Myslel jsem na duši lidské bytosti, na smrt krutého diktátora Saddáma Husajna, který se stal součástí silvestrovské show a bohatě prostřené tabule. Můžeme si tisíckrát myslet, že nejde o naši věc.Vzpomínám na závěr roku 1989, kdy byl se svojí ženou kdesi u zdi narychlo popraven Nicolae Ceausescu, ani tehdy jsem z toho neměl radost a proč bych ji měl mít? Cožpak smrt vrátí jinou smrt, napraví příkoří a obnoví to, co bylo poničeno? Jediným důvodem, proč ji chtít je zadostiučinění, satisfakce, jednoduše pomsta.

Společnost a celá kultura, kterou vytváříme se všeobecně přijatými a mezi lidmi závazně udržovanými právními a morálními aspekty, kultivuje prostředí života, my všichni ovlivňujeme jeho kvalitu lokálně i globálně. V tomto smyslu je každý diktátor plodem takového prostředí a Spojené státy se své odpovědnosti v případě Husajna nikdy nezbaví, jeho smrtí už vůbec ne. Samy se chovají agresivně v mnoha částech světa, z mocenských důvodů, často pod hesly vývozu demokracie.

I na morálně kvalitně saturované společnosti, s přirozenou eliminací kriminality (což je nejlepší prevence), budou ale samozřejmě vždy parazitovat patologické projevy různých jedinců, avšak ty lze v morálně kultivované společnosti potom snadněji potlačovat, aniž by člověk musel volit spravedlností obhájené represe ve formě smrti. Obávám se, že tento svět je už globálně postižen nedostatkem víry, etiky, zásadovosti a spravedlnosti tak mocně, že přežívající trest smrti je jen deklarováním vlastní viny.

Zabití v naší civilizaci nelze nikdy ospravedlnit žádnou spravedlností, buď je vedeno s různým cílem ublížit, uchvátit moc, majetek a nebo z důvodu pomsty, což je stejné bezpráví. Vražda na tyranu zůstane vraždou, jakkoliv odůvodněnou. Popravu nelze obhájit z morálních důvodů, neboť v okamžiku aktu zabití, my sami nemorální, morálku deklasujeme. Myslím, že žádný vyšší princip neustojí zabití člověka člověkem, nikdo na to nemá právo, ani vrah, ani jeho soudce a kat.

Soudím, že skutečným soudcem je kdosi jiný a je v nás hlasem, který člověk v jistém okamžiku života slyší sám v sobě a vůči sobě. V každém okamžiku bezpráví, sami sebe už odsuzujeme, pakliže není bezpráví ve společnosti standardní jev, zvyk, či tradice. Společnost má jediné právo, zabránit tomu, pakliže selžou všechny možnosti nápravy, aby tito lidé už neohrožovali jiné. Smrt tuto záruku neposkytuje, naopak, plodí další následovníky s praporem v ruce, ochotné následovat toho, jež se stal "mučedníkem". Nuže tedy vzhůru do nového roku!