Na jevišti, ale i mimo něj udávala Anna Sedláčková společenský tón. Rozhovory, jimiž zásobovala média, dnes možná vypadají poněkud naivně, ale měly skutečně silný dopad. Prohlášení pro tisk připomínaly svého druhu vlastní tiskové zpravodajství: většinou se bránila nařčení, někdy ale také silně zaútočila. Poměry na divadle té doby občas připomínaly skutečnou válečnou vřavu. Ta první, skutečná vřava světová, měla ale teprve vypuknout...

Mladičká debutantka stojí na jevišti 20. prosince 1903 až překvapivě sebevědomě. Hlas se jí netřese tolik, jak bychom od prvních představení očekávali. Ta blonďatá holčička, zdá se, má herectví opravdu v krvi. Na scénu Národního divadla vplouvá veselá živoucí múza, ještě stále spíše žena-dítě, které ale velmi rychle pochytilo vše podstatné hned po několika prvních krocích. Divadlo se stalo vším, opravdu vším, jak později opakovala. Ženou-dítětem zůstala úměrně s rolemi, v kterých dozrávala do podoby ženy, na níž budou s dojetím a zvláštním leskem v oku vzpomínat všichni, kteří ji kdy na divadle spatřili, ale i ti, kteří o tom jen něco málo zaslechli.

V nabitém sále pražské Lucerny, kde se rozhodlo v lednu 1963 Pražské kulturní středisko zorganizovat večer Slavné gardy Národního divadla, není poprvé po dlouhé odmlce na divadle tak strašlivě sama. Do Československa přicházejí první závany Pražského jara. "Děkuji Vám za Vaše milé pozvání na večer N. D. Ráda se přijdu podívat, ale jako divák, ne jako účinkující..." píše s falešnou skromností rozmáchlým rukopisem, který neutají bývalou hvězdu.

Publiku její přítomnost v lóži nezůstala dlouho utajena. Slaví se 80. výročí Národního divadla a na jevišti je řeč o jeho umělcích. "Andula Sedláčková," zní parterem. Doktor Švehla, který o umělcích velebně přednášel, u vyslovení jejího jména na chvíli nepatrně zaváhá. Jakoby si chtěl vzpomenout. Publikum ale nezapomnělo. Demonstrativně vstává a tleská dlouhých 20 minut, dokud není vyvolána na scénu. Vzpoura publika? Andula tu stojí jako by byla z kamene. Potom se uklání a děkuje. Rok 1963 bude rokem jejího prvního velkého návratu.

Šťastné Anduliny debuty

Nestabilní scéna Národního divadla, kde se poprvé v roce 1903 představila jako malý Robert v dramatizaci Dětí kapitána Granta (podle Julese Verna z pera Adolpha d'Enneryho), ji přivítala zdvořile. Tatínek Alois, který úzkostlivě dbal na to, aby se dceruška "potatila" měl v té době na divadle velké slovo. Byl totiž nejen hercem zakladatelem, příslušníkem tzv. staré gardy, ale i režisérem. "Viděla jsem hrát otce a divadlo přešlo tedy jaksi dědičně na mne," zmiňuje se Andula lapidárně v knize rozhovorů s novinářem Antonínem Veselým.

Její otec Alois Sedláček (1852-1922), pro něhož byla a navždy zůstala "mazánkem", nebyl pouze inspirací a vzorem, měl opravdový vliv. Plyne to i z prvních zdvořilých kritik, kterých se malé Andulce dostalo, jak žádal dobrý mrav. Fakt, že se jedná o dceru známého herce, neopomněl poznamenat žádný recenzent. "Pozornost vyvolalo obsazení drobné roličky sl. Annou Sedláčkovou, dceruškou herce Aloise Sedláčka. Z výkonu při tak rozrušené příležitosti nedá se ovšem mnoho usuzovati," míní opatrně dobový referent, vyzdvihující rysy jejího výkonu. "Vidíme ztepilé urostlé děvčátko, slyšíme jasný, sympatický hlásek, pozorujeme, že si herečka na horké půdě počíná kupodivu sebevědomě, ale nemáme spolehlivého měřítka k nějakému určitějšímu odporučení," zdráhá se vyřknout soud. Z tónu referátu cítíme, že její debut jej zaujal, neboť "tu a tam, zejména ve tklivějších partiích, uhodila novicka na vřelý tón, jenž se mile poslouchal".

