Autor Anatole Kaletsky se domnívá, že jednotná evropská měnová politika jednotlivým státům znemožňuje přizpůsobení kursu národních měn národním potřebám. Pomineme-li, že evropské měny včetně libry byly již dlouho před zavedením Eura svázány dohodami, které možnost individuálních kursů zásadně omezovaly, vychází námitka z chápání států jako suverénních a konečných homogenních ekonomických jednotek.

Zjištění, že by různým regionům vyhovovala různá měnová politika, platí ovšem i unvitř jednoho státu. Praze by nepochybně vyhovovala jiná úroková míra a jiný měnový kurs než Severomoravskému kraji a podobné místní rozdíly existují ve všech státech. Přesto by stejně zdůvodněný požadavek oddělení pražské a ostravské měny vyvolal přinejmenším zdvořilý podiv.

Naopak, existují úspěšné centrální měny, zasahující srovnatelně velké či větší a ekonomicky diferencovanější území, než je relativně homogenní Evropa, viz USA, Čínu, Indii, Rusko. Ani zde nikdo nepochybuje o výhodách jednotné měny oproti regionálním.

Námitka tedy nevychází z podložené analýzy optimální velikosti a homogennosti regionu pro zavedení vlastní měny, nýbrž z tradicionalistické představy státu jakožto konečné entity, omezené ve své suverénnosti každým vnějším závazkem a každým přenesením svých práv na vyšší entitu. Dodejme, že je tento postoj zcela zdůvodněný historickou zkušeností v zemích s obzvláště dlouhou tradicí stabilního demokratického zřízení, úspěšně odolávajících válkám a revolucím ve svém okolí, tedy zejména v Británii či ve Švýcarsku.

Česká zkušenost je přesně opačná. Žádné politické zřízení zde od počátku moderní samostatnosti dosud nevydrželo déle než jedno dvacetiletí a Euro bude za posledních sto let již sedmou národní měnou. Úroveň ekonomiky se za stejné období propadla z vysoce vyspělé na silně zaostávající. Z perspektivy české historické zkušenosti je tedy integrace země do vyššího celku a přijetí jednotné měny naopak nadějí na trvalejší politickou i hospodářskou stabilitu, přičemž jsou případné nevýhody centrálně řízené měny více než kompenzovány zárukou, že za několik let znovu nedojde k novým fatálním ekonomickým zvratům a znehodnocení vytvořených majetků dalším přerozdělováním.

Za zmínku stojí ještě autorův názor, že "po irácké válce začalo euro zvyšovat svou hodnotu z nehospodářských důvodů". Námitka ovšem platí obecně vůči vývoji kursů všech měn, akcií a dalších obligací, považujeme-li metaekonomické důvody za "nehospodářské". Spolu s účetními ukazateli určuje motivaci tržní poptávky i očekávání budoucího vývoje a míra důvěry v něj.

Vysoký kurs Eura vůči USD, brzdící na jedné straně hospodářské oživení, je zároveň daní za důvěru a důvodem jeho rychlé akceptace jako světové měny. Budiž v této souvislosti připomenuto, že za vzor kladená ekonomika USA nedosahuje svého vyššího ekonomického růstu především využitím této kursovní výhody, nýbrž prohlubujícím se státním zadlužením.