Zatímco Sovětský svaz povolal do téměř dvanáctimilionové armády armády šest procent obyvatelstva, pak Hitler do třináctimilionové šestnáct procent. Zopakoval tak chybu císařského Německa za první světové války, kdy do armády bylo povolána téměř pětina obyvatelstva. "Tím hitlerovci svou zemi podlomili", řekl ztichlým vojenským představitelům Stalin .

Nastalo tak obrovské vypětí, kdy chyběli lidé, kteří by armádu zásobovali vším potřebným a nemohlo to nahradit ani statisíce lidí, přivedených z jiných zemí. Tento Stalinův názor zřejmě převládal již před přepadením Sovětského svazu, protože až do 22.června 1941 nepovažoval za reálné, že by Hitler opakoval chybu z první světové války a zahájil válečné tažení. Ještě doslova v předvečer války, kdy informace rozvědky a osobní dopis Churchilla upozornily na datum války, Stalin ujišťoval členy politbyra VKS(b) i armádní představitele, že Hitler válku nezačne. "Takový blázen není", říkal, aby Německo vedlo válku na dvou frontách, dokud Velká Británie zůstává neporažená. V tomto kalkulu se mýlil a podcenil tak kardinálně svého protivníka, který věřil, že "síla vůle dokáže překonat všechny překážky".

Hitler byl přesvědčen, že Prozřetelnost jej pověřila dějinnou misí a všechny jeho předchozí kroky, když ovládl celkem hladce celou kontinentální Evropu, mu dávaly za pravdu. Hlavním jeho životním úkolem bylo pak získat území, ve kterém by miliony slovanských otroků pracovalo pro germánskou rasu, která by osídlila nejúrodnější části Ruska a Ukrajiny. To vyjádřil ještě před převzetím moci v Německu ve své knize "Mein Kampf", kde hovořil o "získání životního prostoru na Východě".

Ve svém provolání k německému národu vysvětloval důvod vstupu do války tím, že "přišla hodina, kdy jest nutno postavit se proti komplotu židovsko-anglosaských válečných štváčů a rovněž židovských vládců bolševické moskevské ústředny". Komplot měl spočívat v tom, že Velká Británie věrna svým tradicím obkličuje nepřítele na evropském kontinentu a k tomu nyní zneužila Rusko, které soustředilo na svých hranicích s Německem 160 divizí a ty pak provokují Německo porušováním hranic . Ty pak Německo souhrnně zveřejnilo v tzv. Bílé knize "Úřední dokumenty o vzniku války proti SSSR".

Uveřejněná fakta jsou pro svou chatrnost spíše k smíchu, protože obsahují taková obvinění, že na příklad 26. 4. 1941 "dva ozbrojení sovětští vojáci pozorovali terén" nebo 26. 5. 1941 přeletělo "jedno jednomotorové letadlo ve výšce 1500 m", aniž by byl udán důvod, co vlastně dělalo. V zásadě totiž nebylo co k zveřejnění, protože Stalin vydal jasné příkazy, že musí být zabráněno všemu, co by mohlo být Německem zneužito, a proto ani vojenské síly nebyly rozvinuty, jak žádala sovětská generalita. Když německá průzkumná letadla fotografovala pohraniční území, tak na tuto informaci reagoval slovy, že "nejsem si jist, zda o těchto letech ví Hitler". Začátkem roku 1941 dokonce zaslal Hitlerovi dopis, aby mu vysvětlil soustřeďování německých jednotek v Polsku a ten ho uchlácholil, že se zaručuje dodržování smlouvy o neútočení uzavřené před dvěma roky v Moskvě. Bylo by hrubou chybou si myslet, že Stalin byl naivní a vyloučil střet s Německem. Byl však přesvědčen, že k němu dojde nejméně o rok později, kdy Rudá armáda bude na takové úrovni, aby jej zvládla a k tomuto cíli byla soustředěna veškerá snaha o vybudování silné, moderní armády.

