Klíčem k celé té zapeklité historii, která se odehrávala za protektorátu v Divadle Anny Sedláčkové, zvaném DAS, může být vztah otce k dceři, a statut, který si v době největší slávy sama vydobyla. Vztah mezi dcerou Annou a jejím otcem Aloisem Sedláčkem, stojí za pozornější pohled. V rodinných vzpomínkách zůstalo uchováno, že tatínek v sobě nosil "nějaký těžký smutek z dětství", který patrně souvisel s tím, že mu brzy zemřela matka a otce vůbec nepoznal. Aloise Sedláčka, který se stal posléze jedním z herců zakladatelů tzv. staré gardy Národního divadla, vychovával "jeden dobrácký řemeslník". Za svůj úspěch vděčí jednomu uzenáři, ale i velkému básníku a spisovateli Janu Nerudovi (1834-1891), který si ho poprvé všimnul. Přesto nebyl otec šťastný. Andula jednou o Vánocích vyprávěla, kterak se její otec zavřel kdysi na Štědrý den do pokoje: když se přiblížila po špičkách ke dveřím, zaslechla, že otec pláče.

Tatínek, který Andule říkával v dětství Ježečku, v ní po celý život posiloval její osobnostní ostny: miloval svou dceru láskou otců, vychovával tím ovšem, slovy psychologů - "věčné děvčátko". Přemíra péče, kterou otec své dceři věnoval -- a to včetně jeho osobní pomoci při prvních krocích na první scéně -- vyvolal u Anduly v pozdější době, po velkých úspěších a skutečné adoraci publika a části kritiky, pocit nadosobní výjimečnosti a nenahraditelnosti. Pokud je pravda, co zmiňuje Eliška Bozděchová, pozdější tajemnice divadla, nedokázala Andula přijmout skutečnost, že její velké gesto v červnu 1942, jímž odmítla přijít na Slib Říši do Národního divadla, vystavilo riziku nejen sebe, ale i celé divadlo. To nebylo hrdinství, neboť skuteční hrdinové v té době umírali někde jinde, než na divadle...

Označení, že byla "egocentrická", je pravdivé jen do jisté míry -- a je až příliš negativně vymezené. Bylo to u mní, domnívám se, mnohem více gesto "božské Anduly", kterým se podobala tolika jiným hereckým divám, které v některých chvílích ztrácely tak rády kontakt s realitou. Jenom obtížně přijímala v protektorátu fakt, že už není tou nejobletovanější a nejzajímavější herečkou, byť se jí stále dostávalo velké přízně. Ona byla ve skutečnosti tím, co se v divadelním prostřední nazývá "diva".

Termín, jež vychází z italského operního prostředí, se převážně rozuměly zpěvačky, téměř vždy sopránové, které byly díky svému talentu považovány za jakési nižší zpřítomnění božství (podobně jako tomu bylo například u různých druhů nymf). V českém prostředí se takového spojení nejčastěji užívá pro jednu z nich: operní divu Emu Destinnovou (1878-1930). Tato kategorie není ale vymezená pouze pro operu. O tom, že se někdy jako "divine/božská" cítila i Andula (nebo alespoň chtěla být jako taková vnímána), svědčí i její pravidelné reference na francouzskou činoherní herečku Sarah Bernhardtovou (1844-1923), zvanou také "božská Sarah", jejíž repertoár částečně přebírala, ale i na italskou Eleonoru Duseovou (1858-1924), jinou slavnou herečku, jíž se dostalo "zbožštění". Při jednom z prvních zájezdů Národního divadla do Vídně, jak zůstalo uchováno ve vzpomínkách jiného účastníka, herce Eduarda Kohouta, publikovaných pod názvem Divadlo aneb snář, diváci přijímali Andulu vyloženě jako "českou Sarah Bernhardtovou".

V pozůstalosti Sedláčkové zůstaly ostatně fotografie Benhardtové i Duseové pietně uchované ve zlatém rámečku. Představě o výjimečnosti napomáhala při zrodu její kariéry i secesní móda počátku 20. století: dlouhá říza, vysoko vyčesané vlasy a jistá míra přitažlivé korpulentnosti, která je na míle vzdálena dnešním představám o anorektické ženské kráse, kterou masově vyrábějí tzv. fashion magazíny.

