Když se podíváme do historie, sociální stát v evropském pojetí -- to s čím se setkáváme v praxi zejména západoevropských zemí či Skandinávie -- vzniká jako jeden z důsledků druhé světové války. Z této hrozné války, z analýzy příčin jejího vzniku vč. vzniku holocaustu či nacismu, nutně vzešlo poznání, že zdravě žijící společnost potřebuje především zmenšovat rozdíly uvnitř společnosti, všechna pnutí, které mohou být potenciálně zdrojem nestability či společenských otřesů. Jednou z příčin druhé světové války přece také byla celosvětová hospodářská krize vyúsťující v Evropě v, do té doby nepoznanou, nezaměstnanost a zchudnutí poměrně rozsáhlých vrstev obyvatelstva -- zejména pak střední vrstvy. Odtud byl jen malý krok k ideologii nacismu a pak již jen krůček k válce.

Na troskách druhé světové války, na odhodlání lidí již dále nedopustit opakování těchto hrůz, se pak zrodilo toto vědomí, které mělo nesporný význam jako stmelující prvek pro vývoj tehdejších společností i pro ekonomickou integraci poválečné Evropy. Možná to zní paradoxně, ale bez druhé světové války a upřímné vůle překonat její následky, bychom se asi těžko dočkali integrované EU.

Důsledky válkou zničené Evropy -- rozvrat infrastruktury, bytového fondu i průmyslových kapacit a další -- dopadaly v podstatě stejnou měrou na všechny členy tehdejší společnosti nezávisle na tom, zda bychom je mohli obrazně zařadit ke straně kapitálu či pracovní síly.

Muselo být tehdy všem jasné, že cesta z toho vede jedině v tom, že budou všichni motivováni se rychle dostat z takové situace. A také museli vědět, že taková cesta není ani na rok či dva, ale že je to cesta na desetiletí. Ať už byli zaměstnavatelé či zaměstnanci, nezávisle na svém sociálním postavení se totiž potýkali s rozbitými městy, poničenou infrastrukturou či špatně fungujícími veřejnými službami. A nikdo v podstatě neměl možnost odejít jinam, ani si za peníze koupit lepší služby, či lepší silnice.

Přirozeně, že v té době nemohly existovat a získat větší odezvu hlasy volající po větší diferenciaci ve společnosti. Naopak motivace společnosti byla tehdy tím silnější, čím zřetelněji se dařilo obrušovat sociální pnutí. To neznamená, že by východiskem tehdejších snah snad mělo být jakési rovnostářství. Bylo jím především poznání, že pracuje-li člověk s plným nasazením a poctivě, pak má mít jistotu nejen slušného stáří, ale i zdravotního zabezpečení, školního vzdělání pro své děti apod. Toto poznání bylo nesporně jedním z motivačních prvků a vytvářelo sociální kohezi společnosti.

Nepochybně se na vzniku systému evropského sociálního státu spolupodílel i po válce vzniklý systém tzv. socialismu rozvíjejícího se za železnou oponou. A to hned ve dvou směrech. V prvním to byl systém bezplatného vzdělání, lékařské péče, ale i relativně rozsáhlý systém důchodového zabezpečení atd. To nesporně mělo nemalý vliv na široké masy. Můžeme sice vést polemiku, nakolik uvedené systémy byly skutečně bezplatné a nakolik to bylo jen propagandistické tvrzení, ale sotva to něco změní na tom, že jejich určitý efekt zde byl a ovlivňoval vývoj i systémů na opačné straně železné opony. Druhým směrem pak byl pocit trvalého ohrožení, který také vedl k tomu, že bylo nutné vytvářet systémy, které by redukovaly pnutí ve společnosti, překrývaly nepochybné majetkové rozdíly a vytvářely vědomí solidarity.

V poválečném období, kdy Evropa získávala ze své ekonomické integrace, z toho, jak se stále více vyvíjela směrem k jednotné ekonomice, se dále sociální stát, zejména na kontinentu, rozvíjel. Logicky tomu tak muselo být, protože i celá společnost bohatla. Mnoho na tom nezměnily ani otřesy z ropných krizí 70. let, které naopak dokázaly velkou schopnost tehdejších systémů adaptovat se na nové podmínky.

Možná, že už tehdy -- neboť úroveň nezaměstnanosti se v těchto krizích posunula do úrovně relativně vyšší než v předchozím období a v podstatě tam již zůstávala -- bylo možné registrovat určité snahy po redukci tohoto sociálního státu. Ale to vše bylo jen více méně v náznacích a nemělo větší vliv na jeho samotnou koncepci.

