Domníváme se, že je v současné době podružné, stane-li se ČR členskou zemí (i vzhledem k existenci Dohody o přidružení ČR k Evropským společenstvím, která již sama o sobě přináší většinu negativ spojených se členstvím). EU je pouze jedním z mnoha koleček, která umožňují fungování kapitalistického systému. Vstup či nevstup České republiky na tom nic nezmění. Co má podle nás skutečný přínos, to je budování samosprávného hnutí, založeného na zcela odlišných principech. Hnutí, které samozřejmě nebude omezováno uměle vytvářenými státními hranicemi, ale bude naopak naplňovat v praxi myšlenku mezinárodní solidarity. Ve vztahu k EU se pak můžeme snažit o jediné: informovat o její podstatě a reálném fungování, byť na to nemáme dvě stě miliónů....

Na úvod je třeba říci to hlavní: nekritizujeme evropskou integraci jako takovou, ale její formy a z toho plynoucí sociální a environmentální důsledky. Naše postoje jsou tedy diametrálně odlišné od nacionálně podbarvených autoritářských koncepcí, dnes tak často prezentovaných jako jediná alternativa k EU.

I. Kapitalistické sny o ekonomickém sjednocení západní Evropy, jež by se tak stala rovnocenným protihráčem USA a Japonska, začaly být postupně realizovány v poválečném období v rámci projektu Evropských společenství. Šestice západoevropských států založila tři nadstátní organizace: Pařížskou smlouvou Evropské společenství uhlí a oceli (1951) a Římskými smlouvami Evropské hospodářské společenství a Evropské společenství pro atomovou energii (1957). Motivem úzké spolupráce byly kromě předpokládané politické stability zejména hospodářské a finanční zájmy elit. Politická integrace v tehdejších poměrech nebyla reálná, o sociální zase nikdo z otců zakladatelů logicky nejevil zájem. EHS bylo založeno na představách o laissez faire, kdy trh byl považován za hlavní, ne-li jediný faktor regulace sociálních vztahů. Nová etapa, zahrnující i prvky politické integrace, byla zahájena podpisem maastrichtské Smlouvy o Evropské unii (1992).

II. Směřování Evropských společenství bylo od počátku šito bruselskými byrokraty na míru obchodním a průmyslovým kruhům. U zrodu většiny klíčových projektů stáli lobbisté, jejichž snahou bylo vytvořit v Evropě homogenní trh, který nebude ničím omezován (hranicemi, cly, odlišnými měnami a z toho plynoucím kolísáním směnných kursů, sociálními či ekologickými restrikcemi). Rozhodující úlohu v tomto směru sehrál Evropský kulatý stůl průmyslníků (ERT), tvořený 45 "kapitány průmyslu" z největších evropských nadnárodních korporací, ale ani další skupiny - UNICE (Unie podnikatelů Evropských společenství), TABD (Transatlantický obchodní dialog), EuropaBio, atd. - nezůstaly pozadu. Tato lobbistická uskupení, nevolená ani nekontrolovaná zdola, měla klíčovou roli v prosazení či ovlivnění většiny z vůdčích projektů v Evropských společenstvích (resp. EU). Postupy se přitom různí - uplácejí, diskutují s politiky či vysokými úředníky, zvou je na "nezávislé" odborné semináře, nabízejí jim do budoucna výhodné posty, zakládají různé poradní instituty při EU, rozdávají dary, pořádají seznamovací zájezdy..... A tak byl za jejich notného přispění postupně vytvářen nejen vnitřní trh (volný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu), ale ve třech fázích i hospodářská a měnová unie s jednotnou měnu euro.

