17. 10. 2007
Portrét/výročíAféra jménem Andula (VII. část)V minulé, VI. části příběhu o životě a smrti herečky Anny Sedláčkové (1887-1967), jsme se dostali do protektorátu. V tomto období čeká na slavnou herečku aféra, která ji na dlouhou dobu odsoudila mezi nežádoucí osoby. Herečka, která byla svým publikem nazývána prostě Andula, se narodila 29. září 1887 a zemřela o 80 let později dne 24. listopadu 1967. |
V září 1939 otevírá v pražském Mozarteu Andula své vlastní: Divadlo Anny Sedláčkové (DAS). Pro ředitelku divadla a slavnou hvězdu českých scén, to bylo rozhodnutí, které si nesla jako kříž po dobu pěti sezón. Ne, nebyla světice. Těžko si ale představit obtížnější období, než bylo právě toto: brzy se měla sama setsakramentsky přesvědčit, zač je toho loket. Na počátku ale létají zátky, znějí velká slova, blahopřání přicházejí ze všech stran. "Otevření samostatného divadla Anny Sedláčkové nebylo v září minulého roku jen kulturní pražskou záležitostí, ale v neposlední řadě i velmi pozoruhodnou událostí společenskou a svůj společenský závazek neslo toto intimní divadla v srdci Prahy svědomitě po celou sezonu," napsal rok po zahájení novinář a pozdější dramaturg divadla V. A. Marek. Kredit Anny Sedláčkové byl základní devízou, na níž byl postaven repertoár, tomuto pojetí sloužili i herci. Mezi jmény, která vstoupila do souboru, dnes s odstupem času překvapí zejména Raoul Schránil nebo mladičká Lilly Hodáčová, zaslouží si být ale jmenováno mnohem více lidí: například Libuše Bokrová, Věra Hanzlíková, Milada Horutová, Karel Třešňák, Jindřich Doležal, Jaroslav Koudelka, František Hanus, Leopold Horešovský a v neposlední řadě i Jan Kamberský-Paleček. Mezi dětskými hvězdami vynikla například půvabná Olga Branžovská. Hlavní hvězdou ovšem byla Andula a po ní hned její dcera Marcella. "Nejzajímavějším zjevem je čtrnáctiletá dcera Anny Sedláčkové Marcella, která během sezony vyrostla s mimořádnou divadelní odvahou a chutí ve velmi dobře dnes upotřebitelnou herečku zvláštního půvabu a typu," napsal při hodnocení první sezóny Marek. Zatímco její matka Anna vytvořila v prvé sezóně celkem devět rolí a dvakrát režírovala, její dcera Marcella hrála na jevišti svého mateřského divadla celkem patnáct malých a větších rolí. "Třebaže z referátů o Marcelliných výkonech čiší benevolence, zdá se, že tato první sezóna byla po stránce pedagogické dobře promyšlena, maximálně využívajíc roztomilé dívčí nevybroušenosti a nevybité dětské energie," míní teatroložka Eva Šormová. O tom, jakým způsobem došlo k otevření divadla se ale příliš nedozvídáme: otázka zrodu zůstává zahalena tajemstvím. Vyplouvá na povrch až v okamžiku, kdy se na scéně divadla objevuje repertoár, který nebyl vítán zdaleka všemi, zejména nikoliv těmi, kteří dosud vnímali herečku Sedláčkovou jako "nositelku odboje proti dvořenínům hradním". Dobrodružství bezvýznamné ženyPro zahájení činnosti DAS vybrala její ředitelka společenskou komedii Oscara Wilda Bezvýznamná žena. Hra, která je postavena na "herecké, hlasové i slovní vybroušenosti" nebyl snadný úkol na úvod, neboť vyžadoval "sršící, jiskřivý příval oslnivé konverzace, která chce zapůsobit pravým ohňostrojem paradoxů, ironické i cynické příchuti a kulatých slovíček". Kritik Karel Engelmüller, který patří k těm z nejpečlivějších své doby, ale zaznamenal, že divadlo zahájilo tímto svým prvním kusem se "zdarem a úspěchem". "Pro