V té době se ovšem sociální stát osvědčil. Dochází tehdy k poměrně rozsáhlým restrukturalizacím celých regionů, zanikají tak některá odvětví -- zejména hornictví a hutnictví, které profilovaly mnohé průmyslové regiony po staletí. Tato restrukturalizace, jak ukazuje pohled z dnešní perspektivy, byla úspěšná, ale byla vykoupena nemalými výdaji.

Příčiny rozpadu sociálního státu

Rozhodující tlak na redukci sociálního státu přichází teprve se pádem komunismu a s otevřením východní Evropy. Od tohoto období se v podstatě celá Evropa sjednocuje, i když východní a střední Evropa ještě nejsou integrovány do EU, přece jen již padají rozhodující překážky pohybu osob i rozvoji vzájemného obchodu.

Tlak přichází ze dvou směrů. Prvním je tažení ekonomického liberalismu, které začalo již nástupem thatcherismu ve Velké Británii a pokračovalo tzv. Washingtonským konsensem aplikovaným na transformaci ekonomik východoevropských zemí a konečně i tlakem kapitálu na flexibilitu a vyšší adaptabilitu v ostatních evropských zemích.

Druhým směrem je pak příchod nových zemí do světové ekonomiky, v prvé řadě pak nástup Číny jako významného světového výrobce. Její nástup způsobil nejen problém v Asii a výrazně poznamenal vývoj japonské ekonomiky. Její vliv je dnes daleko širší a rychle rostoucí čínská ekonomika zaplavuje celou Evropu svými relativně levnými výrobky, kterým se jen těžko dá nákladově konkurovat.

Připomeňme si jen, že je to právě Čína, se kterou má česká ekonomika největší pasivum v obchodní bilanci -- přesahuje v současné době již více než 3 mld USD ročně a rychle roste. Není to, jak by se dalo očekávat, v sortimentu výrobků nižší úrovně zpracování či surovin, ale je to pasivum především v dovozu strojů a zařízení a hotových výrobků, kde se stává naším přímým konkurentem a jsou již oblasti výroby, odkud naše výrobce, nejen na vnitřním trhu, zcela vytlačila (ve strojírenských oborech např. nástroje, nářadí a řada dalších strojů). V Číně se však na kapacitách vzniklých z přímých investic koncernů vyspělých zemí vyrábí velká část elektroniky, která přichází na náš trh.

Ohromný vzestup čínské ekonomiky není dnes už jenom výsledkem práce zvláštních ekonomických zón, ale má daleko širší zázemí a vzhledem k rozměru této ekonomiky již její vliv nesporně zasahuje evropskou i světovou ekonomiku. Možná, že si ještě ani dostatečně neuvědomujeme fakt, že roste-li čínská ekonomika o 7 -- 8 % ročně již od počátku osmdesátých let, pak je dnes její HDP více než 6 krát vyšší (každých 9 let se HDP zdvojnásobuje, je to však exponenciální růst -- někdy kolem roku 2015 by HDP již byl 16 krát vyšší než na počátku osmdesátých let. Čína v těch letech již nepochybně bude vyrábět pětinu veškeré světové výroby a -- také -- bude spotřebovávat odpovídající množství celosvětových zdrojů surovin).

Podle některých údajů je již ekonomická úroveň v oblastech na východním pobřeží Číny na úrovni blízké polovině ekonomické úrovně USA. Žije zde 300 -- 400 mil. obyvatel a jejich počtem a ekonomickým potenciálem jsou tedy plně srovnatelné s EU, i když úroveň spotřeby ještě nedosahuje její úrovně, ale potenciál pro takový růst zde je.

Rychle se v posledním období rozvíjí i ekonomika Indie s potenciálem více než 1mld obyvatel. V obou těchto zemích roste vnitřní spotřeba a probíhá bouřlivý růst průmyslu a navazujících sektorů.

Nejde však jen o čínskou ekonomiku, která by se měla podepisovat na rozpadu sociálního státu, protože ohrožuje tradiční výrobní kapacity a likviduje pracovní místa a zhoršuje ziskovost kapitálu. Je to i tlak z východoevropských zemí.

