženské, i takové, jež vyžadují nejvyššího uměleckého sebezapření a napětí." Napětí nebylo v jejím životě málo, sebezapření rovněž.

Malá komtesa Marcella

Na fotografii z března 1926 se usmívá šťastná matka v náručí se svou dcerou. Zprávu, kterou nevynechaly žádné noviny a časopisy, které si zakládaly na tom, že přinášejí skutečně aktuální zprávy, obletěla celou republiku. Děvčátku, které její matka dala francouzské jméno Marcella, se otevírala náruč nejen matky, ale i celého divadelního světa, s nímž bude po celý život tak úzce spjata. Brzy jí bude chovat nejen matka, ale i Andulina velká učitelka a přítelkyně, herečka z nejvyššího dramatického rodu: Marie Hübnerová. Na zahradě v Černošicích jí bude pošťuchovat herec Hugo Haas, na výlety s ní bude jezdit herec Václav Vydra ml., a herec Jiří Steimar jí bude ve svém penziónu na břehu Berounku chystat vybrané pochutiny...

Noviny překvapivě nespekulovaly, kdo byl otcem dítěte. V rodném listu bylo koneckonců psáno, že je narozena jako Marcella Kašparová, po legálním druhém manželovi. Tečka. O tom, že je nemanželská, nevěděla údajně dlouho ani samotná Marcella. Měla se to snad dozvědět až na samotném svém údajném pohřbu...

Ještě dnes, s odstupem 80 let, se najdou důvtipní pamětníci, kteří nad otcovstvím vyvolávají tajuplně celou řadu otazníků. Někteří tvrdí, že skutečným otcem byl Jan Masaryk, syn zakladatele republiky a tehdejší ministr zahraničních věcí. Andula se měla ostatně snažit, podle dobového tisku, intrikovat v jeho režii dokonce na mezinárodní úrovni před vznikem samostatné republiky. O tom, že milenci být mohli, nelze vyloučit. Herci Hugo Haasovi, jenž byl na přelomu 20. a 30. let jejím hereckým partnerem, nikoho nenapadlo mu otcovství přisuzoval, ale o jejich mileneckých eskapádách věděla celá Praha. Haasův životní styl definitivně zvěčnila ve svých striptýzových vzpomínkách herečka Adina Mandlová, Haasova žena Marie, zvaná Bibi, byla ale s "velkou láskou" mezi Hugem a Andulou už dávno smířená. "Sám měl holky jako určitou hru. Osobní satisfakci," poznamenala k tomu suše Bibi v knize vzpomínek Dlouhá svatební cesta.

Bývalá ředitelka Divadelního ústavu Eva Soukupová dávala vždy ráda k dobrému, že Hugo hrál o Andulu s jejím prvním manželem Maxem Urbanem v karty. Urban údajně ale o takové obchody neměl příliš zájem. O tom, že by otcem mohl být herec Jiří Steimar, nepadlo nikdy ani zmínky -- herečka Jiřina Steimarová, která věnuje ve svých memoárech jeden odstavec i atmosféře Černošic a vily Mařenka, odmítá uvažovat byť i jen o mileneckém vztahu mezi oběma "hereckými milovníky".

Až teprve nedávno se informace, že skutečným otcem byl ekonom a politik František Xaver Hodáč (1883-1942), objevila v monografii Aleše Cibulky o Nataše Gollové. Autor to píše s odvoláním na Hodáčovo rodinné zázemí, ovšem bez uvedení zdroje. Připojme rovněž, aniž bychom se tuto informaci snažili jmenovitě autorizovat, že o tomto faktu nepochybují tři zdroje, jimž nemá autor tohoto textu důvod nevěřit. Marcella by tím pádem měla být nevlastní sestrou Nataši Gollové (vlastním jménem Hodáčové, 1912-1988).

Největší Andulina prvorepubliková aféra byla tedy privátní. Matka ale po celý život zůstávala oddaná své dceři, která zase naopak chtěla svou matku za každou cenu potěšit. Nedokázala ale naplnit největší touhu, příslib zázračného dítěte, který v ní chtěla matka vidět. Dala to nejlepší vzdělání, které si pro ni dokázala představit. Její dětství navlékla do kostýmů, které se až příliš podobaly jejím vlastním představám.

Není divu, že dcera, která dospívala v těžkém období protektorátu, se občas chovala jako "malá komtesa", jak poznamenává teatroložka Eva Šormová v rukopisném svazku o období, v němž vedla Anna Sedláčková vlastní divadlo. "Váš příchod na svět byl ve znamení tak velkého zájmu, jaký dřív platil snad jen dětem z královského rodu," napsal po její sebevraždě v nekrologu publicista Josef Träger.

***

S Andulou šly životem aféry velké, ale i ty menší. Zůstaly roztroušeny v tisku, který je podle své orientace různou měrou glosoval. V roce 1924 měla autonehodu: mezi útěšnými dopisy se vedle krásného dopisu od pěvkyně Emy Destinnové ("Dávejte na sebe pozor, má krásná paní!"), objevuje i anonym. Herečka z něho obvinila svou kolegyni Jaroslavu Kronbauerovou. Noviny krátce po narození Marcelly spekulovaly, že jí kdosi chtěl unést. O ztrátě jejích šperků v roce 1929 se dočítáme s velkou mírou sarkasmu v deníku Rudé právo. Ne, herečka nebyla právě chudá -- alespoň podle toho, co nosila po kabelkách. Většina tisku neopomněla glosovat událost, v které hrál krátce poté hlavní roli sochař František Foit, který byl tak nesmírně laskavý, že zhotovil její bustu: dodělal k ní ale i tělo, což herečka zuřivě napadla soudně. Pamětníci se ostatně shodují, že se mu její tělo zrovna moc nepovedlo...

Aféry, jimiž Andula procházela jako minovými poli, ale jenom potvrzovaly její výjimečný statut. Kdesi uvnitř její duše ale byla skryta velká obava, kterou nechtěla dát nikdy najevo: naše krásná okouzlující líbezná a neodolatelná Andula... zkrátka pomalu, ale jistě stárla. Dopisy ze 30. letech, jimiž častuje vedení Národního divadla, jsou ukázkou vnitřní krize, které nemohla sama žádným způsobem uniknout. Někteří budou říkat, že se nikdy nedokázala do starších rolí předhrát...

Ale ani jinak to nebyla zrovna dobrá doba v Evropě. Krach na burze v roce 1929 a první sociální bouře 30. let náhle mění repertoár divadel. Dramaturgie Národního divadla mluví o kolektivismu a sociálním cítění. Nad celou Evropou rozevírá svá smrtelná křídla říšská orlice. Největší Andulina aféra teprve přijde...

> Pokračování v dalším vydání.