Bylo zajímavé sledovat názory lidí, kteří sice nepatří k apriori odpůrcům EU, ale rozhodně se nejedná o jedince, kteří by si nekladli otázky a přijímali vše "tak jak to je". A přesto, že do diskuze nebyl přizván prezident Klaus nebo jiní "objektivní" kritikové EU, tak odlišné názory se samozřejmě objevily i tak.

Jedním s takových témat, kde panoval odlišný názor , byla Evropská ústava. Mimo Rupnika a P. Teličky se diskutující shodli na tom, že není žádnou tragédií, že tento dokument nebyl přijat.

Hovoří se dnes totiž o tom, že vzhledem k neschválení Evropské ústavy se ocitla EU na jakési pomyslné křižovatce, ale Telička celkem správně reagoval, že to je způsobeno rovněž vzhledem k problémům v jednotlivých zemích EU. Evropská unie skutečně není monolit. Jde o mozaiku, která se skládá tu z dobře, tu ze špatně poskládaných kamenů. Nic na světě není dokonalé, jak víme.

Na druhou stranu se nesplnily obavy skeptiků, že díky "ne" v referendu snad hrozí zánik tohoto v pravdě unikátního společenství. Mluvilo se samozřejmě také o české zkušenosti v EU. Tady se opět diskutující shodli na tom, že se nestalo to, čeho se někteří obávali (neschopnost českých podniků konkurovat, rapidní zvyšování cen na domácím trhu apod.).

Vůbec celá debata se nesla v duchu toho, že je zapotřebí (bez pochopení občanů, "o co v EU jde", není podle mě možné nechat občana rozhodovat), aby občané dostávali objektivní informace a ne jen úlety, které s falešnou přesvědčivostí hovoří o tom, že ten bruselský moloch chce zakázat cirkusy, kontrolovat délku českých utopenců a snad požaduje i zavedení modlitebny v každém podniku, kvůli náboženské rovnosti.

Podobných nesmyslů se v táboře euroskeptiků a českých médiích vyskytlo opravdu více než dost. Tady se samozřejmě dostal ke slovu člověk k těmto věcem více než povolaný -- novinář MF Dnes Komárek, který přiznal, že informovanost o EU mezi novináři není o mnoho lepší než mezi lidmi a někdy je těžké přinášet informace, tak aby byly plnohodnotné a zároveň zajímavé pro širší okruh čtenářů.

Znalec francouzského prostředí J. Rupnik v této souvislosti mluvil o tom, že např. francouzský deník Le Monde má přímo v Bruselu tým několika novinářů a v samotném listu je věnována jedna ( nebo možná více) stránek dění v EU. Na to prý v MF Dnes bohužel nejsou peníze, zněla Komárkova očekávaná odpověď. Budiž, v MF Dnes není Le Monde (tedy alespoň předpokládám, francouzsky totiž neumím).

Premiér Paroubek zmínil starou známou věc, že lidé toho o EU opravdu moc nevědí. Tvrdil, že chyba je v hlavně v politických elitách, které nevedou s lidmi dialog. Já si zase myslím, že lidé nemohou čekat až jim nějaká "autorita" naservíruje na podnose "zajímavosti", které se EU týkají. Pokud si občané ČR skutečně myslí, že EU je něco vzdáleného, co s námi nemá nic společného a nezajímá je to, kam Evropa může (i za našeho přispění) směřovat, tak jí sebedokonalejší vstřícnost elit nepomůže.

Právě identifikace s EU je v ČR problém. To bylo téma, ke kterému se postupně dostali všichni přítomní. Havel hned z počátku řekl dosti kacířskou myšlenku (pro určitou část občanů ČR), že národní zájmy není třeba dávat do protikladu se zájmy evropskými. To si osobně myslím, že je dost důležité si uvědomit.

Stejně jako to, co přidal později Telička, který řekl, že bychom si opravdu už měli všichni uvědomit, že jsme součástí Unie a můžeme se sami podílet na tom jaká bude. Má pravdu. To si skutečně řada z nás neuvědomuje.

Té typické české zahleděnosti do sebe (o které už mimochodem mluvili před desítkami let Masaryk či Beneš) a "zakonzervování" se mezi ty naše české hory, které nás obklopují a oné protivné vlastnosti čekat, až se "větry přeženou", se asi hned tak nezbavíme. Ač nemám rád zevšeobecňování a určování národních charakteristik. Tak tomuhle se prostě říká česká malost. To je ostatně to nejhorší, co mně osobně vadí na euroskepticích.

Samozřejmě se dostalo i na obavy z toho, že všechno bude za chvíli rozhodovat ten prokletý byrokrat z Bruselu. Na to podle mě docela výstižně reagoval Vojtěch Cepl, když pronesl dvě slova: zastupitelská demokracie, s logickým komentářem, že je v podstatě jedno, jestli bude rozhodovat prezident v Bruselu nebo ten v Praze. Příkladem budiž "vlajková aféra" (občan nemá žádnou sílu přesvědčit českého prezidenta, že by tu modrou na Hradě třeba i chtěl....tedy modrou s hvězdami, aby nevznikla nějaká mýlka), o které bohužel přítomný moderátora večera M. Kocáb žádné veselé historky nepřidal, přestože prý určitě jsou.