O tom, že slečna Sedláčková byla příslibem toho roku nepochyboval tehdy ani německý list Prag Abendblatt: "Mladá dáma přinesla na scénu znělý hlas a milý temperament; má divadelní krev v žilách a na první pokus člověk může říci, že se tato studentka u paní Hübnerové lecčemu přiučila." Ano, Andula se dokázala velmi rychle přiučit. I její "druhý debut" kritika přivítala. Představení komedie Viktora A. Krylova Medvěd námluvčím režíruje její tatínek -- a sám v něm hraje.

Mladičká herečka, citlivě vedena a sledována, přivedla obávaného kritika Jindřicha Vodáka k velmi pochvalnému hodnocení. "Její čtvrteční vystoupení zanechalo dojem velmi pozitivní, nejpřirozenější ze všech dámských debutů, jež jsme zažili v posledních dobách," píše Vodák. Zapomněl snad na nedávný debut Leopoldy Dostálové v Maryše? Ačkoliv je Anička na roli Jelizavety podle Vodáka přeci jenom "příliš útlá a tvářinky trochu příliš subtilní", má sice hlas "dost dětský zabarvený", celé podání role ale bylo zahráno "svěže, čistě a plně procítěno". Vedle těžkých činoherních vah, jakými vedle otce Aloise byli ještě Florentin Steinberg a Jindřich Mošna, dospěl kritik Vodák k závěru, hodného básníkova pera: "Slečna vznášela se po jevišti bezpečně a půvabně a přece zase zdrženlivě a skromně, s grácií upřímného ptáčka, kterého by bylo hříchem polekat."

Andula přichází do Národního divadla jenom dva roky po Leopoldě Dostálové, jíž odebírá přívlastek "nejmladší". Do "zlaté kapličky" vstupuje nenápadně Jaroslav Kvapil, nejprve od roku 1900 jako dramaturg, o šest let později získává pozici vrchního režiséra, aby se tu nakonec od roku 1912 stal šéfem činohry. Andula ale zažívá také odchod herečky Otýlie Sklenářové-Malé, představitelky význačných heroin, stejně jako předčasný odchod nadějné herečky Isy Grégrové. V roce 1908 alternuje za Isu Grégrovou hned ve dvou hrách, v nichž si u kritiky vysloužila ostruhy: první z nich je srpnová premiéra Boženy Vikové-Kunětické Cop a koncem roku ještě Poupě spisovatele F. X. Svobody. Kritika je jí nakloněna a nešetří chválou.

Pražské boje o divadlo

Praha, teprve nedávno procitlá do sebeuvědomění vlastní české kultury, zápasí stále se silným německým prostředím. Vedou se boje v rámci mocnářství, například o všeobecné hlasovací právo. Divadlo, které se těchto bojů aktivně účastní, vstupuje do českých dějin. Historik Jan Tesař o tom později napíše s odstupem let se značným despektem: "Česká společnost se zrodila na prknech biedermeieru." Jistě, národ, který si postavil "divadlo sobě" měl v divadle svoji tribunu. Nikoliv naposledy. Do roku 1907 měla ale Praha de facto jediné divadlo.

Režisér Jaroslav Kvapil vzpomíná po letech, jaké to bylo v Praze žít a tvořit. "Praha byla sice tak česká jako dnes, ale měla nátěr a povrch hodně německý. A bylo to nápadno i tím, že zatímco v Praze jsme měli jediné české divadlo, měli Němci od konce let osmdesátých dvě zdejší německá divadla. Ta dvě předměstská divadla, Švandovo na Smíchově a na Královských Vinohradech divadlo Pištěkovo, těm se vlastně ani veřejná pozornost příliš nevěnovala," podotýká se smutkem. "My tedy měli tehdy jediné divadlo, veliké Národní divadlo, a vypravovalo se dokonce o něm, že když se otevíralo, pražští Němci se těšili, že v něm nevydržíme a že záhy jim ta krásná budova spadne do klína."