Podle po válce zveřejněných údajů se tak zdařilo do 22. června l942 soustředit na západní hranici 170 divizí, ve kterých sloužilo ve zbrani 2,9 miliónu mužů, kteří měli k dispozici 1540 letounů nových typů a značný počet zastaralých, téměř 35 tisíc děl a minometů a na 1800 těžkých a středních tanků. Kromě toho byl ještě k dispozici značný počet lehkých tanků, které však byly zastaralé a navíc velmi poruchové. Německé vojenské síly měly o 80 procent více vojáků, o polovinu více středních tanků, více než dvakrát tolik letadel a o čtvrtinu více děl a minometů. Na směrech hlavních úderů dosahovaly až šestinásobné převahy a navíc šlo o armádu s bohatými zkušenostmi, nabytými v předchozích bojích.

Kvůli Stalinově opatrnosti nebyla Rudá armáda uvedena ani v předvečer války do bojové pohotovosti, nedokončila strategické rozvinování a zůstala rozptýlena na široké frontě. To vše mělo již v prvých hodinách války katastrofické následky, protože nebyla schopna odrazit koncentrované německé útoky. Takto vzniklá situace vyvrací zejména poválečné tvrzení, že Německo provedlo protiúder proti připravovanému sovětskému strategickému preventivnímu úderu, který měl být připraven o necelý měsíc později. V této době Sovětský svaz neměl dostatečné prostředky k provedení takové rozsáhlé vojenské operace. Vždyť strategický plán Rudé armády na válku proti Německu a jeho spojencům zpracovaný maršálem Vasilevským nese datum 10. 5. 1941 a je vůbec otázkou, zdali se dostal do rukou Stalina. Proti tomu z německé strany byla vydaná směrnice "Barbarossa", podepsaná Hitlerem z 18. 12. 1940, která oproti sovětskému plánu, který byl pouhým memorandem, obsahovala konkrétní údaje, směřující k přípravě války s SSSR.

Zahájení války, jak potvrzuje memoárová literatura, naprosto překvapilo Stalina, který v prvých dnech nebyl schopen vydat základní směrnice. Sovětská politická a vojenská elita byla tak hluboce otřesena, protože nebyla zvyklá bez rozhodnutí svého vůdce samostatně pracovat. Stalin sám byl naplněn obavami, že jeho špatný strategický úsudek bude mít za následek jeho svržení a teprve když zjistil , že mu nic nehrozí, tak se opět vzchopil a pronesl až 3.července 1941 nezvyklý projev, kdy nazval občany bratry a sestrami a svými přáteli. Apeloval na národní hrdost a vlastenecké city ruského lidu a hluboce zapůsobil i na ty, kteří byli pronásledováni. Vyzval všechen lid, aby zahájil nemilosrdnou válku proti okupantům. To vše za situace, kdy se již zdálo, že o porážce Sovětského svazu a tím i výsledku druhé světové války je definitivně rozhodnuto ve prospěch třetí říše. Začátkem října 1941 byla zahájena "konečná" německá ofenzíva na Moskvu.

V prvé fázi úspěchy ohromovaly i samotnou německou generalitu a situace pro Německo se zdála tak příznivá, že Hitlerův tiskový šéf dr. Dietrich prohlásil 9. října 1941 novinářům: "Pánové, každé rozhodnutí německého vrchního velitelství je ve skutečnosti provedeno, nechť je odpor nepřítele jakýkoliv. Nové úspěchy německých zbraní dokazují, že válečné tažení na východě je již vojensky rozhodnuto. Ve vojenském slova smyslu bylo již sovětské Rusko poraženo." Dva dny před tímto prohlášením se setkal tehdejší generál armády Žukov se Stalinem. Jednání se účastnil též Berija, který však po celou dobu rozhovoru mlčel. Stalin hodnotil situaci velmi pesimisticky a prohlásil, že Rudá armáda nemá potřebnou sílu zachránit Moskvu. Začal situaci srovnávat s rokem 1918, kdy byl Lenin nucen uzavřít s Německem tzv. brestský mír. Přitom se obrátil na Beriju, aby zjistil možnosti uzavření míru s Hitlerem. Cenou za tento mír mělo být obětování Pobaltí, Běloruska, Moldávie a části Ukrajiny. Berija se skutečně obrátil s tímto návrhem na bulharského diplomata Stotenova, který se měl stát prostředníkem jednání. Hitler však tyto návrhy odmítl, protože byl přesvědčen, že brzy vstoupí do Moskvy jako vítěz.