***

A propos: diva. Dnes se zdá, že divotvorných žen, které se tohoto titulu hodlají zhostit není málo. Každá epocha má své divy, ale i ženy, které mohou být označovány za božské. Po Anně Sedláčkové přišla na scénu, ale mnohem více do filmových ateliérů, generace mladých svůdných žen, které známe v kultovních filmech, zvláště z onoho bezčasí česko-moravského protektorátu. Na vrchol pomyslného "božství" Velkoněmecké říše se z tohoto protektorátu vyhoupla zejména známá trojice: Lída Baarová, Adina Mandlová, Anny Ondráková. Každá z nich svou vlastní měrou s nacisty kolaborovala, ať už chtěla více či méně.

V ateliérech UFA na Babelsbergu točilo ale více talentovaných a krásných žen z celé Evropy: patřily mezi ně Zarah Leanderová, Marika Rökková či Olga Čechovová. Všechny pro dosažení úspěchu podlehly mnohem více "kouzlu ďábelskému", zosobněnému ministrem propagandy Josefem Goebbelsem, jakkoliv to vypadalo v té době jako "božské". O Leanderové a Čechovové se v poslední době psalo také jako o špiónkách sovětského Lidového komisariátu vnitřních záležitostí (NKVD). Máme tedy co dočinění nejen s "hnědými bohyněmi", ale i "bohyněmi rudými"...

***

Andula vyrůstala dlouho v prostředí, v němž za sebou cítila stín svého otce. Byl jí oporou, průvodcem do nového světa dozrávání i dospělosti, ale i prvních iluzí. Divadelní prostředí, náchylné na afekty, pózy a velká gesta, se občas až tragicky míjí s realitou. Životní iluze počala Andula sama ztrácet v době, kdy její otec náhle umírá. Tolik ho milovala. Ke hře samotné jí ale napoprvé nepřivedl její milující otec. Ve vzpomínkách divadelníků, plných na veselé příhody, zůstala zejména jedna, která velmi přesně definuje míru oddanosti, kterou vůči ní otec choval. Dcera tu sehrála svou vůbec první roli -- i když o tom chudák patrně ani nevěděla. Bylo to ale její opravdu první vystoupení, sice před malým, zato vděčným publikem. Taková malá rozehrávka před vstupem na divadelní prkna.

Byla to role do slova a do písmene první, jak vzpomíná herec Rudolf Deyl starší (1876-1972). Herecký kolega jejího otce Aloise, s nímž se denně setkával nejen ve společné šatně Národního divadla, proslul vedle svých výkonů rovněž rozsáhlou vzpomínkovou literaturou.

Čertovská výměna

Herecké vzpomínky bývají často sledem různých komických příhod "před oponou i za oponou", a tato Deylova, která se týká Aloise Sedláčka a jeho dcery, patří k právě takovým. Deyl v knize Jak jsem je znal v kapitole "O Andulce Sedláčkové" popisuje legendární trojici českých komiků: Jindřicha Mošnu, Adolfa Krössinga a Ferdinanda Šamberka, kterak se rozhodli jednoho dne napálit čerstvého otce Aloise, řádně pyšného na svůj tolik vytoužený přírůstek Jednoho dne na něho nastražili past. "Alois Sedláček byl v sedmém nebi -- o ničem jiném nemluvil než o své roztomilé holčičce -- Andulka ji pokřtili! Alois o ní říkával: 'Andulka se mi ze všech úloh nejlépe podařila!' - desetkrát za den ji fotografoval, jak hajá v postýlce, jak si hraje s dudáčkem, jak sedí na zemi, na židličce i jak sedí na jiných intimnějších věcech," píše Deyl o svém příteli.

Šťastný otec, který se dcery nemohl nabažit, jí pravidelně "vozil po smíchovské promenádě a kolem Kinského zahrady, v jejíž blízkosti tehdy bydlil". I potkal jednoho dne na takové procházka Šamberka, který ho ranil v jeho citech slovy, že vození nemluvněte není zrovna hodno "mladého milovníka Královského a národního divadla", nýbrž že se jedná pouze a jedině o "práci pro bonnu" (chůvu). Šamberk počal tu zvěst rozhlašovat a se svými druhy přišel na nápad, jak "mladého milovníka" napálit. Obrátil se na jevištního dělníka Antona, přezdívaného "Čert", aby jim svěřil na nějakou dobu svého zrzavého potomka, kterého on také strkal po parcích v kočárku.

