Ti, s veškerými znalostmi trhu, radili českým politikům (mnohdy prostřednictvím "nezávislých" poradců) uskutečňovat kroky, které sami dělat nehodlali. Věděli, že jen obchodník mdlého rozumu prodá svého zákazníka. V té době navíc zuřila na evropském trhu cenová válka, která vedla dočasně ke snižování cen elektřiny, což někteří politici vydávali za trvalý trend a o to víc tlačili na privatizaci zbytku energetiky.

Připravovat privatizaci ČEZ, a.s. (prodej 64% akcií ČEZ, a.s. vlastněných Fondem národního majetku spolu přenosovou soustavou a podílem akcií distribučních společností) mohl být pro mnohé příležitostí i k osobnímu prospěchu. Balík akcií měl být prodán novému vlastníkovi, od nějž se oficiálně očekával hotovostní příjem do Fondu národního majetku, kvalifikovaný výkon správy vlastníka, který podle některých názorů neumí stejně dobře vykonávat žádná ze stávajících institucí ČR a optimální ceny pro konečné odběratele.

Kromě prvního přání byly všechny ostatní argumenty nepodložené. To, že nový vlastník bude chtít své peníze co nejrychleji zpět, a že k tomu použije všechny prostředky, bylo jakoby pozapomenuto.

V záměru privatizovat českou energetiku se v té době shodovala většina parlamentních stran a pokud existovaly rozdílné názory tak pouze jak privatizovat, zdali jako celek nebo po částech. V tom však nebyla jednotná ani jednobarevná vláda ČSSD. Bylo pak zejména zásluhou ministra Grégra, že prohlédl předprivatizační hru potenciálních kupců a dokázal přesvědčit i zbytek vlády, že privatizovat státní podíl v ČEZ, a.s. by byla nepředloženost.

ČEZ byl po dobu celé transformace stabilizujícím prvkem národního hospodářství díky rozsáhlé investiční činnosti s pozitivním dopadem do sociální oblasti. Byl využíván pro tlumení sociálních dopadů ať už ve vztahu k zákazníkům tak i ve vztahu k dodavatelům surovin, kteří byly ČEZu určeni majoritním vlastníkem. V té době byla hodnota akcie ČEZ okolo 60 Kč, ačkoli ČEZ,a.s. byla zdravá, konkurence i vlastními silami další reformy schopná akciová společnost s vysokým know how a vysokým ratingem.

Důvod nízké ceny akcií byl i v zadlužení společnosti do značné části vynucené přijetím Zákona o ochraně ovzduší, který svou tvrdostí z hlediska termínu plnění emisních limitů neumožnil efektivnější řešení a zejména v temelínské elektrárně, která, pokud by nebyla dostavěna, by zatížila akciovou společnost vysokými uvízlými náklady. Rozhodnutí majoritního vlastníka o nevyplácení dividend učinila z akcií (hlasovacích práv) distribučních firem ve vlastnictví obcí bezcenné papíry. Jejich vlastnictví mohlo přinést finanční efekt pouze odprodejem hlasovacích práv finančně silnému partnerovi, který si mohl počkat a věděl, že podnikání v oblasti, kde je zajištěn zákazník, má z dlouhodobého hlediska bezrizikovou perspektivu.

Distribuční společnosti se tak postupně dostaly do vlivu silných zahraničních energetických společností. Taktika "skupování zákazníka" a tím ekonomický kolaps výrobců postupným ovládnutím distribučních společností byla rozpoznána a u některých distribučních společností zastavena na poslední chvíli, v případě Jihočeské, Jihomoravské a Pražské energetiky již bylo pozdě. V distribučních společnostech docházelo k nekontrolovatelným nákupům elektrické energie dovozem lacinější energie včetně tak zvaných reexportů české elektřiny, která ani nemusela opustit hranice České republiky. A tak z naivity (byla to naivita?) některých českých úředníků a politiků bohatli po poměrně dlouhou dobu jiní.

Dnes, kdy je cena akcií ČEZu okolo 800 Kč, snad každý připustí, že tehdejší rozhodnutí Zemanovy vlády neprivatizovat ČEZ a alespoň zčásti narovnat podmínky trhu bylo správné.

Co se ale od té doby změnilo, že někteří i úctyhodní politici, které bych si nedovolil podezírat z prosazování osobních zájmů, znovu dávají do volebních programů svých stran privatizaci české elektroenergetiky?

Neuvědomují si snad, že kdo má v ruce elektroenergetiku, má v ruce jeden z nejsilnějších nástrojů, kterým může "diktovat" i české vládě? Prostudovali si tito politici, jak jsou organisované a integrované ostatní úspěšné evropské energetické společnosti?

Mají představu o tom, že onen "moloch" ČEZ je trpaslíkem mezi dalšími evropskými energetikami a jak je rozdělen evropský trh? Žádný nový vlastník přece nepřijde se svým kapitálem s cílem zvelebovat českou energetiku a činit strategicky vhodná rozhodnutí pro Českou republiku. A navíc - odprodej akcií je v zásadě nevratný proces, pokud akcie přináší dobrý zisk. Výběr kupce ze strany státu je pouze výběrem prvního majitele, který po koupi může uskutečnit prodej komukoliv (může být dohodnuto mezi zájemci předem) a tato možnost není teoretická.

Ztráta spolehlivé energetiky může být pro stát a celý průmysl osudná. Z důvodů takových obav některé státy nehodlají prodat své energetické společnosti zahraničním společnostem. (zemský sněm Horního Rakouska zakázal prodat akcie místních distribučních společností zahraničním investorům). Následky (katastrofální a dlouhodobé) nedobře provedené privatizace a deregulace jsou dosud vidět v Kalifornii.

ČEZ, a. s. je možné a nutné řídit i v případě, kdy má stát většinový podíl, stejně, jako jakoukoliv jinou privátní akciovou společnost. Je jen nutné mít pravidla, která budou dodržována bez ohledu na momentální politickou situaci. Představenstvo, dozorčí rada i management ČEZu by mělo být hodnoceno jen podle výsledků práce a plně zainteresováno na dlouhodobých výsledcích společnosti. V dozorčí radě by měli být odborníci, nikoli straničtí členové či jejich příznivci. Stát pak může trvale počítat s příjmy z dividend, nikoli pouze s jednorázovým příjmem za prodej balíku akcií. A hlavně - neztratí kontrolu nad strategickým odvětvím.