Vybíral jsem si tedy kromě věcí aktuální nebo specificky českých hlavně věci okrajové, takové, které místním lidem, stejně jako zahraničním reportérům, zpravidla unikají. Mohl jsem si to dovolit také proto, že čtenáři, kteří se o Tchaj-wan zajímají hlouběji, kromě velkého množství informací dostupných na internetu (včetně fotografických informací) mají k dispozici také knihu Ivany Bakešové Taiwan. Jiná Čína (1992), občasné články Oty Ulče, kdysi o Tchaj-wanu psal dokonce Radek John.

Doporučit nelze knihu Aleny Jakoubkové Ostrov ve znamení tygra a draka (2001), dokládající, že dostatek finančních prostředků není zárukou vůbec ničeho, pozoruhodnou ovšem jinak, jako záznam stavu autorčina vědomí (všechny vtipy o blondýnkách budou nejspíš pravdivé).

Jako nenapsaná mi zatím zůstávala témata:

• Budweiser Ota Ulč v pátém díle své Cesty s Evou (Neviditelný pes, 20.12. 2005) uvádí, že na Tchaj-wan se české pivo nevozí. To je sice pravda, pivo české značky se tu ovšem prodává. Budweiser se tu dostane v lahvích i v plechovkách. Na plechovkách je napsáno, že jde o pravý 'genuine` Budweiser, na lahvích i plechovkách je napsáno, že byl -- kromě jiného -- vyroben z rýže. Jako výrobce ovšem není uveden budějovický Budvar, ale jeho přímý americký konkurent Anheuser-Busch. Když jsem se zajímal o to, jak je to možné, na stránkách budějovického Budvaru (www.budvar.cz) jsem se dozvěděl: "V současné době tak Budějovický Budvar hájí svá historická práva ke svým ochranným známkám před soudními útoky společnosti Anheuser-Busch ve více než 40 soudních sporech a dalších více než 70 správních řízeních před patentovými úřady po celém světě. Velká většina soudních rozhodnutí potvrzuje práva Budějovického Budvaru k jeho ochranným známkám.Budějovický Budvar zaznamenal v poslední době vítězství ve známkoprávních sporech například ve Velké Británii, Austrálii, Japonsku, Jižní Koreji, Řecku, Portugalsku či Dánsku, Švédsku, Finsku a Novém Zélandu."

  Naopak, ze stránek Anheuser-Busch (www. Anheuser-Busch.com) jsem se dozvěděl, že firma Anheuser-Busch uhájila právo užívat ochrannou známku Budweiser v Nigérii. Bylo by zajímavé vědět, jaká je v dané věci role českého státu -- je přece zcela evidentní, že ta věc dávno přesáhla rámec běžného obchodního sporu; že je to věc politická. Jinak má ale pan Ulč samozřejmě pravdu: na Tchaj-wan se české pivo nevozí...


• Jméno Čankajšek bylo do češtiny pravděpodobně přeloženo z anglického Chiang Kai-shek, což je jméno čínského generála, které by se z čínských znaků podle české transkripce mělo do češtiny přepsat jako Ťiang Ťie-š'. Tchaj-wanská veřejnost ho ovšem zná spíše pod jeho pozdějším jménem Ťiang Čung-čeng, proto se taky jeho tchaj-pejský památník jmenuje Čung-čeng ťi-nien tchang, nikoliv Ťie-š' ťi-nien tchang.

  Čankajšek není ovšem pochován v památníku, ale na jiném místě, kousek od Tchaj-peje. Jak dokládá moje fotografie, v okolí jeho hrobu Min-ťin-tang [anglicky DPP (Democratic Progressive Party), česky v překladu Demokratická pokroková strana] soustřeďuje sochy jimi nemilovaného Čankajška z celého Tchaj-wanu. V posledních volbách, byly to komunální volby a byly začátkem prosince 2005, ovšem drtivě vyhrál Kuo-min-tang [anglicky KMT (Kuomintang), česky v překladu Národní demokratická strana)], budu tedy se zájmem sledovat, zda ty sochy teď zase budou po Tchaj-wanu rozvážet.

  K Čankajškovi a k politické situaci vůbec se vztahuje moto mého dnešního závěrečného příspěvku. A ačkoliv o tom píši s jistou lehkostí, musím zdůraznit, že politika se tady bere vážně. Jak mi kdysi řekl jeden z mých vyučujících: "My se tady s přáteli o politice obvykle nebavíme. Pokud se o ní totiž někdy bavíme, stává se nám, že přestáváme být přáteli."