Zprvu bylo otevření východoevropských trhů ohromným růstovým impulsem pro západoevropské ekonomiky. Otevřel se jim nenasycený trh, který v podstatě bral všechno, co mu bylo nabídnuto, pokud to bylo na odpovídající cenové úrovni. Otevřel se i prostor pro dodávky východoevropského průmyslu do EU -- v mnoha případech to pro západní Evropu znamenalo podstatný pokles nákladů na výrobu. Kromě toho zde byla i nemalá nabídka pracovních sil ochotných pracovat nejen za polovinu mzdy západoevropského dělníka, ale i za mnohem méně a započetla-li se do toho i práce ve mzdě, byl pokles nákladů ještě citelnější.

Tak byla část pracovních míst v EU nahrazena daleko lacinějšími pracovními místy ve východní Evropě a bylo pak možné "umravnit nemístné" mzdové nároky v západní Evropě a protože se tato práce začala odbývat jinde než v EU, nutně začaly klesat i příspěvky do příslušných fondů zajišťujících sociální péči apod.

Postupně tak vznikla situace, v níž kapitál realizoval nemalé a rostoucí zisky a na druhé straně systémy zdravotnictví a sociální péče začaly být deficitní, protože do nich přitékalo méně peněz než dříve.

Působily však i jiné faktory. Dochází ke stárnutí populace a tím, že se lidé dožívají vyššího věku, čerpají podstatně déle, než se dosud počítalo, z těchto systémů. Nejen to -- péče je stále náročnější, protože narůstá počet složitějších operací, jsou nasazovány stále účinnější, ale i dražší, léky apod.

Původní model financování sociálního státu je v podstatě založen na tom, že populace roste, že se příliš nemění poměr mezi starší a mladší generací a to samo o sobě může zaručovat plynulý příliv finančních prostředků (i při růstu kvality uvnitř systému) a také na tom, že je v podstatě plná zaměstnanost (resp. nezaměstnanost se pohybuje kolem 5 %).

Tlak okolního světa však vede k tomu, že trvale narůstá úroveň nezaměstnanosti ve vyspělých zemích. Postupně se pak do důchodového věku dostávají lidé, kteří nepracovali dvacet i více let a do systému sociálního pojištění nepřispívali. Stejně tak se velká část populace pohybuje v dlouhodobé nezaměstnanosti a nepřispívá do systému zdravotní péče. Přitom je tím, kdo ze systému čerpá. Celkem přirozeně proto napjatost těchto systémů narůstá, neboť zmírnit by ji mohlo pouze zvyšování příspěvků na sociální péči od výdělečně činné populace.

Stejné je to i se systémem zdravotnictví či sociální péče. Jak se dá udržet rozumná úroveň zdravotní péče v zemích střední a východní Evropy a tedy z nominálních mezd na úrovni pětiny západní Evropy, když materiálové vstupy a hlavně velká část léků jsou dodávány ze zahraničí a to při nastavených kurzech měn (které měly primárně řešit především vnější rovnováhu) nutně zdražuje léčebnou péči? Je jasné, že tím je celý systém odsouzen k deficitu, když chceme všem zaručit relativně slušnou standardní péči. A to už ani nemluvíme o tom, že část lidí v tomto systému má pocit, že by měla za svou práci dostávat stejně jako jejich kolegové v západní Evropě -- když přece odvádí stejný výkon.

Je zde ještě další prvek, který by se mohl podílet na krytí nákladů tohoto systému a tím je kapitál. Mohlo by se postupovat ve směru jeho vyššího zdanění, stejně jako by bylo možné zvýšit progresi daňových sazeb podle velikosti příjmů apod. Možností, jak to učinit, je dostatek.

Jenomže i to naráží na odpor na druhé straně. I liberalizace toků kapitálu umožňuje, že je možné se pokusům o vyšší daňové zatížení kapitálu vyhnout. Dá se odejít s kapitálem jinam, stejně jako lze své sídlo přenést do méně zdaněných teritorií (daňových rájů) či využít i forem nižšího zdanění ve formě daňově zvýhodněných investic.

Právě to je jedním z nových rysů současného období. V minulosti nebylo tak snadné převést kapitál jinam a investovat ho v jiné zemi. Nebylo to tak snadné ani uvnitř EU a už vůbec to nebylo možné učinit ve vztahu k východní Evropě či k jiným teritoriím. Právě zvýšená možnost mobility kapitálu rozvíjející se v posledních dvaceti letech je dalším prvkem ohrožujícím sociální stát v jeho původní podobě.

