Od té doby jsem slyšel slovo Guglwald několikrát. Vždy to bylo v rámci nějakého kroku k tomu, aby na hranicích zavládl normální život. Aby hranice nerozdělovala, ale spojovala. Až tento týden jsem se dozvěděl, že si státní orgány České republiky vynutily to, aby si rakouský soukromník musel zničit svůj majetek, protože se nám podařilo v Guglwaldu urvat 25 centimetrů země navíc. Viděl jsem i televizní záběry a hlavně neuvěřitelně suverénní prohlášení MV ČR, že se na tom trvat musí a že si to ještě přijdeme přeměřit a běda, jestli zjistíme, že nám někdo strká rakouskoevropský barák do našeho českoevropského písečku (loučky u lesíčka).

Připomněl jsem si pohádku Tři veteráni, kde je ona nesmrtelná formulace o tom že "balkánský rypák si do našich věcí strkat nenecháme". Při pohledu na pilu zkracující střechu jsem si vzpomněl na Hrabalovy Postřižiny a neméně legendární větu: "...a tímto se odstřiháváme od starého Rakouska -- Uherska!".

Ovšem když jsem si vzpomněl na Jaroslava Haška a uvědomil jsem si, jak by radostně vypískl, dorazil krígl a hnal se psát další povídku o velikém vítězství nad Rakouskem, tak se mi chce tuhle poznámku nepsat, protože asi už vše bylo napsáno.

Musím ale psát dál, protože ty pily na rozpálené rakousko české střeše zpívaly tuze falešnou píseň. Do světa hlásají, že než mít s námi Čechy společného jen kousek čehokoliv, to je lepší se toho vzdát. Je úplně jedno, že nikdo z nás tomu nerozumí a nikdo z nás to nechtěl, až na pár psychopatů, kteří vždycky chtějí, aby se někomu dělo něco zlého. Na to nikdo nikoho neptá. Zpráva je jasná. Česká republika donutila rakouského občana vzdát se části svého majetku ve jménu její 25 centimetrové suverenity.

Jistě to má řadu politických a právních vysvětlení, ale ty před zdravým rozumem ani lidským citem nemohou obstát. Je to velká prohra České republiky a myšlenky Evropské unie u lidí na obou stranách hranice. A konec konců všude tam, kam se tahle zpráva dostane. Vždyť z té společné střechy mohl být symbol nové kvality spojení a spolupráce, nového schengenského prostoru a určité velkorysosti, která umí posunout literu zákona tam, kde to nikomu neublíží a pomůže to dobré věci. I stánek s rakouskými vursty a českým pivíčkem by se vešel. Lidem by tam bylo fajn, jako nám tenkrát před 16 lety...

O Evropské unii a její akceschopnosti to vypovídá ještě lépe, než rozhovory s USA. Je opravdu k pobavení, jak se ukájíme tím, že jsme takoví eurojurové, že jsme donutili USA předem rezignovat na vězení na Guantánamu. Tak se USA třásly, že ustoupily předem. Je to k smíchu.

George Bush svým prohlášením ke Guantanámu nejenže předešel projednávání této věci, ale zároveň sdělil, že je to věc justice a ne výkonné moci. Takže pláčeme dobře, ale na špatném hrobě. Přesto se umíme ubezpečovat, že nám USA ustoupily a EU dosáhla jakéhosi úspěchu.

Rád bych jen poznamenal, že osud věznice nemá přece nic společného s osudem vězňů. Naprosto podobně jsme dopadli v oblasti víz, kdy sdělení, že víza je třeba řešit, je vykládáno jako úspěch, přestože to může znamenat, že o ně přijdeme jednotně všichni nebo se nestane vůbec nic. Nicméně jsem rád, že se EU alespoň drží zásady i sebevětší průser rozdělit na řadu dílčích úspěchů.

Ostatně nemůžeme se divit. Rakouská diplomacie byla v době předsednictví Rakouska v EU zatížena mimo přípravy významných summitů s Ruskem a USA i oprávněnými požadavky České republiky na zkrácení střechy. Těžko se pak mohla soustředit na takové prkotiny, jako je energetická bezpečnost EU nebo rovná práva občanů EU ve vztahu k USA. Až pojedu za týden od Dolního Dvořiště do Lince, budu se na rakouské letáky proti Temelínu dívat s větším pochopením. Ne s porozuměním a ne se souhlasem, ale obyčejným lidským pochopením, protože tímhle majstrštykem se stříškou jsme legitimizovali jakékoliv rakouské protesty proti České republice v očích miliónů obyčejných normálních lidí na hodně dlouho. Stručně řečeno jsme za voly...

I když mít svých 25 centimetrů za to určitě stojí...