Vezměme to od zadu, tedy: v jaké souvislosti se rozhovor Ježíše s tehdejší židovskou elitou odehrává: Je to sotva čtyřiadvacet hodin, co Ježíš přijel do hlavního města a svým slavným happeningem, při němž vyháněl z chrámového nádvoří chrámovou obsluhu - směnárníky chrámových mincí a prodavače obětních zvířat, veřejně odsoudil celou židovskou kultickou praxi.

A je to také sotva den, co Ježíš pozve do chrámu slepé, chromé a jinak handicapované, kteří dovnitř nesměli, neboť jejich postižení bylo chápáno jako Boží trest za nějaký jejich - třeba i tajný - hřích. Obojí byl samozřejmě nepředstavitelný skandál, Ježíš sice prozatím unikne zatčení, když ale druhý den přijde do chrámu opět, je obklopen zástupci nejvyšších židovských autorit a je dotazován, proč dělá to, co dělá a jaké si k tomu osobuje oprávnění.

Ježíš se v našem textu přihlásí k tehdy již mrtvému, avšak stále ještě velmi populárnímu Janu Křtiteli, jako ke svému předchůdci, a položí protiotázku -- jaké oprávnění měl ke svému vystoupení Jan Křtitel? Autority mlčí -- strach z lidí jim brání veřejně Jana Křtitele kritizovat, vlastní přesvědčení a jistě také strach z krále  Heroda Antipy, který dal Jana popravit, jim brání prohlásit Křtitele za oprávněného proroka. Nad vším se navíc vznáší všudypřítomný strach z římských okupantů, vyžadujících za každou cenu zachování římského míru. Souvislost je tedy jasná: jde o politicky a ideově velmi vyhrocenou situaci, ve hře je autorita konzervativní židovské elity, která se snaží udržet vlastní autoritu i tradici a pokoj v zemi.

Dá to nesmírné úsilí a nelze se proto nezodpovědně ohlížet na hlas chátry v ulicích a na náměstích do jejíhož čela se staví v pořadí po Janovi již druhý vagabund, který neuznává staré dobré konzervativní hodnoty, hlásá cosi jako "volnost, rovnost bratrství", jakýsi antidiskriminalismus, antisegregacionalismus, a jistě by hlásal i NGOismus, kdyby jej Herodes již v té době definoval. Nyní si řekněme, komu tento "vagabund" Ježíš svá slova adresuje: jde o skutečnou elitu Izraele po všech stránkách, jsou to slušní lidé, kteří jsou obtíženi odpovědností za křehkou stabilitu země.

V podání Matoušova evangelia pak o půl století později jsou adresáty vůdčí osobnosti církve, pro které evangelium psal, od té doby nadále jsou to vždy křesťané. Podobenství tedy samozřejmě nelze vykládat tak, že staví proti sobě židovství a křesťanství, jak se často dálo a snad dokonce i někde děje. To my, křesťané, a s námi všichni další slušní lidé, máme slyšet, že ten zprvu neposlušný a nepořádný synek z podobenství, synek, ve kterém se však nakonec hnulo svědomí a poslechl, je podle Ježíše lepší, než pořádný, hodný a poslušný syn, který však nakonec neposlechne.

Ježíš to vyhrocuje - kolaborantští a vydřidušští výběrčí daní spolu s nevěstkami jsou na tom lépe, než slušný občan, který si je tak jist svou výtečností, že si nevšímá ničeho, co by mu mohlo a mělo zcitlivět svědomí. Podobenství je říkáno právě těmto slušným lidem s přebujelým pocitem vlastní spravedlnosti. A nyní konečně kdo pronáší podobenství o dvou synech. Je to, jak zmíněno, vagabund - poněkud excentrický kazatel, přítel nevěstek a hříšníků, žrout a ochlasta -- jak o něm šla pověst mezi tehdejšími slušnými lidmi.

Bylo -- a je dodnes -- velmi snadné se nad ním pohoršit, odmítnout jeho vidění světa. Tenhle člověk by nám chtěl kázat o morálce? V našem světě (argumentace vhodná v kterémkoliv století), který už je tak dost rozvolněný a ve kterém si každý dělá co chce? Je to přeci naopak, v tomto světě je třeba konečně přitáhnout otěže, vrátit se ke staré, dobré patriarchální společnosti. K opravdové autoritě, oprávnění, moci! Vždyť ten člověk staví všechno na tak nebezpečných a vágních principech jako je milosrdenství, láska, odpuštění -- kde však je pořádek, ochrana majetku, bezpečnost, řád? Kde je spravedlnost, odplata, ochrana před nepřizpůsobivými?

Slušný člověk by neměl přiznat Ježíši ani trochu oprávnění říkat tak anarchistické věci, Ježíši nelze přiznat zmocnění, Ježíš nemá vůbec žádný pouvoir mluvit do světa a života, neboť staví vše na hlavu. Ježíše je třeba odmítnout, nebo si jej přetvořit k obrazu svému.

Co vlastně Ježíš říká ve svém podobenství? Ježíš převrací představy a očekávání slušných lidí všech věků. Těch, kteří mají jasně vyznačenou cestu za smyslem života, za Bohem, těch, kteří vědí jak na to. Ti jsou v očích Ježíšových pro svou samospravedlnost horší a nebezpečnější, než zjevní přestupníci Zákona. Naopak těm, kteří se všelijak trápí se svou nedokonalostí, kteří si nikdy nejsou jisti, jak na tom jsou, kteří nevlastní pravdu, ale věčně ji hledají, těm Ježíš slibuje doširoka otevřenou cestu k Bohu. Boží dokonalost má podobu milosrdenství k nedokonalému. Zde, stejně jako v řadě dalších svých klíčových slov, Ježíš napořád kritizuje ty, kteří upřímně Bohu děkují, že jsou lepší, než ti neslušní. Těm, kteří říkají: Pane, Pane, což ve tvém jménu neprorokujeme říká: jděte ode mne pachatelé nepravosti, slušným říká: zločinci vás předcházejí do Božího království.

Bůh podle Ježíše nestaví na slušných, dokonalých lidech, ale na postižených, nedokonalých, na těch, kteří svůj deficit nezastírají, kteří hledají, ptají se, kteří jsou ochotni ke změně smýšlení, k obrácení, k pokání. My dnes čteme Ježíšovy řeči ve světě, který po zděšení z autoritativních režimů dvacátého století, zejména fašismu, stavěl dlouho otevřenou, liberální, tolerantní a multikulturní společnost.

Kyvadlo se však zvolna vrací a v módě začíná být konzervatizmus, autoritářství a moc elit. Cítíme to v politice i v mnoha náboženských okruzích.

Vždyť co znamená v jedné současné "slušné" proklamaci: " Uznávám západní, anticko-křesťanské kořeny naší tradiční kultury a odmítám její účelové "úpravy" v duchu tzv. politické korektnosti, uznávám relativní hodnotu různých lidských kultur " ?

Obávám se, že to znamená právě přetvoření Ježíše k obrazu zákonictví a farizeismu. Ta proklamace na mne dýchá hranicemi a lágry.

Jako každé Ježíšovo podobenství, i toto se nás každého ptá: kým se ty, čtenáři, identifikuješ v tomto příběhu: S těmi "slušnými", dokonalými, co si stačí sami, či s těmi "neslušnými", hříšnými, avšak ochotnými k pokání?