Až dosud nebývalá možnost pohybu kapitálu, stejně jako v minulých padesáti letech nepoznaná možnost umístit kapitál v podstatě v kterékoli zemi na světě, umožňuje přerušit tradiční spojení mezi kapitálem a mateřskou zemí, její pracovní silou, infrastrukturou, a v důsledku informační revoluce i myšlenkovým zázemím, vzdělanostním potenciálem. Tím se podstatně oslabuje prvek solidarity a určité sounáležitosti, který zde byl v počátcích budování sociálního státu.

Kapitál se dnes pohybuje za těmito výhodnými podmínkami, neboť zde může realizovat větší zisk než v dosavadních tradičních zemích. Do zemí střední a východní Evropy přesunuje v prvé řadě jednoduché práce, na které však využívá tamní vysoce kvalifikované pracovní síly, pro které práce v těchto podmínkách je pořád lépe placená než většina práce v dané zemi.

V mateřské zemi kapitálu se tedy uvolňují pracovní síly nižší kvalifikace a v zemi, kam kapitál přichází, se naopak zaměstnávají pracovní síly s vysokou kvalifikací připravené pracovat za nabízenou nízkou mzdu.

Uvolňované pracovní síly s nízkou kvalifikací v mateřské zemi kapitálu již jen těžko nacházejí uplatnění na pracovním trhu anebo jen za podmínek, které jsou ještě horší než byly dosavadní (zejména jednoduché služby a zkrácené úvazky). V podstatě tedy dochází ke štěpení společnosti na privilegovanou skupinu, která má dostatečně vysoké a rostoucí mzdy a na skupinu s nízkou mzdou, s dlouhodobou nezaměstnaností, na skupinu relativně rychle chudnoucí. Výsledkem je pak polarizace společnosti a rostoucí sociální pnutí.

Moc na tom nezmění ani snaha zvětšit šance na uplatnění na trhu práce zvyšováním kvalifikace a zvyšováním podílu populace procházející vysokou školou. Tak jak narůstají tyto počty lidí, pak i zákonitě dochází k diferenciaci a ke stejnému roztřídění jako v případě osob s nižší kvalifikací.

V těchto podmínkách pak začíná být rozkošatělý sociální stát označován za viníka toho, že Evropa není schopna konkurovat ostatním zemím. Je mu přičítáno za vinu, že lidé nejsou ochotni stěhovat se za prací na druhý konec kontinentu, nejsou ochotni pracovat jen 8 hodin denně a očekává se od nich, že bez reptání budou za stejnou mzdu pracovat i 10 hodin, že se z nich stanou s porozuměním workoholici, že nejsou ochotni odejít do důchodu s malou penzí (a raději snad ani do důchodu nejít) a řada dalších problémů. Je to sociální stát, co z prvního pohledu brání ve větší konkurenceschopnosti Evropy oproti východní Asii apod.

Ne vždy je však sociální stát zjevně zdrojem jen negativních tendencí a ztráty konkurenceschopnosti. Jsou zde příklady, se kterými si zastánci neoliberálních teorií o škodlivosti sociálního státu moc nevědí rady. Z řady průzkumů konkurenceschopnosti ekonomik v poslední době vychází, že právě skandinávské státy -- nezřídka považované za prototypy evropského sociálního státu - pravidelně obsazují čelná místa. Dokonce v posledním průzkumu je Finsko na prvním místě, obdobně tak i Dánsko se svojí progresivní daňovou soustavou, vysokou sazbou DPH (25 %) a ohromnými sociálními transfery.

Zřejmě tyto země dokáží především správně alokovat zdroje na prioritní směry rozvoje vědy a výzkumu a podpořit vzdělání i daleko důrazněji odstraňovat korupci, potírat šedou ekonomiku Podle všech neoliberálních teorií by s takovými předpoklady již dávno měly být naprosto nekonkurenceschopné a potácet se v ekonomické krizi.

Hlavní problém je asi v tom, že útok na sociální stát se vede v linii, která je sotva souměřitelná. Jestliže poslední desetiletí je ve znamení narůstající globalizace kapitálu, který nemá ve svém pohybu po zeměkouli v podstatě žádných překážek, pak pracovní síla neboli zaměstnanec je vždycky lokální. Úroveň rozvoje -- podmínky života, kterých dosáhli evropští zaměstnanci jsou nepřenositelné a nemohou se srovnat s těmi, které má zaměstnanec kdesi v Asii a dokonce jsou málo souměřitelné i s tím, jaké podmínky má východoevropský zaměstnanec. Pokud za této situace dochází k útoku na sociální stát, na jeho základní ideu zmenšit rozdíly uvnitř společnosti, pak je to cesta, která jen dále urychlí rozpad takových společností.

