Pohádka o dějinné spravedlnosti

Než vstoupí irácký diktátor na věčnost, stačí jistě agentury připravit nekrolog. Někdo se snad za čas zeptá, zda nešlo o proces politický. Mrtvých 148 šíitů již nikdo neprobudí, stejně jako dalších zhruba 100 000 nevinných Iráčanů (studie britského lékařského časopisu The Lancet), zabitých v Iráku Američany. Nepoměr dějinné nespravedlnosti je do očí bijící, ovšem Saddám se stál již dávno snadným symbolem, jímž lze zdůvodnit mnohé chyby a omyly. Toto léto si ale "dějinná spravedlnost" (made in USA) žádá Saddámovu hlavu.

O skutečné dějinné úloze Saddáma Husajna Abd al-Mažída al-Tikrití se budou vést diskuse jistě mnohem déle, než několik měsíců. Dokud ale nepřipadne životní příběh bývalého socialisty a zakladatele strany Baas historikům, kteří budou zkoumat úlohu osobnosti v kontextu Blízkého a Středního Východu - i globální americké politiky, budeme pouze vystaveni nové vlně americké propagandy.

Nepotřebujeme ani příliš imaginace, abychom si dokázali představit, že Saddámova smrt bude líčena jako jedno z vítězných kapitol tažení Spojených států na cestě proti teroru a za prosazení demokracie. Pokud zrovna američtí vojáci nezabijí náhodou nějaké další civilní obyvatelstvo (generál Tommy Franks: "My mrtvé nepočítáme!") či neutlučou "zaručeně podezřelé" v některém z proslulých vězení, bude to po zabití Abu Musa Zarkaviho, představitele al-Kájdy, další z pohádkových důkazů, kterak vítězí dobro nad zlem.

Otázky nad konfliktem, který zaměstnává světová média, ale nezmizí smrti Saddáma. Ani v případě, že by se stal zázrak a Američané v nějaké afghánské či pákistánské jeskyni nalezli samotného šéfa al-Kájdy, tolik mýtizovaného Usámu bin Ládina, převlečeného třeba za dědečka hříbečka... I přes grotesknost a poplatnost velké části médií - včetně těch českých, kde si lze přečíst opravdu výjimečné zkazky (naposledy Petr Pešek v Lidových novinách 20.6. který se ptá: "Propustit vězně z Guantánama. Ale kam?") -, nezmizí otázky, které si bohužel nahlas klade velmi málo lidí. Pro charakter naší evropské civilizace by měly být zásadní.

Tragédie v přímém přenosu

Čas od času někoho zaujme "tajný přelet" amerických letadel přes území suverénních států, většinou ale zůstanou pouze u nekompetentních výroků některého ze zástupců ministerstva obrany, vnitra či zahraničí. Český ministr vnitra František Bublan při jedné z takových zpráv v prosinci loňského roku poznamenal: "Pravděpodobně takové přelety přes naše území byly, ale pokud to byly letouny CIA, tak pochybuji, že USA budou něco objasňovat. Jak je znám, tak nic neřeknou."

Do řeči obhájce Saddáma Husajna zbývá zhruba měsíc. V trestu smrti nad Saddámem, který se nad požadavkem údajně jen pohrdavě usmál, vidí její inscenátoři katarzi iráckého procesu osvobozování se z tyranie. Patrně ale zůstane mnohem více jen jedním z dějství irácké "tragédie v přímém přenosu". Bývalý americký stratég Paul Wolfowitz tomu říkával hezkým slovem - remodeling (přestavba).

Tribunál, který od loňského října zasedá, je ovšem jedním z mála míst, kde lze mluvit alespoň v eufemismu o pokusu nastolit dějinnou spravedlnost. Další procesy se bohužel odehrávají při vojenských raziích, zátazích a přepadeních "zaručených teroristů", kteří potom obvykle bývají třeba taxikáři, nosiči či obyčejní tátové od rodin. Jistě, válka není fotbalové hřiště, kde lze vidět zápas v přímém přenosu, ale pravidla by měla platit nejen ve fotbale.

Chtějí-li totiž Američané dávat lekce z demokracie, měly by tvrdě postihovat excesy, nemást veřejnost (včetně té své, jejíž podpora válce rapidně klesá) a nepřekračovat vědomě zákony a mezinárodní právo. Není možné nadále vytvářet ani vězeňské zóny bez zákona.

Propagandistický obraz "spravedlivé války", který chtěli Američané po událostech 11. září 2001, nemá efektní koncovku jako očekávané vyvrcholení procesu se Saddámmem. Odpověď na otázku, co dělat s nezákonně zadržovanými vězni v Guantánamu a jinde, kteří nemají právo na advokáta, ani na spravedlivý soudní proces, nezní až tak složitě. Mohou být mezi nimi teroristé, ti nevinní by ale měli být propuštěni na svobodu.

Kdosi nazval nedávno kubánské Guantánamo "americkým gulagem". To je jistě nepřijatelná metafora. Vzhledem k tomu, že vězňové gulagů, na rozdíl od vězňů Guantánama, procházeli sice zinscenovanými, ale ve velkém počtu alespoň... procesy, tato metafora zůstává bohužel až nepřiměřeně dlouho viset ve vzduchu...

P.S. Na summitu EU-USA ve Vídni americký prezident G. W. Bush oficiálně oznámil, že zruší tábor v Guantánamu. Kam se asi podějí jejich vězňové?