Kvapil, kterého k divadlu přivedla jeho žena, o osm let starší herečka Hana Kvapilová (rozená Kubešová), měla značný vliv na jeho vnímání umění, které se stalo pro Kvapila srdeční záležitostí. O to obtížněji nesl, když jeho žena náhle v roce 1907 umírá.

Kvapil měl vedle silně vlasteneckého vnímání české kultury, které souviselo s nástupem sebevědomé buržoazie té doby, zároveň schopnost čerpat z evropského kulturního kontextu. Za jeho éry se Národní divadlo otevírá podnětům ze zahraničí, a on sám vnáší do prostředí, jemuž nechyběla někdy až komická sousedská provinčnost, nové umělecké impulsy. Politicky stojí Kvapilovo působení na pozicích mladočechů, s čímž souvisí i jeho samotný nástup: v roce 1900 se změnila správa Národního divadla - přešla z původního staročeského Družstva na mladočeskou Společnost Národního divadla. Zakladatelská generace herců, stále silně pod vlivem doznívajících romantických tendencí, se snaží vyrovnat s nastupujícím realismem.

Anna Sedláčková se narodila v roce, kdy na scénu Národního divadla vstupuje "první realistická hra". Jsou jimi Naši furianti Ladislava Stroupežnického. O sedm let později, v roce 1894, je na první scéně uvedeno drama bratří Mrštíků: Maryša. Klíčové drama, které se stalo úhelným kamenem pozdějšího repertoáru.

Bylo by ale příliš násilné snažit se přesně oddělit okamžik, kdy jeden trend střídá druhý. Ačkoliv bývají v dějinách obvykle někteří herci a herečky spojováni s konkrétními slohy, místy překvapí, když si uvědomíme, jak široký a někdy i velmi rozdílný repertoár museli vůbec herci hrát. Epocha, spjatá s Jaroslavem Kvapilem, se jedním dechem vyslovuje společně se jménem Eduarda Vojana -- hlavního představitele Francka ze zmiňované Maryši. A není asi od věci k tomu připojit, že hlavní režisér té doby měl jistě velký zájem na tom, aby jeho choť Hana Kvapilová patřila k herečkám, jež by se svým výkonem dotkla divadelních nebes. Do hlavní role své Princezny Pampelišky tři roky po úmrtí své ženy obsahuje ovšem Andulu.

V Národním divadle a mezi divadelní obcí ještě zdaleka nevyprchal zážitek z návštěvy polské tragédky Heleny Modrzejewské (vl. jménem Helena Opid, známá také jako Modjeska, 1840-1909), herečky světového renomé, která roku 1891 navštívila Prahu. Na jejím příkladu, jak dokládá v eseji o ní teatrolog František Černý, lze demonstrovat nepopiratelnou skutečnost: ještě dlouho poté, co se zdá romantismus programově opouštět české jeviště, publikum si vyžaduje stále tyto hry, od jejichž premiér uplynulo, v Rakousku i v zahraničí, již delší čas.

Dramatici, s nimiž se polská heroina v Praze představila, nepatřili zrovna k výkvětu bojovného realismu, a jejich teritoriem nebyla vůbec vesnice. Jak poznamenal o Modrzejewské ředitel Národního divadla F. A. Šubert, "nebyla ani moderní realistkou, ani herečkou deklamační, ačkoliv byla zrozena dobou deklamace a jí bližší než realismu". Přesto dokázala zaujmout i zdánlivě umělecky znesvářené tábory. Ze scény Národního divadla promlouval k českému publiku zcela jiný tón autorů, jejichž jména byla: Friedrich Schiller (Marie Stuartovna), Eugène Scribe (Adrienna Lecouvreur), Alexander Dumas ml. (Dáma s kaméliemi), Victorien Sardou (Odetta) a Shakespeare (Mnoho povyku pro nic a Macbeth).