Jedním z možná klíčových momentů postupujícího rozkladu sociálního státu resp. i nemožnosti vyrovnat se s novými změnami ve struktuře tradičních (evropských) společností jsou pak i nová radikalizující politická hnutí. Není přece náhodou, že tato hnutí -- opírající se o nacionalistické myšlenky, o určitou xenofobii vůči cizincům, kteří "přicházejí do těchto zemí, aby se mohli přiživit na bohatství takové společnosti" - získávají poměrně výraznou podporu i v některých zemích tradičního sociálního státu ve vyspělých zemích EU. Tomuto tlaku pak podléhají i další politická hnutí, byť již nikoli v tak vyhraněné podobě.

Bylo by pak možné i přijmout hypotézu, že v určitých nepříznivých podmínkách např. hospodářské krizi, déletrvající stagnaci hospodářství by postupně mohly tyto myšlenky získat daleko silnější podporu a vyvolat politickou krizi v Evropě. Takové nebezpečí vůbec nelze podceňovat -- jen málokde ve světě je tolik minulých problémů jako v Evropě.

Budoucnost sociálního státu

Naskýtá se přirozeně otázka, zda vůbec má evropský sociální stát budoucnost, či jaké kroky je nutno podniknout k jeho záchraně a nakonec i zásadní otázka, zda vůbec ho zachraňovat, zda ho neodložit jako nepotřebné haraburdí a vydat se jinou "třetí"cestou.

Vyloučíme-li myšlenku, že tento evropský model můžeme v krátké době nahradit a tedy ho zcela likvidovat, pak bychom se spíše měli zabývat tím, co je nutno změnit k tomu, aby se tento sociální stát dále zachoval.

Domnívám se, že budoucnost evropského sociálního státu je nutné hledat pouze v mezinárodním měřítku. V prvé řadě v rozšířené Evropské unii, která se ovšem bude muset relativně rychle přetvořit v samostatný ekonomický celek řízený jednotnými pravidly.

Důvody k tomu jsou především ekonomické. Pokud bude pokračovat dosavadní ekonomický vývoj ve světě, pak do deseti let se zformuje několik rozhodujících ekonomických celků - Čína resp. východní pobřeží Číny se zhruba 400 mil. lidmi, v té době může již vyrábět kolem dvaceti procent světové výroby, budou zde USA, dále zesílí ekonomika Indie, Brazílie, Rusko. To všechno jsou ekonomiky ovládané jednotnými pravidly -- mají společnou měnu, centrální banku, státní rozpočet, hospodářskou strategii, ohromný vnitřní trh, který si dobře hlídají.

Výhodou americké ekonomiky oproti EU je např. to, že má jednu měnu, jejíž kurz může prostřednictvím úrokové politiky usměrňovat v návaznosti na konjunkturu hospodářství a tím také regulovat příliv kapitálu. Stejně tak má možnost svoji ekonomiku ovlivnit i nemalým federálním rozpočtem. Také ostatní konkurenti EU v globálním světě jsou na tom obdobně - mají jednotnou ekonomiku spojenou jedním jazykem a jednou měnou, společnou historií a jednotnými pravidly.

Naproti tomu EU ještě není tak daleko, že by mohla např. pohybem kurzu zásadněji ovlivnit vývoj ekonomiky. Daleko spíše se jeho vývoj promítá do ekonomik jednotlivých zemí a národní vlády tyto problémy řeší. Také proto, že s pomocí svých nástrojů mají daleko silnější vliv na své ekonomiky než pomocí společné měny.

EU sice má relativně velký vnitřní trh, ale v jednotlivých zemích již odlišná vnitřní pravidla. Přes všechen pokrok v přijímání společné legislativy má sice společnou měnu, ale již "neviditelnou" centrální banku, společný rozpočet (ale také málo viditelný) a rozdílné daně, národní rozpočty, sociální politiku. To, co EU chybí oproti těmto zemím -- pokud jde o ekonomické instituce -- je právě jednotnost pravidel, podmínek, prostě EU chybí skutečně společná ekonomika. Zatím je to stále konglomerát národních ekonomik. Pokud EU neučiní v nejbližších deseti letech zásadní pokrok v této oblasti a nevytvoří skutečně integrované hospodářství, pak pravděpodobně nebude schopna udržet ani dosavadní integritu EU.

