Nikdy bych panu Šlechtovi nepodsouvala, že lidská práva označuje za scestné paradigma, kdyby pan Benda napsal knihu, kde hájí nutnost Pinochetova vojenského převratu nebo obhajoval nevyhnutelnost této politické události. Něco jiného je totiž převrat a něco jiného je následná represe. Pan Václav Benda ovšem udělal něco zcela jiného: Pozval na večeři člověka, který má na svědomí smrt a mučení tisíců lidí, a vyjádřil k této osobě obdiv, znaje nejen Pinochetův podíl na převratu, ale i jeho následnou trajektorii. Nelze tedy říci, že lidé, kteří tento Bendův čin zavrhují, jsou vedeni scestným paradigmatem "s jistými lidmi se nemluví"; tito lidé jsou vedení úctou k lidským právům, z níž vyplývá, že "jisté lidí nehostím" a "jisté lidi neobdivuji". Pan Šlechta sice obdiv k Pinochetovi ve svém prvním článku nevyjádřil, ba ani neospravedlňoval jeho činy, ale vyjádřil se obdivně o aktu pana Bendy (tím, že deklasoval jeho kritiky na lidí vedené scestnými paradigmaty, se neomezil na snahu o pochopení a ospravedlnění Pinochetova převratu, ale zahrnoval vyjádření obdivu a hoštění A. Pinocheta - muže, který je přímo zodpovědný za smrt tisíců lidí, kromě toho, že je to zloděj, který okradl svou zemi o miliony dolarů.

Něco jiného bylo vést dialog se sovětskými aparátčíky a něco jiného je vyjadřovat se o nich s obdivem a hostit je jako soukromá osoba. Jedna věc je jednat s nejrůznějšími diktátory a něco jiného je obdivovat je a zvát je ke stolu. Pokud někdo vyjádří (mimo předepsanou účtu diplomatů k zástupcům toho či onoho státu) obdiv ke Gottwaldovi, Mussolinimu, Göringovi či třeba Berijovi, a ještě ony pány rád pohostí, nebude to pro mě znamenat, že je to člověk otevřený dialogu, ale člověk, který s pochopením hledí na zvěrstva, kterých se tito pánové dopouštěli (pozval by pan Benda na večeři také nějaké Pinochetovy "nástroje", lidi, kteří se na jeho rozkaz přímo věnovali mučení chilských politických vězňů?)

V názoru na Pinochetův převrat se neshodneme, vzhledem k tomu, že se rozcházíme v interpretaci Chile před převratem i ohledně pozdějšího Pinochetova odevzdání moci (k němuž byl Pinochet dotlačen). Jednu věc bych ale zdůraznila: mluvila jsem o neúctě k lidským právům v činu pana Bendy (a v obdivném komentáři pana Šlechty k činu pana Bendy) ne kvůli pochopení obou panů pro Pinochetův vojenský převrat (toto pochopení mi přijde legitimní, i když ho nesdílím), ale proto, že oběma připadá přijatelné vyjadřovat obdiv k osobě, která má zodpovědnost za brutální represi, která po tomto převratu následovala.

I kdybych připustila, že je ospravedlnitelné, že Pinochet v boji proti levicovému hnutí (chilská levice se ani zdaleka nedá redukovat na totalitářské komunisty) svrhl demokraticky zvolenou vládu a odpůrce puče následně nechal pozavírat, žádný demokrat nemůže ospravedlňovat či chápavě hledět na následně mučení a vraždění, které nemělo jiný účel, než zastrašit tu značnou část populace, která si vládu vojenské junty nepřála. Abych dala ilustrativní příklad: Může nám připadat obdivuhodná industrializace Sovětského svazu za Stalina, ale to neznamená, že by člověk, který ctí lidská práva, měl vyjadřovat k tomuto muži obdiv a zvát ho na večeři, vzhledem k brutálnímu násilí, které tuto industrializaci provázelo.

Jen tak na okraj, pan Šlechta se dopouští několika historických nepřesnosti, když tvrdí: "Pinochet po několika letech předal moc demokratické vládě. To by se v totalitním režimu nikdy nestalo."

To neznámé ani vlastní historii? Komunisté v Československu nebyli vyhnáni, ale předali moc, totéž v Rusku a v mnoha dalších komunistických zemích (kromě, např. Rumunska). Samozřejmě, byli k tomu dotlačeni změnou geopolitické situace, stejně jako Pinochet, jehož diktátorský režim už přestal být pro svého hlavního spojence USA pohodlný a přijatelný. Pinochet přistoupil na nátlak a odstoupil, protože se mohl obávat toho, že by ho v opačném případě čekal osud dalšího roztomilého pravicového diktátora, Dominikánce R.L.Trujilla, který byl po třicetileté spolupráci s USA zavražděn atentátníky vyzbrojenými CIA, protože USA začaly považovat za vhodné, aby jejich spojenecké státy budily alespoň zdání demokracie. (Pokud jde o Trujillovu diktaturu, vřele doporučuji knihu - pravicového - spisovatele M.Vargase Llosy Kozlova slavnost, La fiesta del Chivo).

Srovnání Pinochetova režimu s nacismem mi nepřipadá historicky smysluplné, v tom souhlasím s panem Šlechtou. Na druhé straně, angažovanost tajných služeb Spojených států v povzbuzování chaosu a hospodářského rozvratu po vítězství levicové Allendeho vlády, stejně jako v samotném vojenském puči, je prokazatelný fakt, který pan Šlechta zamlčuje, i když ho připouští samotní jeho američtí iniciátoři (obhajují ho jako součást studené války).

Členové Komunistické strany se obdivně vyjadřují o všemožných diktátorech, to ovšem neznamená, že by to měl dělat člen strany křesťansko-demokratické, a člen Občanské demokratické strany by ho měl za to chválit jako člověka, který nepodléhá scestným paradigmatům a politický korektním trendům. Chcete se přeci, stejně jako my ostatní demokraté, od komunistů lišit, že?

Přeji všem příjemnější spolustolovníky, než jsou zloději, mučitele a diktátoři! :o)