III. K zapojení se do měnové unie jsou státům stanovena přísná konvergenční kritéria (rozpočtový deficit do 3% HDP, veřejný dluh nesmí přesáhnout 60% HDP...), jež měla a mají za následek redukci veřejných výdajů a zvýšení daňového zatížení obyvatel. Na druhou stranu ale neexistují žádná konvergenční kritéria, která by stanovila maximální míru nezaměstnanosti nebo standardy sociální ochrany. Obyvatelé členských států se celá desetiletí potýkají s chronickou nezaměstnaností, od konce 70. let se stále častěji hovoří o fenoménu nové chudoby, která zasahuje 10 až 20 % populace (velkou část tvoří lidé v produktivním věku, kteří se stávají chudými vzhledem k dlouhodobé nezaměstnanosti). Výroky hradního pána o socialistické Evropě lze proto považovat buď za příznak raného šílenství, nebo za projev absolutní neznalosti věci. Byl-li v některých ze zemí západní Evropy relativně štědrý sociální systém, bylo to dáno spíše specifickou situací po druhé světové válce. Sociální stát byl zejména reakcí na existenci různých pseudokomunistických režimů - dnes přetrvává jen ve značně okleštěné podobě.

Od počátku 90. letech dochází ve všech státech ES ke zvyšování flexibility a mobility trhu práce, za kterými se skrývá nucené zkracování pracovních úvazků, úspory na mzdových a sociálních výdajích či omezování fixních pracovních smluv. V tomtéž období lze pozorovat, že náklady na sociální oblast stále více postihují pracující a nezaměstnané, zatímco zisky zaměstnavatelů nerušeně rostou. Evropské reformistické odbory ETUC mají nesrovnatelně nižší vliv než obdobná konfederace evropských zaměstnavatelů (UNICE). Navíc na evropské úrovni prakticky neexistuje systém kolektivního vyjednávání, jak jej známe z jednotlivých zemí, nebo vymahatelné standardy zaměstnanecké ochrany.

Vývoj ES (EU) více než potvrdil skutečnost, že státy nejen neharmonizují sociální politiku, ale naopak hojně využívají tzv. sociální dumping. Tedy že záměrné ovlivňují konkurenceschopnosti národní ekonomiky prostřednictvím redukce nebo zmrazení růstu sociální a zaměstnanceké ochrany, protože je pro ně takové jednání v podmínkách mezinárodního obchodování komparativní výhodou. Vytváření jednotného trhu, jakožto hlavní cíl evropské integrace, evidentně neprospívá všem skupinám obyvatel, ale vede ke zvětšování sociálních a regionálních nerovností - bohatí se stávají bohatšími a chudí chudšími.

IV. Stejně tak je možné zpochybnit proklamovanou ekologickou tvář EU, která je jedním z oblíbených mýtů většiny stran politického spektra i nevládních "občanských" struktur. Politika na ochranu životního prostředí byla přitom výslovně zahrnuta mezi prioritní činnosti ES teprve v polovině 80. let. I když ale EU nyní formálně zdůrazňuje ekologickou politiku, realita je spíše tristní. V kapitalismu zkrátka rozhodují v naprosté většině ekonomické zájmy.

V Unii se velmi často stává, že jedna komise (ovlivněná lobbováním firem a investorů) podporuje průmyslovou výstavbu, zatímco druhá komise (pro životní prostředí), musí vynaložit prostředky na ochranu přírody v dané lokalitě. Při zásazích do krajiny navíc mnohdy není provedeno ani povinné posuzování vlivů na životní prostředí - EIA, což vyplývá mimo jiné i z odborné rešerše MŽP ČR. Brusel tedy nezřídka poskytuje navzájem se křížící dotace. Katastrofální dopady této politiky se projevily na mnoha místech. V oblasti Los Monegros ve Španělsku byl za finanční podpory Evropské komise pro zemědělství a bez projednání EIA realizován rozsáhlý zavlažovací program, při kterém byla zničena plocha 10 tisíc ha. Škody se nakonec hradily i z prostředků Strukturálního fondu EU. Mezi další kauzy patří rozšíření a prohloubení francouzského přístavu Le Havre (značné poškození národní přírodní rezervace v ústí Seiny), výstavba umělých nádrží pro chov ryb v národním parku Valdi di Comacchio v Itálii či financování dolu firmy Bolinden na jihu Španělska (následné protržení nádrže s toxickými látkami způsobilo ekologickou havárii v přírodním parku Doana) - ve výčtu by se dalo bohužel ještě dlouho pokračovat.