Dále mně přišla zajímavá myšlenka V. Havla, který správně poukazoval na to, že hlavní směřování EU nemůže být jen v tom , jak dohnat USA v růstu výroby. Na to nemusí být snad člověk zas tak velký idealista, aby to dokázal vnímat. Evropská unie se prostě musí mj. nést ve znamení nějakého ideálu, založeného na sounáležitosti, sdílení stejných demokratických principů a nejen na principu volného trhu. To je samozřejmě zakotveno v mnoha dokumentech vyprodukovaných EU, ale to jaksi nestačí. I v dnešní době bychom se nemuseli vysmívat pojmům, jako je třeba ideál. I když brát je "smrtelně" vážně rovněž není třeba. To by byla fraška zase opačným směrem.

Mezi největší euroskeptiky mezi přítomnými eurorealisty (nebo přesněji eurooptimisty) se zařadil Vojtěch Cepl ml., který pochyboval nahlas o tom, jestli vůbec někteří Evropané chtějí být v EU. Jeho názor není tak úplně "mimo mísu", a to nemusíme jako hlavní příklad brát odmítavá referenda o Ústavě ve Francii a Holandsku. Velké státy jako je Francie, Německo a Velká Británie se musí naučit žít s novou situací, kdy je v EU místo 15 najednou 25 států a s těmito novými členy je třeba pravidelně komunikovat a navzájem si sdělovat své myšlenky.

Občané z těchto zemí si musí zvykat na to, že vliv "velkých" s neustálým rozšiřováním klesá, přesto, že jejich finanční příspěvky se nezmenšují, ba spíše naopak. V tomto směru tedy nakonec EU na křižovatce je. A přicházejí další otázky ohledně rozšiřování. Nejvíce se teď řeší případný vstup Turecka. To je téma, které rozděluje i eurooptimisty. Je Turecko evropskou či asijskou zemí? Pravda je obojí. Na druhou stranu Havel správně připomněl, že Tureckou nám bylo dobré v době studené války, kdy zde byly umístěny základny, ze kterých se dalo případně zaútočit (bránit se) na Sovětský svaz a i ve válce proti Iráku s nebránilo pomoci spojencům a teď nám není dost dobré jako nový člen EU. .Diskutující se shodli na tom, že dohady, o tom, jestli Turecko má či nemá být přijato jsou trochu opožděné. Pokud mu byly v roce 1999 předloženy podmínky, za kterých se stane plnoprávným členem EU a ono je splnilo, tak dnes není možné říci ne. Už jenom proto, že v dobré společnosti by se dané slovo mělo plnit.

Vojtěch Cepl ml. se i dál trochu skepticky ptal, jestli je EU připravena řešit kurdský problém nebo případné těžkosti při zajišťování hranic s Íránem. To je věc, o které by se mluvit mělo. Francouzští zemědělci nebo holandští rybáři se jistě nebudou ochotni lehce vzdát příspěvků kvůli vzdálenému Turecku a jeho problémům. Navíc J. Rupnik správně poznamenal, že občané ze západních zemí musí mít v hlavně trochu zmatek a obavy, když se dnes mluví o dalších státech, které by se mohly stát členy EU. Italský premiér Berlusconi zmínil Izrael. Rumuni mluví o Moldávii. Poláci přidávají Ukrajinu a Bělorusko. Další mluví dokonce o Maroku. Prezident Klaus hovoří o Kazachstánu. V tomto ohledu bychom se skutečně měli obávat určitého rozmělnění EU a nesmíme se příliš divit tomu, že právě třeba ti holandští rybáři se dívají na neustálé rozšiřování s jistými obavami a skepsí. My bychom nebyli jiní.

Omlouvám se čtenářům, že má snaha přiblížit jim alespoň zlomek toho, o čem se ve středeční večer v bývalém Anenském klášteře diskutovalo je poněkud neurovnaná a takřka bez "ladu a skladu". Na druhou stranu , správná debata by neměla být příliš uhlazená a striktně řízená a tak je to tedy i s mým textem.

Pokusil jsem se přinést pár myšlenek, které diskutující přednesli a občas lehce okomentovat svým názorem, ten ale samozřejmě není tím nejdůležitějším. Názor si dost dobře jistě uděláte sami.

Důvod, proč jsem o této debatě napsal je jiný než veřejně dávat na odiv své myšlenky, a to upozornit hlavně na to, že by bylo dobré být ve věcech kolem EU poněkud aktivnější a nejen čekat, až co řekne pan prezident nebo napíše MF Dnes. Součástí vytříbení si svého vlastního názoru mohou být právě podobné debaty, kterou budou jistě následovat. Když už v EU jednou jsme, měli bychom se o ni zajímat a snažit se na jejím budoucím uspořádání a směřování spolupodílet. Takovou možnost jsme v historii jako malý stát doposud neměli. Bylo by škoda tuto šanci propásnout a stát kdesi na okraji a poté jen vést obvyklé hospodské řeči o tom, jak nás ti "velcí" opět převálcovali a ublížili nám.