Že by to byla vstupní PR akce na podporu kandidatury Pavly Topolánkové do Senátu? Aby si ji v pražských primárkách všimli? Muži, zvláště v konzervativních stranách, se přece mají zastávat nevinně postižených žen jako rytíři, nejen jako Macek.

Jak se má chovat pravý gentleman, v sobotu ukázal opět zvolený poslanec ČSSD Robin Böhnish. Během koncertu mužského sboru moskevské Velké synagogy pod vedením kantora Borise Finkelsteina ve Španělské synagoze v Praze (takto jeden z vrcholů festivalu česko-židovsko-německé kultury 9 bran -- díky, Pavle Chalupo) zachovával vážnou tvář i ve chvílích, kdy fenomenální Moskvané zpívali písně typu A glesele l'chajim - אַ גלעזעלע לחיים, u nichž půlka obecenstva zpívala s sebou, smála se a podupávala či tleskala do rytmu. Těžko něco vyčítat Robinu Böhnishovi, je totiž zcela zjevně produktem školství, vtloukajícího nám do hlavy, že cokoliv se týká židů, musí být nutně tragické. Vtip a ironické skladatelské narážky chasidského humoru by na koncertě "vážné" hudby nečekal.

Tíha židovského osudu ale zaplnila v pondělí Divadlo na Vinohradech. Devět bran přivezl z Bratislavy Mariána Labudu v roli Tisa. Zhruba půldruhé hodiny trvající představení jednoho herce, sestavené z Tisových projevů, bylo fascinující. Jen snad příště více vzduchu v divadle a diváci, prosím, nevrťte se. Sedadla tam strašně vržou. Poslanec Robin Böhnish zde byl také. Těší mne, že se zajímá o kulturu, neboť ve sněmovně se moc neprojevuje. Stejně jako většině zákonodárců mu bylo jedno, že organizátor festivalu, k jehož zhlédnutí si nepotřebujete kupovat drahé lístky, neb představení jsou zdarma, obcházel vloni před projednáváním státního rozpočtu poslance s tragickým výrazem ve tváři, neb mu pro realizaci sedmého ročníku scházelo 5 milionů. Ač parlament podpořil kdejaké vesnické fotbalové hřiště ba i urnový hájek a na filmový festival v Karlových varech se našlo desítky milionů, těch pět na mezinárodní festival smíření kultur se v rozpočtu nenašlo. Letní část se nakonec konala v Praze ve Valdštejnské zahradě a v Divadle v Dlouhé. Podzimní část -- filmový festival -- bude mít premiéru v Mariánských Lázních.

Původem česko-židovská, ale celý život německy píšící spisovatelka Lenka Reinerová ukázala ve Vinohradském divadle všem, jak se pokora snoubí se skromnou, ale o to jiskřivější inteligencí. Přebírala totiž cenu - křišťálovou menoru. Zatímco prezident festivalu Arnošt Lustig, který ji Lence Reinerové předával, se v projevu motal a chvílemi mu činilo potíže nalezenou myšlenku opustit, devadesátiletá Reinerová pronesla několik srozumitelných, jasných vět jasným hlasem. Kéž bych v šedesáti byla alespoň z poloviny tak čilá jako ona v devadesáti.

Navzdory vedru a kulturnímu festivalu se Mirek Topolánek snaží sestavit stočlennou koalici za pobaveného dohledu stále ještě premiéra Jiřího Paroubka. Jednání jsou zmatená a novináři zjevně také, takže se druhý den dozvídáme, že mezi dvěma samci alfa se blíží dohoda a zároveň, že se vzájemně nenechají vydírat. Samci "vysílají signály". Menší samci mlčí a doufají, že ono to nějak dopadne, pokud možno dobře pro ně.

Pokud by se ti dva velcí dohodli na podpoře současně sestavované vlády, možná by koaliční kabinet ODS -- Zelení -- lidovci -- podpořili i komunisté. Pak by ovšem byla otázka, co by si s tím počal Miroslav Kalousek, který ještě vloni prohlašoval, že jeho strana nebude účastna žádné vlády, kterou by podporovali komunisté. Vlády před rokem 1989 a ty těsně po roce 1989 zjevně nepočítal. Topolánek dnes již tuší, že sestavit vládu nebude nic lehkého a jeho fanynky to tuší nepochybně taky. Pokud by se nedohodli, rýsuje se dohoda o dohodě úplně jiné. Bez zbytečných černých a zelených přívažků.

Co ovšem s těmi Zelenými, jest otázkou. Malí a problematičtí. Po pondělně úterním jednání konstatovali zástupci velkých, že nejvíce připomínek ke koaliční smlouvě a nejvíce požadavků měli právě malí - Zelení. Bursík po moci touží moc. Také by rád vlastní klub i s finančními příspěvky Sněmovny na něj, což při šesti lidech lze dle stávajícího zákona těžko. A tak si "vymrčává" (toto hezké slovo používala moje babička) změnu zákona. Občanští demokraté přišli na geniální nápad -- nasadit šesti Zeleným do klubu čtyři občanské demokraty. Na výpomoc. Umožnili by tak vznik klubu -- a navíc by ještě měli dokonalou kontrolu nad tím, co se u Zelených děje. A také by mohli kdykoliv pohrozit, že si své čtyři poslance zase vezmou zpátky s fatálními následky na další vývoj modrozeleného klubu. Připravili by tak Zelené nejen o místnosti, ale i o auto a jiné prebendy. Ale hlavně -- o možnost kdykoliv vystoupit na plénu s právem priority. Martin Bursík by patrně omdlel. Pravděpodobnost, že by některý člen ODS přeběhl k Zeleným , jako se to stalo lidovcům, když US-DEU zapůjčili evangelického faráře Svatopluka Karáska a on pak z katolicko-konzervativní náruče křesťanské strany vstoupil do Unie svobody, v tomto případě nehrozí. Občanští demokraté vědí, co je kázeň.

Šestice těch, kteří si sáhli na moc, zatím bloudí po Malé Straně. "Tohle je co?" otázal se jeden z nich Bursíka. "To je taky sněmovna," pravil zelený předseda a hlouček ekologických turistů kráčel dál. Škoda, že se nezeptali o dva paláce dřív. "To je moje," mohl by jim odpovědět jediný pravicový Zelený v Evropě, který se dík zvláštní konstelaci voličské přízně cítí jako vítěz voleb.

Ministr Milan Šimonovský se loučil se senátory, neb byl zvolen poslancem. Hovořil poněkud zmateně a vysvětloval jim, že v Austrálii se dolní komoře říká opičí dům. Taktně jim zatajil, že horní komoře se tamtéž přezdívá dům smrti. Strážci Ústavy o ztrátě mandátu dokázali debatovat hodinu s hojnými přestávkami pro jednání klubů. Senát, zdá se, není místo, kde by rychle pochopili, že mandát senátora zaniká zvolením do jiné funkce či chvílí, kdy se senátor ujme úřadu, neslučitelného s funkcí. V Ústavě je o tom jediná věta, to by jeden nevěřil, co vše se s ní při kreativním použití dá dělat.

Stejně tak dlouho, ne li déle, se v Senátu projednávalo populistické téma omezení imunity zákonodárců. Jedni byli radikální až moc, druzí vůbec ne. Hádejte, jak to dopadne....