  O té fotografii mi můj kanadský přítel napsal, že prý je 'weird`, "podivná".

• Děti Předpokládám, že když jsem v díle věnovaném motorkám ("Lidé a vše umělé"; 3.11. 2004) napsal, že tím nejdůležitějším pro každého Tchaj-wance je jeho motorka, že čtenář poznal, že pracuji s nadsázkou. Tím nejdůležitějším pro každého Tchaj-wance jsou samozřejmě jeho děti. Jenomže, v tom je právě zakopaný pes: Číňané se na své děti dívají účelově, děti mají důležitou funkci přirozeného pojištění pro stáří. To vede ke dvěma jevům:

  1) Číňané se snaží mít dětí co nejvíc, v zásadě tolik, kolik jich jen stačí uživit. V posledních několika málo letech ovšem i na Tchaj-wanu počet dětí poklesl, pět a více už je spíše výjimkou. (Náš pan děkan je ovšem ještě z deseti dětí.)

  2) Dětství, kterým většina Číňanů prochází, je poznamenáno účelovým postojem jeho rodičů, a to pozitivně -- rodiče se o děti skutečně starají, hlavně se jim snaží opatřit dobré vzdělání, vždyť na budoucích schopnostech dětí závisí, jaké to budou mít rodiče ve stáří; ale taky to dopadá negativně -- to, s čím Charles Dickens už přes stopadesát let ve svém Davidu Copperfieldovi úspešně straší své početné čtenáře, tj. že se člověku může stát, že bude proměněn na hračku, prožívá čínské dítě jako realitu. Účelový pohled na druhého si tak osvojí jako zcela samozřejmý, a to mu zůstane po zbytek života.

  Číňani milují tlusté děti. Vykrmují je a říkají jim:'No, to seš napapanej chlapeček... To seš pěkně tlustá holčička...` A když napapaní chlapečci a tlusté holčičky dospějí, mají celoživotní problém s nadváhou. To ale jejich rodiče zajímá jen málo, pro ně důležité, že jejich dítě je přece tak roztomilé... O psychické újmě způsobené takovou výchovou se není třeba rozepisovat, stačí si přečíst ten román.

• Draci O dracích se musím aspoň zmínit, jednak proto, že by bez toho mé psaní o Tchaj-wanu nebylo úplné, jednak proto, že jsem narozen v roce draka, mám tedy k drakům zvláštní vztah. "Copak Češi nemají rádi draky?" ptala se mě kdysi udiveně jedna tchaj-wanská profesorka, když na Pražském hradě viděla, jak svatý Jiří zabíjí saň. Číňani draky milují.Ten na fotografii je celý z vratných obalů. [Mimochodem, fotografováno v Čankajškově památníku (viz heslo Čanakajšek).]
• Far East by ještě mělo být přiřazeno ke 'slovům, která se vyplatí` (viz "Malý tchaj-wanský slovníček"; 17.4. 2005) Far East tu najdete jako nakladatelství, jako restauraci, jako banku... Pro neanglisty uvádím, že překlad je 'daleký východ`, překládá se ale jako 'Dálný východ`. Odkud je tato část světa na východ? Samozřejmě že z Evropy! Far East je památkou na dobu evropské superiority, jedním z malých kousků evropského dětictví, které místní přijali. Dnes, v době poevropské, kdy se ze Západní Evropy, v tichosti kolonizované jejími bývalými koloniemi (viz "Po tři dny..".; 16.9. 2004), stává stále naléhavější otázka, zda se z celé Evropy nestane Dálný západ. Než k tomu možná jednou dojde, tchaj-wanští Číňané si svoji touhu být lidmi nad lidmi - mimochodem, jedna z nejpřirozenějších lidských vlastností, jak víme od Arendtové a jak je to stále tvrdohlavě přehlíženo nejrůznějšími sociálními reformátory - uspokojují neuvěřitelným despektem, s nímž shlížejí na pevninské Číňany.
• Proč Tchaj-wan není Japonsko? Parafrázi titulu bývalého knižního bestselleru Andreje Parševa Počemu Rosija ně Amerika (anglicky Why Russia is not America?; česky pokud vím nevyšlo, ale přeložit se to může - Proč Rusko není Amerika?) jsem jako nadpis posledního dílu svéno miniseriálu (který se pořádně rozrostl, takže jsem ho minule už nenazval miniseriálem, ale piktorialem), samozřejmě nezvolil náhodou. Je to otázka, kterou jsem si tu kladl v prvním roce svého studia a kterou si musí položit každý, kdo ví, že Tchaj-wan byl padesát let Japonskou kolonií (1895-1945), a kdo má aspoň minimální znalosti o vývoji pacifické oblasti v poválečných letech. Co Tchaj-wanu brání dosáhnout úrovně nedaleké ostrovní země, sice mnohem větší, jinak ale srovnatelné.

