Nebylo snad skandální, když byl v rámci zmiňované kampaně premiér nazván pedofilem? Když byl bez důkazů veřejně spojován s organizovaným zločinem? Nezavánělo fašizací, když byl brutálně zkopán komunistický poslanec Dolejš jen proto, že si stojí za svým -- jiným -- politickým názorem? Nebylo nehorázné, když někteří pravicoví komentátoři a politici jeho napadení relativizovali? Totéž u sociálnědemokratického poslance Váni, který jen zázrakem přežil ránu železnou tyčí.

Útok na Dolejše byl krátce po volbách v tichosti policií odložen -- rozuměj zameten pod koberec. Není přece žádoucí zjistit, že napadení bylo politické. V této zemi se totiž nevyplácí říkat nahlas, že jsou komunisté (potažmo celá levice) diskriminovaní, že jsou obětí nenávistné kampaně, která jak se zdá nezná mezí. Běda, jak se jich někdo zastane a vystoupí třeba proti zatím beztrestně šířenému nápisu "Zabij komunistu, posílíš mír". Ihned je označen za bolševika nejtěžšího kalibru. Jedovaté sliny na něj plive kdekdo, kdo před listopadem 1989 leštil kliky tehdejších soudruhů a podělaně přecházel na druhý chodník, když viděl někoho, kdo nešel se "šedou zónou".

"Nebyl jsem s vámi dříve zbabělý, nebudu s vámi nyní statečný," řekl kdysi polský disident Adam Michnik. Reagoval tím na zastydlý antikomunismus "po sezóně". Toho je i u nás stále dost a dost.

Zatím posledním příkladem, jak si smlsnout na "třídním nepříteli", je příběh učitelky prvního stupně základní školy na Praze 12 a předsedkyně Pražské rady KSČM Marty Semelové. Po té se svezly nejprve Hospodářské noviny, když z dvouhodinového předvolebního rozhovoru "uvařily" pár výživných větiček, které Semelová podle svých slov ani nepronesla. Do úst jí totiž vložily, že v padesátých letech "byli souzeni jen ti, co se opravdu provinili". Semelová přitom řekla (dokonce jindy, než při rozhovoru), že každá doba se musí hodnotit v historických a mezinárodních souvislostech. Ale to by tolik nevyznělo, že...

Smýšleného výroku se iniciativně chytil mladý, snaživý pravicový svazák Jan Kovalík z Respektu (týdeníku, který je mediálním partnerem iniciativy Trikem proti komunismu, jež nápis o výzvě k zabíjení komunistů veřejně prezentuje). Se Semelovou se sešel, ta se s ním však o bývalé době odmítla bavit. A tak také "vařil z vody" a na titulní stranu se nestyděl dát nehorázný titulek "Co s učitelkou, která miluje šibenice?". Nelenil a zašel za ředitelkou školy, kde Semelová učí, a žaloval na ni, že je komunistkou a že má jiné názory než které jsou nyní "in". Nadřízená Semelové jej ale vyprovodila se slovy, že se jedná o jednu z nejlepších učitelek a že ona neřídí školu proto, aby kohokoli vyhazovala za názory. Redaktůrka k jeho nelibosti vypoklonkovali i rodiče dětí, které Semelová učí.

Kovalík se nehodlal vzdát, zavítal dokonce i na ministerstvo školství, ale ani tam neuspěl.

Jeden inkvizitor se však přece jen později našel -- Rada městské části Praha 12. Ta na Semelovou podala trestní oznámení za to, že "svými veřejnými projevy a vyjádřeními ve sdělovacích prostředcích propaguje hnutí směřující k potlačení práv a svobod člověka, a to veřejným popíráním, zpochybňováním a ospravedlňováním komunistické genocidy a zločinů proti lidskosti ve smyslu § 261a trestního zákona". A to pouze na základě výše citovaného smýšleného výroku Hospodářských novin a Respektu. Jak snadno lze dnes zničit pověst člověka!

Semelová byla Radou zároveň odvolána z komise pro výchovu a vzdělávání, a to z důvodu "ztráty důvěry". Zastal se jí jen předseda této komise Tomáš Grulich z ODS, když varoval před honem na čarodějnice. Starosta Petr Hána za tutéž stranu si však stál na svém -- do školy dokonce na hloubkovou kontrolu poslal Českou školní inspekci, aby zjistila způsob výuky a prověřila znalosti žáků. Jinými slovy -- aby testovala dětské hlavičky, jak dalece je paní učitelka stihla infikovat. Takové zrůdnosti jsou dostatečně známé právě z inkriminované minulosti.

Česká školní inspekce navštívila vyučovací hodiny Marty Semelové ve středu 21. 6. 2006. Nezjistila nic nepřístojného. Rodiče si na učitelku svých dětí nestěžují. Vedení školy neshledává na pedagogické praxi své učitelky nic závadného. Zdánlivě se nic neděje. Nebo ano?

Děj kolem Marty Semelové svědčí o tom, že s demokracií v České republice není cosi v pořádku. Začíná trochu připomínat třicátá léta s provokativním nástupem henleinovců v českém pohraničí, padesátá léta jak v bývalém Československu, tak především v McCarthyho éře ve Spojených státech amerických s jejím honem na čarodějnice politických odpůrců...