O této možnosti se již ve Sněmovně hovoří, a píší o ní i média. Velmi vulgárně jako o dohodě na dočasné vládě a změně volebního zákona. Dohoda ODS-ČSSD však může mít i kultivovanou podobu "historického kompromisu" o němž hovoří odcházející premiér Jiří Paroubek (ČSSD). Alternativou k této dohodě jsou samozřejmě i předčasné volby.

Dosavadní průběh koaličních jednání potvrzuje, že mezi ODS a lidovci existuje vysoká míra schopnosti se dohodnout. Autor rovné daně, stále ještě stínový ministr financí Vlastimil Tlustý (ODS) projevuje při jednáních vysokou míru flexibility. Z informací o koaličních jednáních, jejichž výstupy pro tisk jsou velmi obecně formulované, lze dovodit, že v případném koaličním návrhu změny zákona o daních z příjmů by "rovná" měla být jediná sazba daně z příjmů jak právnických tak i fyzických osob. Pomocí odečitatelných položek by však měla zůstat částečně zachována progresivita zdanění. Lidé z různou výší hrubého příjmu by tak fakticky odváděli různý dílek svého příjmu státu. Tato verze kompromisu vypadá jako optický úspěch lidoveckého předsedy Miroslava Kalouska i Vlastimila Tlustého. Výsledkem by v každém případě bylo snižování daní po němž oba svorně volají.

Částečně se Tlustý dokázal shodnout i se Zelenými, kteří si v jednáních "vyvzdorovali" dvě sazby DPH. S tím, že ve snížené sazbě by kromě potravin a léků měly být zařazeny i ekologicky preferované komodity.

Průběh jednání v koaličních skupinách pro průmysl však rovněž ukazuje, že mezi ODS a Zelenými existují programové rozpory, které bude velmi složité překonat. Požadavky Zelených na faktické utlumení energetiky, které mají podobu závazku nepokračovat ve stavbě jaderných reaktorů a zároveň zablokovat těžbu uhlí jsou pro ODS jakožto stranu zaměřenou na business obtížně akceptovatelné.

I proto mají výstupy z koaličních jednání podobu velmi obecných formulací, jejichž cílem je "co nejméně vadit" všem třem zúčastněným. Vzhledem k tomu, že zúčastnění nemají dostatek poslanců(kyň), s jejichž pomocí by vládu mohli schválit, je otázkou k čemu tato jednání vlastně jsou. ČSSD jejichž souhlas je ke vzniku vlády nutný, není součástí programových jednání. A již deklarovala, že koaliční vládě vznik neumožní. Z vyjádření premiéra Paroubka o mantinelech tolerance pravicové vlády je jasné, že i kdyby se koaliční strany dokázaly dohodnout na paragrafovaném znění "zákona o rovné dani", nemá taková novela zákona o daních z příjmu naději na schválení ve Sněmovně, protože ČSSD ji schválit neumožní. Koalice nemá dost mandátů na schválení tohoto zákona.

Vývoj povolební situace jakoby naznačoval, že jednání se vedou proto, aby bylo možno potvrdit, že strany zúčastněné ve Sněmovně se i "přes snahu " dohodnout prostě nemohou. Jako by si předáci ODS po osmi letech prostě museli znovu ověřit platnost Mečiarova pravidla stupňování slova nepřítel -- úhlavní nepřítel -- koaliční partner. Stovkové divadlo je zřejmě pro veřejnost nutné odehrát, aby vlivová skupina "exhrad" (Václav Havel) neměla tak jednoduchou reprízu Děkujeme odejděte. Divadlo se možná protáhne až do podzimu, kdy jsou komunální a senátní volby.

Dohoda ODS a ČSSD o vzniku stabilní vlády je zatím vnímána jako potenciální problém pro uchazeče o senátorské a zastupitelské mandáty. Po podzimních volbách však může nastat čas pro dohodu obou největších stran. Z matematického hlediska nelze vyloučit vznik duhové koalice (ODS-ČSSD-KDU-ČSL-SZ). Z pohledu politické praxe je tato varianta málo pravděpodobná. Při ustavení duhové koalice by jedinou sněmovní opozicí zůstala KSČM. Při nutnosti dohody ODS s ČSSD se lidovci a Zelení jeví jako nadbyteční partneři. Při dohodě s ČSSD již ODS koaliční partnery ke vzniku vlády nepotřebuje. Bez dohody s ČSSD vláda vzniknout nemůže. Logika stovkové sněmovní matematiky působí proti oběma malým stranám.