nový, dosud nesehraný soubor byl to tedy na po prvé hned tvrdý oříšek, ale i generální zkouška, jež ukázala, že ve svědomité režii Sedláčkové a vkusné výpravě Nelly Pištorové, bude míti premiéra krásný a povzbudivý úspěch," napsal. Nebyl tehdy sám, komu se první představení DAS líbilo. Nestor kritiků Jindřich Vodák se sice domnívá, že by Sedláčková mohla hrát hlavní roli "světleji, radostněji, emancipovaněji", přesto ale píše, že jde o roli kvalitní, "vybudovanou z drásavých bolestí, z prolitých slz, z nejtrýznivějších vzpomínek a z nejúzkostnější hrdé mateřské lásky". Kritik A. M. Brousil považuje typ "milující a odříkající se matky" za velmi vhodný, "vyslovený typ pro dnešní Sedláčkovou, zvroucnělou a niternější než kdy předtím". Dramatik a kritik Edmond Konrád ve volbě hry dokonce zaznamenává i "jistou ironii", neboť se tu zároveň hraje "o ženě odstrčené a nepamětné, která znovu ukáže svůj význam". Konrád, autor dosud jediné monografie o Anně Sedláčkové z roku 1928 píše: "Její hra zůstává jako houslové sólo s doprovodem orchestru." Anna Sedláčková měla vysoké ambice. Její dobrodružství, které zahájila otevřením divadla, skýtalo mnohá úskalí. Ačkoliv velikostí divadlo spíše malé, souborem spíše průměrným, snažila se zaútočit na hradby vkusu, a učinit z jejího divadla "třetí kamennou scénu" -- hned po Národním a za Vinohradským divadlem. Obdivuhodná snaha ale narážela nejen na uvedené limity celkového potenciálu, nejvíce ale na nepříznivý stav, v němž se divadlo jako takové ocitlo v protektorátu. Cenzura pracovala, i když zatím ne na plné obrátky. Andula se snažila, aby divadlo rostlo a sílilo: angažovala režiséra Milana Svobodu, kterého znala z Národního divadla. V prvé sezóně zaujaly významné místo Niccodemiho Stín, Zapolské Morálka paní Dulské, Ervinovy Dvě ženy pana Frasera hned vedle Coubierovy Aimée i Scribeho Leonie. Na počátku druhé sezóny ohlašuje Divadla Anny Sedláčkové hru prvního českého dramatika -- nikoliv bezvýznamného. V prvé sezóně bylo cenzurou povoleno celkem 11 inscenací. Andula chtěla inscenovat Pěst od Jaroslava Hilberta, o kterou se zajímala již dříve (- měla s ní kdysi mimořádný úspěch roku 1930 v Národním divadle, hrát ji chtěla také dobročinně ještě v roce 1938), Národní divadlo si ale na ni nečekaně nárokovalo předběžné právo. Jakkoliv se to dnes může zdát nepochopitelné, cenzura nakonec schválila uvedení jiného českého autora s jeho hrou: Věc Makropulos. Nedávno zesnulý dramatik a spisovatel Karel Čapek (1890-1938) se objevil na protektorátní scéně! Hra měla v DAS premiéru 19. listopadu 1940. V hlavní roli Emilie Marty: Andula Sedláčková. Spisovatel a dramatik Karel Čapek, symbol demokratického Československa, osobní přítel prezidentů T. G. Masaryka, "tatíčka zakladatele" i jeho nezdárného následovníka Edvarda Beneše, nepatřil nikdy do repertoáru Anduly Sedláčkové. Zní to skoro jako protimluv, zejména proto, že se Andula ve vzpomínkách, ale i odborných statích, objevuje povětšinou jako herečka "bulvárního divadla". A přesto. I když se herečka Olga Scheinpflugová, vdova po Čapkovi, o této Andulině premiéře ve svých memoárech Byla jsem na světě nezmiňuje, Andula opravdu hrála za Protektorátu "hradního dramatika". "Hrát Čapkovu hru bylo v listopadu 1940 odvážným činem; Anna Sedláčková ho podnikla -- asi spíš kvůli roli Emilie Marty než pro jméno autora -- a podnik se vydařil: umělecky