Pokud to bude tak, že se jednotlivé země budou mezi sebou přetahovat o to, kdo vytvoří lepší pravidla pro příliv kapitálu do své země, kdo bude mít nižší zdanění práce či firem, aby se vzápětí předháněly v tom, jak získat ještě více zdrojů ze společného rozpočtu, pak to bezpochyby povede k dezintegraci společenství. Bude narůstat nechuť bohatších zemí přispívat do společného rozpočtu a financovat rozvoj chudších zemí, zejména nebudou-li ochotné vybírat daně (budou-li jejich daňové systémy např. tolerantní k transferům zisků do daňových rájů) či nebudou-li dostatečně financovat své sociální systémy.

Celý problém budoucího vývoje Evropy resp. EU je možná daleko závažnější, než jsme patrně ochotni si v současnosti připustit. Pokud se skutečně bude světová ekonomika vyvíjet naznačenými cestami a v relativně poklidném prostředí, pak dojde i k  velmi výrazné přeměně hlavních surovinových toků ve světové ekonomice.

Současný vývoj na trhu cen surovin je z velké části způsoben právě vývojem v nově se rozvíjejících zemích společně s počínajícím oživením ve vyspělých zemích, neklidem na Blízkém Východě apod. Je-li to tak, že např. čínská ekonomika od počátku letošního roku zvyšila své dovozy ropy o dvě pětiny oproti minulému roku (to je zřejmě dočasný extrém, ale jako tendenci to sotva lze zpochybnit), pak nelze očekávat, že by se její ceny mohly vrátit na úroveň minulých let (poptávka po ropě je přitom vysoká i v jiných zemích). V podstatě stejná situace je i v poptávce po oceli a po surovinách pro její výrobu, kde jejich faktická nedostupnost vyhání jejich ceny do dříve sotva představitelné úrovně. A i tak vysoké ceny je trh schopen absorbovat.

Pravděpodobně vstupujeme do období, ve kterém nevyhnutelně dojde k zásadní změně ve struktuře světové spotřeby strategických surovin a ke změně jejich toků. V podstatně větší míře budou tyto surovinové toky směřovat mimo Evropu a může být problém suroviny vůbec získat. A velmi pravděpodobně se to nebude týkat jen tradičních industriálních surovin, ale nově se nim budou řadit i zásoby pitné vody. To zcela zásadně odliší charakter let desátých a dvacátých tohoto století od vývoje v devadesátých letech minulého století i od všech minulých etap surovinových krizí.

Řešení nebude v tom žádat od těchto nově nastupujících zemí, aby se vzdaly spotřebního chování typického pro vyspělé země, aby se vzdaly automobilů, ledniček, televizí či air-conditions, ale bude spočívat asi někde úplně jinde. Dlouhodobě bude pravděpodobně v tom najít opravdu nové směry spotřeby, které se budou více opírat o obnovitelné zdroje, budou možná i v zásadním přehodnocení fenoménu automobilismu apod. Rozhodně to však není řešení, které by mohlo přijít hned. Cesta k němu bude dlouhá a nepochybně i velmi bolestná.

Problém toho, jak se vyrovnat s těmito výzvami budoucnosti se pravděpodobně daleko nejvíce bude týkat Evropy resp. EU, které leží nejblíže k těm oblastem, které jsou se současným ekonomickým vzestupem nejméně spojeny -- Afrika, Blízký Východ. Jsou to také oblasti s relativně vysokým populačním růstem, kde je nedostatek vodních zdrojů a tudíž tradiční zemědělství není schopno důstojně uživit rostoucí masu lidí.

Navíc jsou tyto společnosti nyní vystaveny nemilosrdnému civilizačnímu tlaku -- rozvoj moderních komunikačních technologií tam přináší příliš mnoho poznatků, které bourají představy o základním článku společnosti - o tradiční rodině. Nevyhnutelně to vede k zesílení fundamentalismu jako snahy o udržení tradičních hodnot s cílem nedopustit takovou změnu.

Evropa je přímo v průsečíku těchto problémů. Nemá žádnou možnost vzdálit se od těchto problémů -- nemá moře či oceán jako přirozenou hranici. Přitom lze očekávat, že bude muset čelit i daleko silnějšímu tlaku migrace, terorismu atd. Proto musí najít takové řešení, které by jí umožnilo zachovat základní hodnoty, na nichž se dosud vyvíjela.