O možnosti dohody ODS a ČSSD se již hovoří. Novináři tuto možnost vulgarizují jako dohodu o vzniku vlády a změně volebního systému. Dohoda obou velkých hráčů však může mít podobu i tzv. Historického kompromisu o němž hovoří premiér Paroubek. Ten přitom vůbec nemusí být o změně Ústavy a volebního zákona. Dohoda by mohla mít dvě části mocenskou a programovou. V mocenské části by se ODS a ČSSD mohli dohodnout na rozdělení funkcí. Teoreticky možné jsou obě varianty. Velká koalice i opoziční smlouva III. Jako pravděpodobnější se mi jeví varianta menšinové vlády ODS, kterou by tolerovala ČSSD.

Předmětem "mocenské části" této dohody by mohlo být rozdělení Sněmovních funkcí. ODS by sestavila jednobarevnou vládu. Při dělbě funkcí ve Sněmovně je v tomto případě možné jak opakování praxe z dob opoziční smlouvy Zeman -- Klaus, tak i uplatnění principu poměrného zastoupení.

V prvém případě by ČSSD jako tolerující strana získala křeslo předsedy Sněmovny a polovinu místopředsednických židlí. Druhou polovinu by zabrala ODS. Oba smluvní partneři by si v tomto případě rozdělili i funkce předsedů výborů, s tím, že ČSSD by si nepochybně v rámci kontrolní role nárokovala vedení rozpočtového výboru, kontrolního výboru, výboru pro obranu a bezpečnost a obou komisí pro kontrolu zpravodajských služeb. Tato varianta může být lákavá jak pro ČSSD, která bude potřebovat umístit do lépe placených poslaneckých funkcí bývalé ministry, tak i pro ODS, které by se při rekordní velikosti klubu hodili funkce pro ty předáky, na které nezbude ministerská židle.

Tato varianta však v sobě skrývá latentní rizika opakování akcí jako Děkujeme odejděte, tentokrát v režii lidovců a Zelených.

Alternativou je rozdělení sněmovních funkcí podle klíče poměrného zastoupení. ČSSD by získala křeslo předsedy Sněmovny a dvou místopředsedů. ODS by mohla mít také své dva místopředsedy. Po jednom místopředsednickém křesle by si mohli rozdělit i KSČM, lidovci a Zelení. O pootevření dveří k této možnosti svědčí i první signály z úterního jednání představitelů stran zastoupených ve Sněmovně o ustavení orgánů Sněmovny. Straničtí předáci se sice zatím nedohodli na ničem kromě toho, že ustavující schůze bude svolána na 27. června s možností pokračovat v případě přerušení schůze ve dnech 29. června a vždy následujících útercích. Již se však jedná o jiné architektuře výborů, než doposud. V minulém volebním období bylo ustaveno 15 výborů. Konkrétně tyto:

Podle zákona o jednacím řádu musí Sněmovna zřídit mandátový a imunitní výbor, organizační výbor, volební komisi, a podle poslední novely jednacího řádu i kontrolní výbor, který je gesčním výborem pro nálezy NKÚ. O ustavení dalších výborů se Sněmovna musí dohodnout na ustavující schůzi, stejně jako o počtu členů těchto výborů. V obou případech Sněmovna podle jednacího řádu rozhoduje hlasováním. Doposud však vždy bylo zvykem, že tyto problémy byly řešeny na základě dohody politických stran zastoupených ve Sněmovně. V případě půlené Sněmovny jiná možnost prakticky ani není možná.

Kromě volebního výboru, který má na starosti přípravu všech voleb prováděných Sněmovnou (tedy nejen sněmovních funkcionářů, ale i např. členů NKÚ, mediálních rad apod.), a organizačního výboru, který řeší otázky související s přípravou jednání Sněmovny, je každý výbor gesční ke kontrole činnosti některého ministerstva či jiného ústředního orgánu státní správy. Specifikou je petiční výbor, který je gesční k otázkám týkajícím se činnosti Ombudsmana. Některé výbory jsou však gesční k více ministerstvům či úřadům. Např. zdravotně sociálnímu výboru se zodpovídají hned dva ministři -- zdravotnictví, a práce a sociálních věcí. Obdobně do působnosti hospodářského výboru patří problémy jejichž řešení na úrovni moci výkonné náleží nejen ministerstvu průmyslu a obchodu, ale i dopravy, a rovněž na vládě nezávislého energetického regulačního úřadu.