i komerčně," soudí Eva Šormová. "Inscenace dosáhla v průběhu doby 74 repríz a stala se tak -- spolu s Wernerovým Právem na hřích, s týmž počtem repríz -- nejúspěšnější hrou divadla (a to byla později na zákrok úřadů stažena z repertoáru!)," upřesňuje. Koncem ledna 1941 dosahuje Věc Makropulos 50. reprízy. V novinách vycházejí fotografie Anduly, a mezi řádky lze místy vycítit, že mezi novináři a divadlem vzniká zvolna jakési konspirační pouto. V kritikách ale převažuje seriózní tón, hodnotící převážně kvalitu jejího umění. "Třistaletou Emiliu Marty si zahrála Anna Sedláčková. A jak zahrála! Bez ohledu na tradici svých předchůdkyň, naplnila nudou okoralou duši ne jediným tonem nekompromisní tragiky, ale civilním lidstvím," zmiňuje jeden z kritiků, který se věnuje popisu její proměny. "Odhaluje hrůzu prázdnoty ne tragickými gesty, ale dává stárnouti dívčímu úsměvu v chechtot děvky, něžnému pocelu v cynickou pasivitu... A přece to není hrubé, je to prostě humor prázdnoty, fraška tragiky a zpětně tragický rub životní karikatury. Emilia Marty Anny Sedláčkové je novým tvůrčím stupněm jedné divadelní postavy, který prozrazuje hluboké vnitřní prožití a zdůvodnění," píše. Jiná kritika vyzdvihuje, že Andula sice stále zůstává tou, jakou "jsme ji znávali", ale navíc dokazuje, že její herecký rejstřík je "stále nejbohatší, jaký z našeho jeviště slyšíme". Kritik uzavírá svou recenzi pateticky: "Od milostného šepotu po výkřiky hrůzy, od navyklé koketerie po smrtelnou mdlobu kráčela její Emilia Marty..." Tato Andulina role, mimochodem, poněkud posouvá různé úvahy o tom, že se nedokázala přehrát do starších rolí. Argumentem jsou tu nejen vzpomínky Hugo Haase na Duvernoisovu Janu, které jsme již citovali dříve, ale nyní i Čapkova role Emilie Marty, která se na scéně přehrála až do 337 let! Jako herečka byla Andula v té době stále obdivována a ceněna. Byla to silně přitažlivá žena, nebo chcete-li jinými slovy, podmanivá "stárnoucí kouzelnice", jak napsala Lilly Hodáčová v knize vzpomínek Zpěv Orfeův. Spisovatelka a herečka, která prožila v divadle u Anduly jednu sezónu, nebyla další dcerou zmiňovaného F. X. Hodáče, bývalého ředitelčina milence. Na své roční působení zanechala Lilly výjimečné svědectví, které se čte jedním dechem. Příběh této ženy, múzy básníka Vítězslava Nezvala, o němž ve vzpomínkách podává fascinující zprávu, zatím zůstává v literatuře ke škodě trochu zacloněn příběhy jiných. Nástup Lilly do divadla vypadá v jejím popisu dosti filmově. "Vstoupila jsem do jejího divadla večer v pauze představení Věci Makropulos. Fascinace z jejího výkonu mi jistě ještě zářila z očí. Sestupovala právě po točitých schůdcích, vedoucích z miniaturního jeviště divadla dolů do šaten, umístěných v kumbálcích v suterénu bez oken," vzpomíná. "Nebylo zapotřebí představování. 'Tak konečně!' zvolala hned po mém pozdravu. Nenechala mě dokončit větu: 'Jsem... ta a ta.' - 'Já vás moc dobře znám. Moc dobře. Pojďte dál.' Užasla jsem. Odkud mě asi zná? Zavedla mě do jakési velké krabice, vestavěné do onoho sklepního podkulisí. Byla to její šatna, plná zvláštní čisté vůně, a zároveň 'ředitelna'," popisuje své dojmy. Z dojmů vznikla po krátkém rozhovoru nabídka na roli, která Lilly vyrazila dech. Andula jí nabídla hrát paní Elvstedovou v Ibsenově dramatu Hedda Gablerová. Sama si pro sebe ponechala roli titulní. Na prknech protektorátního divadla