Výstava "Koncentrační tábor Flossenbürg", která byla instalována v budově bývalé prádelny a vězeňských lázní, nabízí po prvé po šedesáti dvou letech od osvobození komplexní pohled, jaké si toto místo zasluhuje. Oživuje tak nejen tragické místo zapomenuté kamenické obce, ale odstraňuje velký deficit ve výzkumu událostí, které se zde udály v letech 1938 až 45. Aby výstava mohla být důstojně instalována, musely být pracně získány materiály v německých i mezinárodních archivech, muzeích a sbírkách a ty pak pečlivě aktualizovány. Po mnohaleté práci se podařilo zmapovat působnost tábora, sestavit databázi vězňů a provést archeologické výzkumy.

Tak se podařilo shromáždit fotografie, filmy, umělecká díla, zvukové nahrávky a dokumenty o jeho historii. Jak namáhává byla tato práce, vyplývá již z faktu, že táborem prošlo od května 1938 do května 1944 22 tisíc mužů.. V posledním válečném období k tomu přibylo dalších 78 tisíc vězňů, z toho 16 tisíc žen. Přes polovinu tvořili sovětští a polští občané. Z 22 700 Židů pak šlo o osoby pocházející z Polska a Maďarska..Z území tehdejšího Československa bylo sem posláno 4 263 osob a z evropských národů tak zaujímalo šesté místo. Češi přitom patřili k prvním neněmeckým vězňům, kteří od roku 1940 byli do tohoto tábora systematicky deportováni. Gestapo a německá kriminální policie sem v prvním období posílala především politické odpůrce nacistického režimu a lidi, kteří neodpovídali "nacionálně socialistickému národnímu společenství".

Devadesát procent byli tak vězňové v "ochranné vazbě" gestapa a k nim patřili i Židé, Romové a homosexuálové. Na výstavě jsou umístěny četné fotografie těchto osob z celé Evropy se životopisem, jakož i jejich osobní věci včetně působivých maleb vzniklých v táboře. Češi zde zaujímají čestné místo a kromě snímků s životopisy a zvukovými záznamy jsou zde vystaveny i jejich autentické kresby, na příklad Před popravou ve Flossenbürgu od Oty Matouška nebo satirický autoportrét Miloše Volfa Dřevák a holinka.

Od začátku v táboře umírali vězňové, kteří museli nelidsky pracovat v nedalekém kamenolomu. Smrt nastávala vysílením, zmrznutím i svévolnými vraždami. Jejich strážci v uniformách SS byli pro ně stálou hrozbou, protože každé setkání s nimi znamenalo smrtelné nebezpečí. Od února 1941 byli vězňové vražděni ve velkém rozsahu podle určitých skupin. V cílených akcích byli vražděni polští a sovětští zajatci, zahraniční vězni na otrockých pracích, jakož i staří, nemocní a tělesně postižení vězni. Mezi nimi bylo mnoho příslušníků odporu. Ze 100 tisíc vězňů v centrálním a pobočných táborech v Čechách, Bavorsku a Sasku prokazatelně nejméně 30 tisíc nepřežilo.

SS se sice snažila masové vraždy provádět tajně, ale nepodařilo se jí to utajit již jen proto, že ve vzduchu byl cítit pach z táborového krematoria. Pietně upravený prostor, nazvaný "Údolí smrti", s popravištěm, krematoriem, pyramidou z popele zavražděných, prostranstvím národů s pamětními deskami počtu zavražděných, je svědectvím utrpení a bolesti. Nad ním vede cesta ke kapli "Ježíš v žaláři", která byla postavena z kamenů zbořených strážních věží. K ní pak přiléhá hřbitov s pozůstatky obětí pochodu smrti a židovská modlitebna. Pachatelé těchto vražd, jak připomíná publikace vydaná u příležitosti výstavy, byli potrestáni vesměs pouze nízkými tresty.

Celý areál bývalého koncentračního tábora je pietně upraven a návštěvník má pro orientaci k dispozici zdarma průvodcovskou publikaci. Na internetu ZDE je k dispozici její český text. Prostranství památníku je zdarma přístupné a přilehlá parkoviště a sociální zařízení počítají se zvýšenou návštěvností. Od překročení státní hranice u Rozvadova je cesta perfektně vyznačena a trvá necelých třicet minut. Jeho shlédnutí je hlubokým zážitkem. Práce zde prováděné v posledních sedmi letech otevřením stálé výstavy neskončily. Na jaře příštího roku se počítá se zahájením druhé etapy výstavby tohoto areálu, který má především novou generaci, která se narodila po válce, seznámit, jakým nebezpečím je fašismus pro lidstvo. ,