V žádném zákoně přitom není stanoveno, že odborné výbory musí být ustaveny právě takto. V různých parlamentech světa je počet výborů a jejich odborná příslušnost řešena různě. Ve Francii je hospodářský výbor příslušný ke všem ekonomických resortům kromě financí. Součástí jeho působnosti je tedy i zemědělství. Naopak v ruská Duma má samostatný výbor pro obranu, samostatný výbor pro otázky vnitřní bezpečnosti a speciální výbor pro zpravodajské služby. Zatím co u nás rozpočtový výbor řeší otázky rozpočtu i daní, tak v Evropském parlamentu je zřízen samostatný výbor pro rozpočet a samostatný výbor pro daně. V minulých volebních obdobích, ještě před změnou jednacího řádu, která zakotvila kontrolní výbor, spadalo do působnosti rozpočtového výboru i projednávání nálezů NKÚ.

Každý z multioborových výborů si v minulosti zřizoval několik sektorových podvýborů. Při hospodářském výboru byl např. podvýbor pro dopravu. Při výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu existoval podvýbor pro školství a podobně. Sněmovna dále zřizuje i řadu odborných komisí. A to buď stálých - jako je komise pro bankovnictví, komise pro kontrolu používání operativní techniky (pro odposlechy -- přezdívaná "velké ucho"); ale i ad hoc komisí jako byla komise pro přípravu novely Ústavy.

Oba modely -- multiresortní výbory i rozdělení podle resortů -- mají své výhody i nevýhody. Je pravda, že daně a rozpočty spolu úzce souvisí. Z tohoto pohledu se jeví jako logické soustředění otázek s nimi spojených do jednoho výboru. Na druhou stranu je však nutné přiznat, že příjmem státního rozpočtu není jen výnos daní, ale sociálního pojištění. Navíc výnos všech daní není soustředěn jen ve státním rozpočtu. Část vybraných peněz je přidělována krajům a obcím, jejichž rozpočty neprojednává Sněmovna, ale jejich zastupitelstva. Nikoli nepodstatným hlediskem daňové politiky jsou i problémy účetnictví, které má zásadní dopad nejen na příjmy veřejných rozpočtů, ale i na vnitropodnikovou ekonomiku firem, na dynamiku hospodářského růstu a jeho strukturu. Tedy na oblasti působnosti hospodářského výboru. Stejně tak platí, že úkolem spotřebních daní z lihu, tabáku a pohonných hmot je nejen zajišťovat plnění státní kasy, ale cestou zvyšování ceny výrobku snižovat množstevní spotřebu těchto komodit.

Při zvážení všech těchto aspektů lze najít dost důvodů i pro variantu samostatného výboru pro rozpočet a samostatného výboru pro daně a ostatní povinné platby. Řadu zákonů, které mají dopady v oblastech působnosti několika výborů, jsou také více výroby projednávány. Obdobně lze najít výhody i nevýhody v případě zřízení jednoho zdravotně sociálního výboru i v případě zřízení samostatného výboru pro zdravotnictví a samostatného výboru pro sociální politiku. Stejně tak v případě hospodářského výboru.

Započaté diskuse o možnosti rozdělení některých miltioborových výborů na více výborů tedy nemají jen aspekt vytvoření většího množství lépe placených parlamentních funkcí, ale mohou mít i věcné racionální jádro. Efekt dělby většího počtu funkcí by však paradoxně mohl přispět i politickému k řešení zablokované povolební situace. Při zvýšení počtu výborů se logicky zvýší i počet předsedů a místopředsedů, kteří mají nárok na funkční příplatky, auta a další výhody. Vyšší počet funkcí se ale rovněž lépe dělí systémem poměrného zastoupení. Rozdělení multioborových výborů na více výborů by umožnilo velkým stranám získat poměrně dost významných výborových funkcí a přitom přidělit některé významné funkce i menším stranám. Toto řešení by pro potenciální opozičně smluvní partnery ODS a ČSSD mohlo mít výhodu při tlumení repríz Děkujeme odejděte v režii lidovců a Zelených. Malé strany by sice byly vyřazeny z rozhodování o osudu vlády, na druhou stranu by měly určitý podíl na moci. Odpovídající volebnímu výsledku.