Nestačilo uplynout ani devadesát dnů a 1. ledna 1942 přinesl oficiální orgán vrchního velitelství německé branné moci Die Wehrmacht úvodník, který měl na tehdejší poměry nezvyklý název: Tvrdé poznání - jasné závěry. "Válečný rok - rok 1941", pravilo se v něm, "i v posledním Němci zakoval tvrdé poznání. Velkoněmecká říše nám nepadá jako dar do náruče. Musíme o ni tvrdě bojovat a obětovat".

Ještě jasněji se vyslovil vrchní šéf nacistické propagandy dr. Goebbels, který při zahájení zimní pomoci překvapivě prohlásil, že "milióny našich vojáků stojí nyní po roce nejtvrdších bojů tváří v tvář nepříteli, který má velikou číselnou a materiální převahu." Stačil pouhý čtvrtrok a vedení třetí říše z přehnaného optimismu propadá do naprosté skepse. Druhá strana však na tom nebyla lépe. V září 1941, ještě měsíc před německou ofenzívou na Moskvu, zasílá Stalin osobní poselství britskému premiéru Churchillovi.

Byla to nejzoufalejší výzva, kterou Stalin za svého života sepsal. Nejprve vypočítává všechny neúspěchy, které postihly Sovětský svaz od počátku války, a pak pokračuje: "To vše oslabilo naši obranyschopnost a vystavilo Sovětský svaz smrtelnému nebezpečí." Žádal proto naléhavě o pomoc, kterou zdůrazňoval slovy: "Bez těchto dvou forem pomoci (tj. druhou frontu a zbraně) Sovětský svaz buď utrpí porážku, nebo bude tak oslaben, že ztratí na dlouhou dobu schopnost pomáhat svým spojencům aktivními akcemi ve válce proti hitlerismu.".

Wehrmacht však zůstal nakonec stát před Moskvou a překvapivá sovětská zimní protiofenzíva ho přinutila k ústupu. A tak v prosincových ruských mrazech byly definitivně pohřbeny Hitlerovy naděje na dobytí Moskvy.

Pokud německý voják chtěl vidět na vlastní oči Kreml, mohl jej spatřit jen jako zajatec Rudé armády. Následovaly pak známé události, které vedly k německé katastrofě u Stalingradu, prohrané bitvě u Kurska a z toho vyplývající nepřetržitý ústup až do Berlína. Stalinovi se nakonec jeho úvaha o nemožnosti Německa vyhrát válku pro svou početní slabost vyplnila a Hitler, který dal rozkaz k přepadení Sovětského svazu, spáchal sebevraždu. Stalin však měl ze své chybné úvahy o okamžiku zahájení války celoživotní trauma. Když po přehlídce vítězství, která se konala 24.června 1945, byla uspořádána v Kremlu gigantická recepce, pronesl další po červenci 1941 podivný projev, ve kterém vzdal hold drobným lidem, dík za to, že nebyl svržen po počátečních katastrofických neúspěších a vyzdvihl ruský národ jako hlavního strůjce vítězství.

V příštích měsících ale pak pokračoval s postupným odstraňováním všech, kteří se podíleli na vítězství. Maršála Žukova svého nejlepšího velitele poslal do bezvýznamného vojenského okruhu a jednoho z nejvýznamnějších členů politbyra Nikolaje Vozněsenského, který organizoval úspěšně válečnou ekonomiku, nechal v roce 1950 popravit. Molotova, kterého vyslal do Berlína jednat s Hitlerem, zpacifikoval tím, že do vězení poslal jeho židovskou manželku. Všichni se postupně cítili být ohroženi, a to i jeho nejvyšší policista Berija a jako vysvobození uvítali Stalinovu smrt v březnu 1953.

Teprve poté mohl být umístěn na jednu z misek váhy dějin a dodnes se vedou spory, která strana převažuje, zda 22. června 1941 Rusku prospěl nebo uškodil..