EU již má společný ekonomický prostor, svoje schengenské hranice. To, co jí zjevně ještě chybí a co bude v tomto období donucena si také vybudovat, jsou její vlastní společné ozbrojené síly schopné uhájit toto teritorium, případně kontrolovat toky surovin či jejich zdroje.

Zdá se být stále více zřetelné, že Evropa bude muset ve změněném světě nastupujícího století provádět podobnou politiku jako jiné velmoci. K takové politice ovšem bude potřebovat podstatně jiný společný rozpočet. Proto EU nevyhnutelně směřuje k tomu, že bude muset vytvořit daleko větší společný rozpočet (po vzoru ostatních velkých celků), který bude muset centralizovat možná až desetinu jejich HDP v nejbližších deseti patnácti letech.

EU se také nevyhne ani tomu, že řadu základních strategických oblastí nezbytných pro dosažení budoucí konkurenceschopnosti bude muset daleko efektivněji a důrazněji řídit ze společných zdrojů. Těžko se dá pokračovat podobně jako dosud a spoléhat na to, že jednotlivé země budou respektovat doporučení Evropské komise. To, že se nedaří např. daleko více pokročit v realizaci Lisabonské strategie, že se nedaří dosáhnout daleko většího pokroku v tom, aby byly uvolňovány potřebné prostředky na rozvoj vědy a techniky, ukazuje, že takový postup je málo efektivní, byť plně respektuje možnosti jednotlivých zemí. Pomalost, se kterou se realizuje, však vede k těžko nahraditelné ztrátě času, k pozdějšímu zavádění do praxe a následně i ke ztrátám v konkurenceschopnosti společenství. A přitom se všichni shodují, že právě to je klíčová oblast pro budoucí konkurenceschopnost, ale v politice některých zemích tyto výdaje nemají odpovídající prioritu a zjevně tyto země spoléhají na ostatní. Možná, že by pak bylo efektivnější vytvořit centrálně potřebné fondy (třeba i na požadované úrovni 1% HDP) k rozvoji vědy a techniky a nečekat až jednotlivé země uznají, že je nutno na tyto účely vynakládat tolik prostředků.

Asi bude nutné i nově vypracovat další strategii vývoje EU, protože v nových podmínkách, kdy zahrnuje bezmála celý kontinent už nemůže být lhostejné, jak se jednotlivá země chová, zda respektuje společná ustanovení či nikoli. Pokud totiž taková země bude zaostávat, pak důsledky takového zaostávání ponesou v určité míře i ostatní země. V reálném světě je to přirozeně složitější, ale nejsou-li dosavadní strategie dostatečně účinné -- a v tom se již zdá být shoda -- je nutno nalézt odvahu k jejich změně.

Globalizovaný svět patrně v nejbližších deseti letech vytvoří podmínky pro rozvoj EU natolik jiné, že nebudou srovnatelné s ničím, s čím se EU setkala v minulých čtyřiceti letech. Reagovat na ně metodami a postupy této minulosti nebude mít naději na úspěch. Stále více totiž před EU stojí hlavní cíl -- a tím je přežít v této globální konkurenci (a slovo přežít bychom měli brát nejen velmi vážně, ale téměř doslova).

Mělo by však být také jasně řečeno, že sotva lze pro nadcházející století nalézt jiný model vývoje Evropy než je EU. Proti změněnému světu budoucnosti však vyspělá evropská země stojící mimo jakékoli integrační celky zjevně nemůže mít velké šance na přežití.

Vývoj EU tak bude směřovat, a nevyhnutelně mnohem rychleji než dosud, k plně integrovanému společenství, kde jeho základem a spojovacím prvkem musí být právě jednotná ekonomika. A také evropský sociální stát, který již v minulosti dokázal i v nelehkých dobách zmenšovat společenské rozdíly a zejména vytvořit prostředí bez větších politických konfliktů mezi státy či uvnitř států.

Základní poslání evropského sociálního státu je dnes především v tom, že musí zabezpečit nezvětšování problémů mezi jednotlivými sociálními skupinami a zejména pak jednotlivými státy. Nikde jinde -- v žádném ze seskupení, které jsou konkurenty EU v současném světě - není taková situace jako v Evropě resp. v EU -- národy s velmi dlouhou historií vzájemných sporů, které se mohou velmi rychle vyhrotit (stačí snad jen připomenout naprosto banální příčiny, které vedou k vyhrocování sporů např. mezi Chorvatskem a Slovinskem -- členskou zemí EU), rozdílné jazyky a nemožnost vzájemné komunikace v masovém měřítku, přežívající nedůvěra i podezíravost k jiným národům (problém poválečného odsunu obyvatelstva atd.)

