Na fotografii je průhled oknem kaple "Dominus flevit" (Pán zaplakal) na dnešní Jeruzalém. Podle tradice se právě na tomto místě, kde dnes stojí tato kaple, Ježíš rozplakal nad osudem Jeruzaléma tehdejšího, jak vypráví dnešní perikopa z Lukášova evangelia.

Do Jeruzaléma, města pokoje, jak může také znít překlad jeho jména, přichází na svou poslední cestu prorok pokoje a bolestně konstatuje, že město nepoznává, co ke skutečnému pokoji vede. Tato neschopnost způsobí - prorokuje s lítostí Ježíš -- konečnou zkázu města.

Když Lukáš psal své evangelium, byl tehdejší Jeruzalém již v troskách. Slova, která vkládá Ježíšovi do úst: "postaví kolem tebe val, obklíčí tě, nenechají v tobě kámen na kameni" navazují tedy na historické jednotlivosti této události, jsou ale koncipována i na základě řady starozákonních proroctví, která dodávají těmto událostem hluboký rozměr přesahující pouhou historickou událost zkázy města.

O Jeruzalému říká Ježíš (Lukáš 13,34): "zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo k tobě byli posláni". Zmínky o prorocích i myšlenkový odkaz k Deuteronomiu (32,11) nám ukazují pravý význam dnešní perikopy, na první pohled tak nesourodé -- nejprve Ježíšův pláč a potom jeho radikální čin vyhánění obchodníků z chrámu. Oč tedy v této perikopě vlastně jde?

Když čteme Starý zákon vidíme, jak celou židovskou tradicí se táhne zásadní spor dvou koncepcí náboženského, politického, i osobního života. Je to spor vlastní všem kulturám - v židovství však je nejen důsledně reflektován a popsán, ale pro nás, dědice této kultury, je sporem dodnes zásadním. A náš biblický text je výrazem tohoto konfliktu dvou zásadních pojetí života.

Na jedné straně sporu stojí koncepce předpokládající existenci všemu nadřazené moci, kterou je třeba si naklonit slepou poslušností: chrámovou obětí, dodržováním všech předepsaných rituálů, účastí na manifestaci, na procesí, výzdobou oken, zdviženou pravicí atd. Tato moc určuje jasná fundamentální pravidla života i pravidla opravných prostředků při porušení těchto pravidel. Jedinec se v tomto konceptu chápe jako součást společnosti, která tento koncept sdílí, bez ambice na osobní kritický postoj či menšinovou reflexi. Takový postoj by byl nejen sebepoškozující, ale je vnímán obecně i jako namyšlený, svévolně odmítající obecně sdílený konsensus.

Identifikace s tímto konceptem dodává člověku, i celé společnosti vědomí jistoty a zbavuje je strachu, zbytečných dilemat, nejistoty. Člověk se nemusí trápit otázkami po smyslu života či jednotlivých počinů svých, i společnosti, smysl je pevně dán jasnými příkazy, zákazy, pravidly a rituály. Pokud jim člověk dostojí, má zaručené ospravedlnění svého života. Jsou přesně definované hierarchie společnosti, jsou zjevní nepřátelé, je jasné, kdo je povolán žít a kdo zemřít, kdo má pravdu a kdo ne, co je správné a co zlé. Onou nejvyšší mocí je bůh, či idea, doktrína, ideologie; reprezentantem pak je vládce, kamarila, oligarchie. Dobrem je funkčnost systému, zlem anarchie, svoboda, pochybnosti, kritické myšlení. Tento konzervativní koncept může být funkční a produktivní, vadou je nebezpečí vyšinutí moci, či její zvrácená aplikace vyšinutým vládcem, což přináší při absenci kontrolních mechanismů zpravidla obecnou katastrofu.

Proti této koncepci stojí jiná, která také počítá s nejvyšší mocí, ta se však neuplatňuje vnější silou, ale usiluje o svobodně a dobrovolně přijímanou autoritu. V tomto konceptu si nelze moc naklonit žádným rituálním úkonem - moc vyžaduje od jedince osobní angažmá pro pokoj a řád a usilování o spravedlnost a právo; místo pevných příkazů a zákazů žádá tato moc situační etické rozhodování, dobrem není perfektní dodržení zákona, ale milosrdný, či život zachraňující čin. Pokud člověk dodržuje pravidla, potom ne ze strachu z trestu, ale pro své svobodné svědomí -- jak to formuloval apoštol Pavel.

Ospravedlnění je v tomto konceptu složitá, nikdy nekončící cesta hledání smyslu života, není jednoznačně definovaných nepřátel a přátel -- všichni jsou "bližní", nestačí participovat na rituálech - každý má nezastupitelnou odpovědnost za sebe i za společenství. Pozitivní není slepá poslušnost, ale radikálně kritický postoj ke všemu a ke všem, nejvíce k sobě samotnému. Tento koncept bývá obtížněji realizovatelný, pro člověka je náročnější a jeho úspěšná realizace ve společnosti je závislá na kvalitě všech jejích jednotlivců, neupadá však tak snadno do zvráceností, jako koncepce první, právě pro svoji pluralitu a svobodné kontrolní mechanismy.

První koncept byl ve starém Izraeli konceptem jeruzalémského chrámu, kněžského náboženství, zákoníků a panovnické moci, druhý koncept představovali zejména tak zvaní proroci, tj. jacísi kazatelé, publicisté a demonstranti své doby. Ježíšův pláč nad centrem vlastního národa je pláčem nad vždy znovu vítězící společností rituálu nad společností hledání pravdy, pláčem nad vlastním - lidsky viděno - prohraným prorockým zápasem. Ježíš totiž vědomě navazoval právě na onen prorocký koncept a odmítal koncept autoritářský.