Přes vznešené proklamace jsou klíčové projekty v rámci Unie na hony vzdáleny ideálu trvale udržitelného rozvoje. Příkladem budiž monstrózní plán na vybudování transevropských sítí - TENs, vypracovaný za neoficiálního přispění nadnárodních korporací z Evropského kulatého stolu průmyslníků. Odhaduje se, že TENs bude se svými 140 projekty (na výstavbu a zdokonalení sítě dálnic, leteckých linek, ropovodů,...) do roku 2015 zodpovědný za 40ti procentní nárůst dopravy v rámci EU a jen v dopravním sektoru se projeví 15ti až 18ti procentním zvýšením emisí skleníkových plynů. Připomeňme, že ČR byla opakovaně kritizována Evropskou komisí, že nemá dostatek kapacitních dálnic a silnic (hustota dálnic je v současnosti oproti "vyspělým" evropským státům asi čtvrtinová). Ministerstvo dopravy a spojů odhaduje, že si výstavba dalších dálnic a silnic vyžádá do r. 2010 asi 350 mld. Kč, z nichž by část měla být poskytnuta i EU z programů na podporu rozvoje dopr. infrastruktury a z úvěrů od Evropské investiční banky. Banka v minulosti již podpořila např. stavbu úseku dálnice D8 přes CHKO České středohoří nebo připravované vedení D11 skrze Národní přírodní rezervaci Libický luh.

Varovné trendy v oblasti životního prostředí v zemích EU potvrdila i nedávná zpráva Evropské agentury pro životní prostředí. Podle ní se nárůst produkce odpadů v EU v letech 1990 - 1996 zvýšil o 10 % a bude pokračovat i nadále, v období let 1995 - 2010 se očekává zvýšení spotřeby energie o 15% (především kvůli expanzi dopravy), s největší pravděpodobností do roku 2010 vzrostou také emise a úniky těžkých kovů a nebezpečných látek spojených s průmyslovými aktivitami, silniční dopravou a zemědělstvím... vskutku jiný obrázek, než jaký nám o "zeleném ráji" podávají politici a média. Kapitalistické systém, založený na podpoře konzumního šílenství, privatizaci přírodních zdrojů, patentování živých organismů či rozvoji biotechnologií - jehož je EU aktivní součástí, logicky uštědřuje četné rány i životnímu prostředí.

V. V posledních letech je dále patrné posilování militaristicko-represivní povahy celého uskupení, sloužící zejména k uchování statutu quo a privilegií mocných. Byly přijaty schengenské dohody a smlouva o Europolu, které sjednotily policejní spolupráci a výrazně zpřísnily ostrahu vnějších hranic "Shengenlandu", kontrolu osobních dat cizinců a obecně azylovou politiku. Zajímavé je, jak jedno z klíčových práv ES - právo volného pohybu osob - platí jen pro loajální, slušné, chtělo by se říci i bílé. Pružně bývá odepřeno nejen v individuálních případech, ale i hromadně, např. při obavách z různých protestů proti summitům mocných.

Evropská rada v roce 1999 rozhodla o budování vlastní bezpečnostní a obranné politiky mimo rámec NATO a začlenění regionální obranné organizace Západoevropské unie do institucionálního rámce EU. Dalším příkladem budiž plán na vytvoření vlastního systému pro navádění pum pod názvem Galileo, který dostal zelenou na barcelonském summitu. Aktuálně se v souvislosti s válkou v Iráku hovoří o tom, že je nutné, aby společné evropské ozbrojené jednotky vznikly nejpozději do roku 2004. Je jasné, že se mají stát protiváhou vojenské síly USA a pomyslným jazýčkem na vahách mocenských zájmů. Komu budou tyto složky sloužit a proti komu budou útočit, je i přes líbivá slůvka zřejmé.

převzato ze stránek ČSAF