Slovo dalo slovo, a když při nejbližší příležitosti potkali Sedláčka, využili první příležitosti a v nestřeženém okamžiku -- Sedláček se ujal úkolu koupit v trafice Šamberkovi cigáro - zaměnili Čertovo dítě za naparáděnou Andulku. Nic netušící Alois odjel potom narychlo domů na místo s Andulkou s poněkud jiným přírůstkem. Rozveselený se potom vrátil zpátky za kamarády do nedaleké vinárny U Libuše. "Oblaka dýmu plula u stropu zešeřelé vinárny," popisuje náladu Deyl, "víno perlilo se v pohárech a smích burácel místností, když pojednou se dveře rozletěly a v nich se objevila udýchaná paní Sedláčková, mocně rozrušená, svírající zabalené děcko, z plna hrdla křičící: 'Alois! Proboha živého, cos to přivezl domů? To není náš andělíček -- naše zlatovlasá Andulka -- to je nějaký kluk zrzavý!"

Žert byl dokonán -- a Alois brzy pochopil, kdo za ním stojí. K výměně nemluvňat do správných rukou došlo vzápětí. "Ze šťastného návratu byla radost ohromná, když rozjařený Mošna přinesl usměvavé děťátko, které bylo v prozatímní péči roztomilé paní hostinské U Libuše," uzavírá historku Deyl. Otec Alois skutečně na své dceři mimořádně lpěl: měl v úmyslu dát jí to nejlepší. Zapsal jí proto "na vychování" do věhlasného brněnského internátu Vesna. Internát ale nebyl dlouhou dobu jejím působištěm. Stýskalo se jí...

***

Uprostřed německého protektorátu se Andula zkrátka chová tak trochu jako "věčné děvčátko". "Německé úřady patrně odhadly úroveň udavačských listů Viléma Nejedlého a celé řady jemu podobných denunciantů, ale celou věc donekonečna protahovaly -- hrály si s bezbrannou podnikatelkou jako kočka s myší. Jistě se vedle udavačů našly i osoby, které intervenovaly v její prospěch," píše tajemnice Ella Bozděchová. "Anna Sedláčková rozhodně si neuvědomovala svoji situaci. Věnovala se péči o svého manžela, o kterém nyní již od lékaře věděla, že jeho stav je beznadějný. V tomto duševním stavu byla by prostě vzala na vědomí takové řešení, před které by byla postavena," doplňuje suše. To ale ve své podstatě znamená, že skutečnou ředitelkou nebyla Anna Sedláčková, nýbrž její alter ego: Ella. Tato přísná dáma rozhoduje v tuto kruciální chvíli o tom, zda bude mít divadla, jež nese v názvu jméno slavné herečky, vůbec nějakého pokračování. Oficiálně stále rozhoduje Andula, ale v zastoupení paní Ellou, která jí o tomto rozhodnutí neinformovala. Ona ho dokonce zfalšovala.

Vypadá to možná jako trochu hororové klišé, ale slečna Ella se už delší dobu snaží, aby se fakticky stala Andulou. Po celý svůj život jí bude plnit první i poslední, a to často naprosto zdarma a navýsost oddaně. Podle slov Evy Kozákové jí bude "teta Ella" poskytovat v největší nouzi i z vlastního důchodu finanční obnosy, bude-li potřeba. Její vzpomínky, sepsané jako reakce na studii teatrologa Bořivoje Srby, dotýkající se protektorátu, jsou velkou a nehynoucí obhajobou slávy herečky Anny Sedláčkové in memoriam, která sice žila v paměti svých četných obdivovatelů, v její pamětí ale zůstala čistá, živoucí, netknutá, doslova bílá jako sníh. Jako v ten den, kdy se s ní shledala poprvé...

Velká ctitelka Ella

Vzpomínky na tento okamžik uchoval nejlépe spisovatel Adolf Branald v kapitole knihy My od divadla, které Andule věnoval. Pod názvem kapitoly "Dáma s kaméliemi" tu vystupuje nejmenovaná učitelka, která o ní v zasvěceně vypráví. Tou učitelkou není nikdo jiný, než Eliška Bozděchová nebo také "teta Ella", které krátce před její smrtí Branald zaslal rukopis k autorizaci. Je zajímavé nyní, s odstupem 30 let, otáčet listy a sledovat, jak Ella s rukopisem nakládala, kterak některá svá vyprávění vylepšila, vyhladila, skoro by se chtělo dokonce říci: vyšperkovala.