V tomto systému dělby moci, kdy by ODS obsadila ministerská křesla, avšak jako menšinová vláda, by přitom mohlo dojít i k uklidnění vyhrocených vášní. ČSSD by si mohla jako jednu z podmínek stanovit, že na ministerstvech neproběhne "noc Dlouhých nožů". V rámci procesu kontroly by na ministerstvech mohli zůstat -- byť na nižších funkcích i lidé dosazení ČSSD či lidovci. Opoziční strany by si touto metodou mohly hlídat i realizaci veřejných zakázek v režii ODS.

Nyní se zkusme zamyslet na programovou částí případné opoziční smlouvy. Z pohledu volební kampaně se dohoda ODS a ČSSD jeví jako obtížně možná. V otázkách daní, ekonomické a sociální politiky představují programy ODS a ČSSD antagonistické proudy. Na druhou stranu je třeba brát v úvahu, že bez dohody těchto dvou stran nastane ústavní krize, která by nejspíše vyústila do předčasných voleb. Které by pro všechny politické strany představovaly nemalou finanční zátěž s nejistým výsledkem.

Při posuzování možnosti dohody ODS a ČSSD z programového hlediska nevystačíme jen s pohledem na to v čem se obě strany liší. Připustíme li tuto možnost, tak je nutné se podívat i na oblasti v nichž se až zase tak neliší. Respektive oblastem, kterým byla v ostře polarizovaném volebním souboji věnována médii okrajová pozornost. V článku "Místo politiky může Parlament řešit reformu justice", který byl na BL publikován 7. 2. 2006 jsem již jeden možný směr naznačil. Na tom, že justice funguje špatně se ODS i ČSSD shodují. Přestože jde o problém, který má na fungování společnosti minimálně stejně zásadní vliv jako daně, nebo sociální politika, tak tomuto tématu bylo v předvolebním boji věnováno paradoxně velmi málo prostoru. Provedení změn v proceduře fungování soudů, rekodifikace trestního, hmotného a civilního práva by s celospolečenského hlediska bylo nesmírně žádoucí. Reforma justice je vysoce odbornou prací. Ne že by v přístupu k jednotlivým ustanovením soudní procedury nebyla řadu politických aspektů. Hlediska odborná však výrazně převažují.

Obdobná politická situace je i v případě elektronizace státní správy. Přestože e-government byl původně jedním z pilířů programu ODS, tak mu v médiích byla věnována minimální pozornost. ODS se přitom v popularizaci tohoto tématu velmi snažila. Internetová komunita byla zahlcována e-maily a chatovými příspěvky, které upozorňovaly na toto téma. Novináři jej však téměř zcela ignorovali. Přitom jde o velmi zajímavou oblast. Představa, že občan nemusí při vyřizování svých záležitostí na úřadech běhat na spoustu adres po celém městě, nebo v případě obyvatel venkova po několika městech, je velmi lákavá. Řešení v podobě jednotného místa pro styk s veřejnou správou, kterým by byl internet a radnice je velmi zajímavé. Řešení, kdy by si občan všechny žádosti mohl podávat přes internet, nebo na svém obecním úřadě, kam by si přišel pro výsledek, zatím co by elektronické dokumenty putovaly mezi úřady, by jistě uvítal volič ODS i ČSSD. Praktická realizace je opět více odbornou než politickou otázkou. Tato skutečnost by mohla přispět k nalezení báze na níž byl se obě největší strany mohli dohodnout o programovém zadání. Podobných témat by se určitě dalo najít více.

Procedurálně by to mohlo vypadat tak, že by vláda vznikla na základě dohody o rozdělení moci a závazku předložit do Sněmovny návrhy zákonů dle přesně vyjmenovaného seznamu. Na tomto seznamu by asi nemohly být zákony o rušení neziskových nemocnic, či privatizaci penzijního systému. Seznam by však mohl obsahovat nový Občanský zákoník, Občanský soudní řád, Trestní zákoník, Trestní řád, zákon o soudech a soudcích, úpadkový zákon, zadání k vypracování zákonů nutných k elektronizaci veřejné správy, mandát k provedení funkčního auditu veřejné správy a návazného předložení návrhu její racionalizace.

Vzhledem k tomu, že finální podoba zákona vzniká v Parlamentu by řešení těchto problémů mohlo být možné i v režimu opoziční smlouvy. Půlený parlament v němž je ke schválení zákona nutná vysoká míra celospolečenské dohody by přitom mohl přispět k nalezení velmi kvalitních řešení.

I toto by mohla být jedna z podob "Historického kompromisu" o němž hovoří Paroubek.