nebyla Anna Sedláčková bezvýznamnou ženou. Měla bezpochyby vlivné přátele a známé. A nebyl jím pouze její manžel nebo jeden bývalý milenec. I když zrovna nepatřila ani k souboru Národního nebo Vinohradského divadla, dokázala na sebe upozornit způsobem, na který si oni sami netroufli. "Sedláčková Čapkem vynesla trumf, jaký ve Vinohradském a Národním prostě přebít nemohli, neboť dohled nad nimi byl striktnější než nad soukromými divadly," podotýká divadelní historik Josef Herman. Andula si troufala. Krátce po Věci Makropulos, vyhlašuje úmysl uvést další Čapkovu hru: Loupežníka. Mluví se dokonce o celém cyklu, v němž by své místo měla mít i další hra: R.U.R. Ach, ty provokace... Premiéra Čapkova Loupežníka byla stanovena na 18. března 1941, na poslední chvíli ale byla odvolána. Co se stalo? Ella Bozděchová, bývalá Andulina obdivovatelka, která v té době již nějaký čas působila v divadle, zanechala na tento okamžik vzpomínku: "Den předtím se nehrálo, byla generální zkouška. Při ní došla do divadla zpráva, že Vlajkaři chtějí způsobit při premiéře výtržnost proti uvedení této hry, což by mohlo mít nepříjemné následky pro divadlo. Třešňák byl s pí S. na Zemském úřadě, kde řekli, že sice hra je povolena, ale přesto že radí, aby zatím nebyla uvedena. Po delší poradě bylo tedy rozhodnuto, že se premiera odloží a bude vyčkáno příznivější doby." Dobrodružství s Loupežníkem tím ale neskončilo: zatímco se v mezičase uvedly hry jiné, z nichž nad jiné vyniká zejména Hedda Gablerová od Henrika Ibsena, zákulisní bitva pokračovala dále. Hra se vracela v myslích, až se najednou zdála být znovu na pořadu dne -- po uplynutí půlroku. Ačkoliv za ten čas došlo k některým vnitřním změnám v hereckém souboru i administrativě, odešel například dramaturg Marek... drama se po novém nastudování dostává na scénu na počátku nové sezóny. Premiéra 9. září 1941 se konala. Fantom Andulina divadlaČtení protektorátního tisku není právě povzbudivá činnost. Noviny Árijský boj z onoho podzimu 1941 jsou naplněny slovy, která se dají vyslovit jenom se sebezapřením. Pod titulkem Hebrejské mraveniště ve Vršovicích píše například nepodepsaný autor o tom, že v této čtvrti "židé šmejdili od domu k domu a brebentili nad naším časopisem". Tato zdánlivě komická věta je ale pouze úvodem k seznamu židů, kteří ve Vršovicích bydlí. Jména a čísla ulic jsou udavačskými seznamy osob, které jsou židovského původu, nebo kteří těmto lidem poskytují útočiště. "Radíme každému, dokud je čas, vykopněte každého smradlavého Žida a Židovku, když se k vám budou vtírat," je psáno závěrem. V podzimním čísle z 18. října 1941 je na téže straně 5 palcovými titulky oznamován příběh s názvem: Fantom divadla Anny Sedláčkové. "Každé divadlo má své zákulisí, jehož důvěrnost se jaksi toleruje. Ale v divadle Anny Sedláčkové řádil jakýsi F a n t o m, který se stal postrachem herců, dramaturgů, novinářů a dokonce i obecenstva. Co všechno ten Fantom napáchal, snažil se zjistit náš reportér 'A r g u s', který na tomto místě sděluje výsledek svého šetření. Prosíme čtenáře, aby si nepletli známého F a n t o m a o p e r y' s Fantomem divadla paní Sedláčkové," stojí v perexu k celostránkovému textu, nad nímž se člověku točí hlava. Při snaze dešifrovat nadneseně denunciační text, v kterém Argus pátrá po jakémsi Fantomu, se ale můžeme dozvědět i některé známé informace: potíž nastává tehdy, když bychom si