Její vyprávění je jako jedna z těch orientálních pohádek tisíce a jedné noci. Role, kterou hrála v zákulisí "teta Ella", byla dosud významně přehlížena: ona totiž nebyla pouze vynikající "dokumentaristkou života" jedné české divy, ona byla mnohem více. Opravdu mnohem více, než si snad i sama o sobě myslela, tedy, jak píše: "jen obyčejná žena, bez literárních aspirací, učitelka v penzi", jež prožila "skoro celý svůj život v jejím stínu". "Mnoho času mně už nezbývá. Mám jediné přání -- aby se mně touto výpovědí podařilo přispět k pravdivému portrétu ženy, obdařené mimořádným talentem, nevšední krásou, statečným srdcem a vrtkavým osudem," stojí její věčné přání v úvodu kapitoly Branaldovy knihy. A přichází vyznání Andule, věnované jejímu prvnímu představení na scéně Národního divadla, které patří svou upřímnou naivitou k nejkrásnějším i ve srovnání s největšími kritiky té doby,. "Vidím ji jako dnes -- kučeravý matrózek v širokém klobouku, v dlouhých kalhotách, v námořnické bundě. Slyším, jak směle pronáší Jsme děti kapitána Granta! Vidím, jak kondor unáší bezmocného Robertka do skalního hnízda, ani nedýchám, mám o ni hrozný strach. Obraz zůstává ve mně i další dny; mám z toho až horečku; snad se ve mně poprvé ozval impuls stát při ní a chránit ji," napsala.

Vyznání, které činí žena ženě, nemají oproti těm, kterých se dopouští muž, rozdílu na kráse. Zatímco básníci tak rádi mluví o kráse jako o "počátku hrůzy", holčičce Elišce, které bylo při prvním Andulině představení pouhých 10 let, má už jako stará žena po 75 letech pocit, že bude snad její chování po tolika letech považováno za "směšné, nebo alespoň podivné". Myslím, že se nemusela bát. Milostná vyznání mohou snad vypadat směšně, stejnou měrou mohou ale i mocně dojímat, zvláště, když si uvědomíme, do jaké míry jsme my všichni zajatci času. O životě obou žen se dozvídáme už jen zprostředkovaně: v hlavní roli je tu zatím stále "božská Andula". Bez svědectví "obyčejné ženy" bychom ale o něm věděli mnohem, mnohem méně...

Ctitelů Anduly bylo mnohem více. Byly to ženy, které ji povětšinou obdivovaly a chtěly se jí podobat, muži ji milovali a někteří z nich ji chtěli mít pro sebe. Ella byla ovšem první (a také poslední), která dosáhla obou cílů. Ve své geniální strategii, které zasvětila celý svůj život, byla ona "majitelkou klíčů". Dosáhla toho, že svůj vlastní život spojila s životem "božské Anduly"; snad nejprve v jakési marnivé touze se onoho "božství" dotknout, poté zachytit a nasát jeho sílu, a nést ho dál, až nakonec za samotný práh života.

***

Na počátku setkání Elly a Anduly leží deset bílých růží. Ella si na to setkání, na svatodušní úterý dne 17. května 1910, bere na pomoc kamarádku Boženku Solarovou. Andula, jak Ella vypátrala, se chodí procházet po nábřeží a na Zofíně se učí role. "Podala jsem jí růže. Něco jsem rozpačitě řekla a ona vstala a dala se s námi do hovoru," vzpomíná Ella. Mladičké herečce, která právě okouzluje pražské publikum v titulní roli Princezny Pampelišky mladočeského Jaroslava Kvapila, bylo 23 let, její obdivovatelce o pět let méně. Byla to pro ni patrně skutečně první láska.

Andula své ctitelky pozvala druhý den do divadla. Byl to ten největší dárek, který mohla svým mladším obdivovatelkám věnovat. Mladou aspirantku učitelství to dovedlo k hlubokému prožitku. "Prožívala jsem veliké štěstí, které dnes už nikdo nepochopí. Spočívalo v pocitu mimořádné bohatosti -- ne, nestydím se za své sobectví -- když jsem ji teď potkala, mohla jsem ji pozdravit a ona se usmála, a když právě nepospíchala, zastavila se se mnou na pár slov, a celé divadlo -- pokud jde o celé divadlo -- zdálo se mi, že jsem s ním teď nějak spojená, nějak, něčím, snad jenom dechem, myšlením, jsem jim blíž a patřím k nim."

> Příště dále...