K částečné privatizaci energetiky již došlo. Energetika byla napřed rozdělena na samostatné podniky -- ČEZ (výrobce) a krajské distribuční společnosti, které elektřinu kupují od výrobců a prodávají ji spotřebitelům. Část akcií regionálních distribučních společností stát předal obcím v příslušném regionu. Obce podíly prodaly. Jihočeskou energetiku a Jihomoravskou energetiku kapitálově ovládl německý koncern E-ON. Většinové podíly v ostatní distribučních společnostech (s výjimkou Prahy) získal ČEZ vlastněný státem. A jak je to s cenami elektřiny? Nejvíce platí Jihočeši a Jihomoravané, kteří kupují elektřinu od privatizovaných firem.

Při pohledu za hranice ČR zjistíme, že nejde o českou specialitu. Na Konferenci OSN o vodě byla publikována studie srovnávající kvalitu a cenu dodávek pitné vody realizované vodárenskými firmami soukromými a ve veřejném vlastnictví. Studie doložila, že v západoevropských zemích, kde je vodovodní infrastruktura vlastněná a spravovaná firmami ve veřejném vlastnictví je o 90% méně poruch dodávek vody, než v jihoamerických zemích, kde byly vodárny privatizovány. Při přepočítání cen paritou kupní síly bylo zjištěno, že Jihoameričané platí za vodu násobky cen ve srovnání s USA, kde je zákonem zakázáno jiné než veřejné vlastnictví vodovodní infrastruktury. V USA mají systémové řešení, které by pro nás mohlo být inspirací. Nejen ve vodárenství, kde některé naše obce také provedly privatizaci správcovských firem, která vedla i v takových Českých Budějovicích, ležících uprostřed zdrojů vody, k jejímu zdražení pro obyvatele.

V USA se na vodárenství vztahuje zákon o veřejných službách. Podle něj musí vodárenské firmy vést účetnictví metodou "open book", takže do něj může každý občan nahlížet. Kongres uznal ekonomické studie, podle nichž v síťových odvětvích (energetika, vodárenství) trh nefunguje, protože místo obchodu -- síť, vytváří lokální monopol. Občanům dal šanci bránit se proti cenovému diktátu.

I v liberálních USA jsou ceny některých komodit přísně regulovány. Ceny vodného stanoví speciální regulační tribunál. Vodárenská firma jej musí žádat o souhlas se zvýšením cen. Řízení před tímto orgánem je veřejné. Spotřebitelé mohou argumenty vodáren napadat. Činí tak většinou prostřednictvím spotřebitelských organizací jako Sdružení na ochranu spotřebitele vedené legendárním Ralphem Naderem. Členství v této organizaci lze koupit za několik dolarů. Při milionech členů si však spotřebitelé mohou najímat nejlepší právníky a auditory, kteří před cenovým soudem tvrdě "cupují" oprávněnost vynaložených nákladů, které vodárna chce promítnout do cen. Dnes si již žádný management vodárny nedovolí dát do nákladů boudu pro psa za 6000 USD, kterou mimo jiné Nadrovci odhalili. Tribunál má velké pravomoci a může firmě nejen zakázat zvyšování ceny, ale může nařídit i vrácení části již zaplaceného vodného. Může nařídit i investice do oprav s cílem snížení ztrát v síti, které se do cen rovněž promítá. Systém funguje v zájmu spotřebitele. Když byla v zájmu privátních energetických firem v 90. letech z jeho působnosti "deregulována" energetika, vedlo to k dramatickému růstu poruchovosti a následně i cen elektřiny.

V Čechách sice máme nezávislý Energetický regulační úřad. Ten však kupodivu přes Bursíkem deklarovaný střet zájmů umožní soukromým firmám účtovat spotřebitelům vyšší ceny elektřiny než firmám ovládaným státem. Můžeme jenom spekulovat proč. Řízení vedená ERÚ jsou neveřejná stejně jako účetnictví soukromých dodavatelů veřejných služeb. Metodu "open book" se v ČR poprvé podařilo přes obrovský odpor zavést pro neziskové nemocnice. Pokud skutečně chceme nízké ceny pro spotřebitele, zkusme dříve než privatizaci zavést "open book" a veřejná cenová jednání i do energetiky, vodárenství a dalších veřejných služeb.

autor byl v letech 1992 až 2006 poslancem za ČSSD, v letech 1998 až 2002 byl ministrem školství ve vládě premiéra Miloše Zemana