To je také jedním z důvodů, proč vrcholné kreace, kterými vynikala později Anna Sedláčková, naplno obrážejí stav českého divadla. Tito výše zmínění autoři se hráli ještě dlouho po odjezdu Modrzejewské a Andula byla také po letech, mimo jiné, s Modrzejwskou porovnávána. České divadlo nebylo totiž ve svých produkcích jenom ryze divadlem národním, respektive manifestačně realistickým nebo snad pohádkově-romantickým, ale i výrazně mezinárodním. Na scéně Národního a posléze i v Městském divadle na Královských Vinohradech, se hrála dobová dramata, v nichž návštěvníci prožívali nejen své osudy a příběhy, ale i tu potřebnou míru iluze, jež se jim v běžném životě nedostávala. Divadla měla vždy své abonenty, stejně jako studenty, kteří stáli roztřeseně na bidýlku.

První herecká bilance

Po 15 letech od okamžiku, kdy Andula vstoupila na scénu Národního divadla považuje slovutný kritik Karel Engelmüller za nutné vzdát této mladé dámě hold. "Z dětských a dívčích rolí naivek stanula v rychlém svém rozvoji brzy na prahu her charakterních i dramatických, usilovnou prací a v ušlechtilém závodění přešla až k postavám nejsložitějším klasického i moderního repertoáru," popsal její hereckou proměnu. "Její sličný půvabný zjev má na scéně v sobě kouzlo křehkosti, hravé a jemné grácie a její tvůrčí fond oplývá životností, temperamentností a smělostí, jemuž není cizí nejhlubší cit, prudká vášeň i marnivá rozmarná lehkomyslnost s přídechem karikaturním," napsal v tehdy respektovaném časopise Zlatá Praha.

Kritik Engelmüller, po celý život svědomitý svědek jejího divadelního růstu, ji řadí zkrátka toho roku k "nejvýznamnějším představitelkám našeho dramatického umění". Do roku 1919, kdy vedl Národní divadlo inspirativní režisér Jaroslav Kvapil, měla Andula na svém hereckém kontě role, o jejichž výjimečnosti nikdo nepochyboval. Patřila k nim celá řada české romantické i realistické klasiky (Tyl, Šamberk, Štolba, Vrchlický, Stroupežnický, Dyk, Svoboda, Jirásek), ale i české a světové psychologizující výboje (Hilbert, Ibsen), nechyběly úspěšné hry Wilda, Shawa, Sardoua, de Caillaveta a de Flerse, nouze nebyla o Molièra, a nakonec ani o Shakespeara v rámci památného Kvapilova cyklu v roce 1916.

Připomeňme si Engelmüllerovou optikou její do té doby nejvýznamnější role: Helena z Trevillacu (Rozkošná příhoda, 1914), Katuška (Zkrocení zlé ženy, 1916), Dorka (Jindřich IV., 1916), Cyprienna, Salome, Anežka (Poupě, 1916), Čokoládová princezna, Kněžna (Lucerna, 1916), Tereza Tallienová (Jenerál bez vojska, 1918), Pierotka (Závoj Pierotčin, 1918), Eva (Senoseč, 1917), Věra (Jejich štěstí, 1916), Jarina (Hnízdo v bouři, 1917), Cleopatra (Caesar a Kleopatra, 1917), a naposledy Líza (Pygmalion, 1913) a Marguerita Gauthierová (Dáma s kaméliemi, 1916). Rok 1919 ale nebyl pouze rokem jubilující herečky.

Nesmíme zapomenout, že Evropa před chvílí vylezla ze zákopů. Osvobození z pout monarchie 28. října 1918 sice dokázalo v národu vyvolat neotřesitelnou naději a sílu v budoucnost, ve společnosti se ale zákopy budovaly dál. Pro Andulu, která si brala perspektivního architekta Maxe Urbana před válkou, přinesl konec války ztrátu finančního zázemí, kterým rodina jejího chotě disponovala.

Rok 1919 přináší i první střet se správou Národního divadla. Ředitel Gustav Schmoranz přeobsadil náhle její roli Roxanny v Cyranovi z Bergeraku, v němž byla partnerkou Eduardu Vojanovi, aniž by jí o tom dal sebemenší zprávu: místo ní se role ujala mladší Eva Vrchlická.

Andula dává na hodinu výpověď. Začíná boj o vlastní místo na výsluní... Aféry a skandály na sebe nenechávají dlouho čekat.

> Další pokračování v příštím vydání