chtěli ověřit ty dosud neověřené. Není totiž ve většině případů kde je ověřit. Nebo alespoň minimálně... Čtení Árijského boje se tak stává čtením hlavolamu. Argus například vypátral, že u "kolébky divadla stál mladý novinář, který byl vzdáleným příbuzným dr. Kramáře za býv. republiky hlásil se k fašistům a vyznačoval se vůbec protihradním postojem". "Tento mladý muž tajně obdivoval božské umění paní Sedláčkové, a proto se staral, aby bylo divadlo brzy otevřeno a dobře prosperovalo. Poněvadž věděl, že paní podnikatelka miluje bílé květy, zahrnoval ji kyticemi z bílých květů. Jezdil s ní v přepychové limousině, sedával s ní u Lipperta, a skoro patřil k rodině. V rodinné vile černošické měl reservován stále pokoj..." píše autor. Charakteristika sedí na prvního dramaturga V. A. Marka, některé způsoby Andulina životního stylu rovněž mají reálný základ. Eskapády, jimiž procházelo divadlo, jsou tu líčeny s nadsázkou, která nepostrádá satirické prvky, kdyby ale za některými větami nešel člověku mráz po zádech. Dozvídáme se například, že důvodem k odchodu dramaturga byly tmavě fialové orchideje, které neprozřetelně daroval mladičké Marcelle, ale také informaci, že herec Raoul Schránil "mluvil nadšeně o nové ideii, která vítězí ve světě zásluhou německých zbraní". Z líčeného zákulisí se zdá, že největším zastáncem inscenování Čapkových her nebyla ani tak Andula, nýbrž režisér Milan Svoboda, který se o tom utkal s dramaturgem. Marek je nakonec z divadla Andulou vyhozen. Ale ani nový dramaturg K. (V. J. Krýsa), který musí opět bojovat s fantomem, není přívržencem her Karla Čapka. "Nový dramaturg stavěl se ostře proti tomu, právě tak, jako jeho předchůdce. Ale Fantom roztrousil o něm pomluvu, že je zbabělec a podlec a pod. Když pak byl Loupežník vzat s repertoiru, uspořádal Fantom v zákulisí malou panychidu nad mrtvolou Loupežníka," píše mozarteovský insider. Atmosféru strachu, úzkosti a dvojí hry, v němž žilo Divadlo Anny Sedláčkové se ovšem daří autorovi i po tolika letech navozovat velmi sugestivně. Obludnost, s jakou se odstřelovali protivníci v té době, je opravdu závratná. Vztah Lilly Hodáčové s básníkem Vítězslav Nezvalem opsal Argus například odstavcem: "Jindy v honbě za Fantomem vytáhli z přítmí hlediště robustní postavu, která se tetelila strachy a prohlašovala se za českého básníka... Byla zavolána podnikatelka, která potvrdila, že je to Sláveček, básník-akrobat." O divadle ale nepíše pouze Árijský boj, tribuna českého antisemitismu, ale i Pražský list, jinak také "list Národního souručenství", tedy strany, která na počátku protektorátu sjednocovala všechna pravicová politická uskupení. V sérii článků proti uvádění Loupežníka v DAS se vyznamenal zvláště novinář Vilém Nejedlý, který neváhal k tomuto tématu zaslat i udavačský dopis v němčině přímo na Úřad říšského protektora. > Příště dále... |
Aféra jménem Andula - kniha na pokračování | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
17. 10. 2007 | Aféra jménem Andula (VII. část) | Josef Brož | |
11. 10. 2007 | Aféra jménem Andula (VI. část) | Josef Brož | |
9. 10. 2007 | Aféra jménem Andula (V. část) | Josef Brož | |
5. 10. 2007 | Aféra jménem Andula (IV. část) | Josef Brož | |
2. 10. 2007 | Aféra jménem Andula (III. část) | Josef Brož | |
1. 10. 2007 | Aféra jménem Andula (II. část) | Josef Brož | |
27. 9. 2007 | Aféra jménem Andula (I. část) | Josef Brož |