Vidíme to při každém jeho kroku: volně nakládá s mojžíšovským zákonem: "sobota je pro člověka a ne člověk pro sobotu", cituje proroky: "milosrdenství chci a ne oběti", tvrdě kritizuje morální autority své doby (Matouš 23), stýká se s vyděděnci a hříšníky, nenáviděné Samařany dává za příklad pravověrným spoluobčanům, dokonce kněžím.

A co nejhoršího, a za co byl vlastně také postaven před soud a popraven: Ježíš odmítá samotnou chrámovou bohoslužbu jako takovou. To je totiž vlastním smyslem druhé části příběhu. Vyhnání prodavačů a směnárníků bývá vykládáno nejčastěji jako touha po pořádku v chrámu, nebo jako Ježíšův boj proti svatokupectví. Jenže ti prodavači a směnárníci tam v jeruzalémském chrámě nebyli žádní krámkaři ani šejdíři - byli poctivou, solidní součástí chrámového provozu a Ježíš to dobře věděl.

Poutníci přicházející z druhého konce země si totiž nemohli dovolit sebou brát na cestu zvířata, nutná k obětem. A tak ti prodavači tam konali velmi potřebnou službu, bylo to vlastně asi tak, jako když si dnes u dveří kostela si půjčíme zpěvník, případně bibli, abychom je nemusili nosit z domova.

A ti penězoměnci -- to také nebyli žádní veksláci! Do chrámu se nesměly vnášet tehdy platné mince s obrazem pohanského římského císaře a tak bylo třeba vyměnit si právě u této chrámové služby platnou římskou valutu za jakési chrámové žetony, které svou přítomností chrám neposkvrnily. Asi jako když my si jdeme do bankomatu pro hotovost, když nás čeká přímá platba.

Ti stánkaři tam před chrámem prostě pomáhali řádnému chodu bohoslužeb a ten, kdo tento řádný chod rušil, nebyli oni, ale naopak Ježíš. V očích svých současníků se dopustil nejen nehorázné provokace, narušení pořádku a výtržnictví, ale narušil samotný chod chrámové bohoslužby.

Ježíšův čin ale nebyl svévolným výtržnictvím. Byl to symbolický prorocký happening -- podobně jako když starozákonní proroci rozbíjeli na veřejnosti džbány, nosili na krku chomout, volali "kdo od vás chce, abyste šlapali po chrámovém nádvoří" apod. Ježíšovo gesto bylo gestem namířeným proti chrámové bohoslužbě jako takové. "Zbořte tento chrám!" říká Ježíš v Janově evangeliu a chce tím říct totéž, co Matouš pověděním o roztržení chrámové opony, nebo poslední biblická kniha viděním nového světa, kde "chrámu již nebude". Ježíš volá po "nové smlouvě", svolává "nový lid", staví "nový chrám" -- on sám je tím novým chrámem a každý, kdo přijme jeho koncept života.

Ježíšovo gesto tedy nesměřovalo proti oněm velmi potřebným zaměstnancům chrámu, usnadňujícím chrámovou bohoslužbu, ale bylo namířeno proti celé chrámové, na kult spoléhající zbožnosti vůbec. Z řady proroků, na které Ježíš navazuje, citujme alespoň dva:

Micheáš (3,9-11): "Slyšte to, představitelé domu Jákobova, vůdcové izraelského domu, vy, kteří si hnusíte právo a překrucujete všechno, co je přímé! Sijón budujete krveprolitím, Jeruzalém bezprávím. Jeho představitelé soudí za úplatek, jeho kněží učí za odměnu, jeho proroci věští za stříbro. Přitom spoléhají na Hospodina a říkají: `Což není Hospodin uprostřed nás? Na nás nepřijde nic zlého` ."

Izaiáš (1,14-17): "Z duše nenávidím vaše rituály. Jsou mi jen na obtíž...... Učte se činit dobro, hledejte právo, zakročte proti násilníku, dopomozte k právu sirotkovi, zastaňte se vdovy!"

Ježíš se svým činem, o kterém vypráví dnešní perikopa, stejně jako celou svou existencí, hlásí k onomu radikálnímu konceptu uspořádání světa, jehož symbolem a vlastně zakladatelem se pro západní svět on sám stal. S jistou licencí a s rizikem ostrých protestů mnohých křesťanů můžeme říct, že to je koncept vpravdě levicový, v protikladu ke konzervativnímu konceptu tehdejšího židovského establishmentu.

To, že je tento Ježíšův prorocký koncept v dějinách vždy znovu zapomínán a reinterpretován etablovanými církvemi je fakt, stejně jako to, že je vždy znovu objevován a stává se nositelem svobody a práva jednotlivců i celých společenství: v jednotlivých opravných církevních hnutích, v evropské reformaci, v emancipaci afroameričanů, v latinskoamerické theologii osvobození, v dnes odsouvaném procesu druhého vatikánského koncilu atd atd.

A ještě poznámka na konec: V několika starých rukopisech Lukášova evangelia je vynechána ona zmínka o Ježíšově pláči. Některým církevním otcům se tato událost, kterou kaple Dominus flevit připomíná nelíbila a verš, kde se mluví o Ježíšově pláči, prostě vynechali. Ježíš by přeci neplakal nad městem Židů, kteří jej nám, křesťanům, ukřižovali.

Toto vynechání nejen že nebezpečně otevíralo dveře antisemitismu, který tak těžce poznamenal dějiny křesťanství, ale bylo typickým pokusem o popření základního všeplatného poslání perikopy, signálem o reinterpretacích evangelia do onoho protiježíšovského, konzervativního konceptu.

Amen