V evropském měřítku by proto sociální stát měl přispět k tomu, aby byly relativně rychle zmenšovány rozdíly mezi novými a starými zeměmi EU. Základem pro jejich zmenšení je přirozeně ekonomika a zejména rychlý růst produktivity v nových zemích, kde rozdíly jsou příliš veliké a zjevně větší, než tomu bylo v minulosti v EU (rozdíl v ekonomické úrovni činí kolem 50 % oproti průměru vyspělých zemí EU). Přitom se EU za tři roky rozšíří o státy, které mají jen třetinu ekonomické úrovně průměru EU, což bude ohromný problém, který dosud EU nezažila.

Ohnisky nejistot v příštích letech může být např. nejednotnost systému daní -- nové země EU mají jen dvě sazby DPH oproti starým zemím. Provádějí také odvážné reformy a jejich výsledkem je zcela jiná struktura daňových příjmů, když většina jejich daňových příjmů pochází z nepřímých daní,na rozdíl od vyspělých zemí. Stejně tak zmírňují progresi ve zdanění příjmů osob oproti "starým" zemím, výrazně snižují firemní daně ze zisku popř. odbouraly část majetkových daní. Neexistuje u nich skutečně efektivní způsob výběru daní stejně jako efektivní systém přiznání majetků a jeho zdanění.

Jsou i další problémy. Jak se např. projeví v dlouhodobém horizontu fakt, že ČR má bezplatné vysoké školství a sousední Slovensko zpoplatňuje vysoké školy? Povede to k přílivu studentů VŠ do ČR a následně k jejich usazování v ČR, anebo naopak k jejich návratu na Slovensko a tedy k podpoře slovenské ekonomiky z peněz českých daňových poplatníků? Totéž však platí i pro jiné země z východní Evropy.

Není jedním z problémů také přeliv kapitálu z EU směrem na východ Evropy za lacinějšími pracovními místy? Není právě taková likvidace pracovních míst v EU důvodem k určitému sankcionování takového pohybu kapitálu? Jakým způsobem budou financovány rozsáhlé infrastrukturální investice v nových zemích nezbytné pro jejich integraci např. do výstavby sítě dálnic -- bude to zajišťovat stát, který současně bude snižovat zdanění firem a občanů nebo soukromý kapitál?

Takových otázek je mnoho a všechny ukazují, jak potřebné je věnovat se tomu, aby byla sjednocena pravidla uvnitř EU. Jejich sjednocení by pak vedlo k tomu, že i četné stimuly, které dnes působí na oslabení tradičního sociálního státu, by zmizely resp. jejich působení by zesláblo. Jejich oslabení by pak mohlo vést k tomu, že by transformace sociálního státu, která je nezbytná, mohla probíhat v lepších podmínkách než dosud a také působení tohoto státu na udržení společenské koheze by bylo účinnější.

Je bohužel pravdou, že současný sociální stát je vystaven silnému působení různých neoliberálních tendencí, jejichž recept je často jediný -- ve vztahu k zabezpečení právě řady sociálních potřeb lidí -- převeďte všechno na soukromý kapitál a ten se již o vše postará. Nemyslím, že je to cesta vhodná pro Evropu a zejména pak pro novou EU s tolika potenciálními zdroji pnutí, rozdíly či nesrovnalostmi (a možná) i zárodky budoucích konfliktů. Je zde jeden smutný příklad ze současnosti -- případ východního Německa, které i po sotva kdy opakovatelné (z hlediska rozsahu) pomoci ze západní vyspělé části, je i po patnácti letech zemí s nemocnou a nevýkonnou ekonomikou a závislou na jeho bohatší části (a také s nebezpečnými politickými tendencemi). I to byl neoliberální recept, který selhal ekonomicky, nicméně byl to německý sociální stát, který tuto zemi zachránil před daleko hlubší katastrofou, který by se bez něho nevyhnutelně konala.

Právě příklad málo úspěšné integrace ekonomiky východního Německa do vyspělé Evropy by měl být právě jedním z důvodů, proč bychom sociální stát neměli tak rychle odepisovat a demontovat. Možná, že právě ve světle budoucích problémů budeme jeho hlavní myšlenky ještě potřebovat.