  S odstupem času jsem se dopracoval k poznání, že hlavní překážky jsou v odlišném myšlení: Z doby své tokijské stáže si vzpomínám, že hodiny často končily prohlášením některých z našich japonských lektorů:"Takže vidíte, že v této oblasti jsme lepší než Američani..." Být lepší než... je ovšem stimulem pro Japonce, ne pro Tchaj-wance. Za dobu, co tu studuji, se ani jednou (!) nestalo, že by některý z lektorů řekl "v tomto jsme lepší než Japonci..." Nebo než Američani... Amerika i Japonsko se tu bere jako zcela samozřejmý vzor, model hodný následování, ale být lepší, to nikoho ani nenapadne.

  Na druhou stranu je třeba uvést, že Tchaj-wan není ani Česká republika: Vzpomínám si, jak jedna z mých japonských spolužaček napsala písemku na sto bodů, tedy úplně bez chyby. Čekal jsem, že naše tchaj-wanská lektorka čínštiny její výkon nějak shodí, že jí třeba řekne něco ošklivého, aby si o sobě moc nemyslela, jak jsem na to byl zvyklý z českých škol. Nic takového se ale nestalo -- k mému překvapení mé spolužačce docela upřímně pogratulovala!



• Tchaj-pej Zdá se, že jsou města psů a města koček. "Proč jsou tady samí psi a žádné kočky? Cožpak Pražané nemají rádi kočky?", ptala se mě kdysi jedna čínská známá, která mě přiletěla navštívit ze Singapuru, když jsme se večer procházeli po náměstí Jiřího z Poděbrad. Praha je tedy městem psů. Singapur bude asi městem koček. O Tchaj-peji bych řekl, že je taky spíš městem psů. Nemyslím tím jen na toulavé psy, kterých je v Tchaj-pejských uličkách plno; na jaře loňského roku zde proběhla výstava Žuo-chung Tchanga, v níž výtvarník svými olejomalbami vyjádřil radost z návratu svého zatoulaného čtyřnohého přítele. A Eric Mader-Lin, američan žijící v Tchaj-peji, se ve svém románě A Taipei Mutt (Tchaj-pejský čokl) dokonce v psa promění, oh! (Vlastně ne on, jeho alter ego; autora lze v angličtině nalézt na jeho internetových stránkách www. necessaryprose.com.)

  "Nemám Tchaj-pej ráda, jsou tu jen samé škaredé domy," řekla mi kdysi jedna Angličanka, kterou jsem tu náhodou potkal. To je sice z větší části pravda, ale jen z části, i když větší. Jsou tu také světově proslulé objekty -- většinou jsou tak známé, že je čtenář asi bude znát, obvykle pod jejich českými jmény přeloženými z angličtiny -- Palácové muzeum, hotel Grand (z kterého by se při překladu přímo z čínštiny rázem stal grandhotel Kulatá hora, podle jména hory, na jejímž úpatí stojí) Čankajškův památník, Sunjatsenův památník [pokud by se jméno přepisovalo do češtiny přímo z čínštiny, mělo by se přepsat jako I-sien Sun; v daném případě je to jedno, a to hned dvojnásob: Lidé na Tchaj-wanu stejně Sunjatsena znají pod jeho posmrtným jménem Sun Čung-šan a památník se v čínštině nejmenuje Sunjatsenův památník, ale Památník Otce národa (Guo-fu ťi-nien kuan)], o Stojedničce jsem psal...

  V Tchaj-peji jsou ovšem také místa, o kterých se v průvodcích nedočtete (taxikáři je ovšem asi budou znát): Začal bych místem na poli kousek od vnitrostátního letiště. To místo je zvláštní tím, že těsně nad ním přelétávají přistávající letadla. Pokud se na ně tedy postavíte, budou přelétat těsně nad vámi. Je to velmi nezvyklý pocit. Druhým místem, které bych doporučil, by bylo místo u Čung-kuo wen-chua ta-sue (anglicky Chinese Cultural University, česky snad Univerzita čínské kultury). Pokud je jasno, je odtud nádherný pohled na město, hlavně ve večerních a nočních hodinách -- velká část obchodů v Tchaj-peji má otevřeno nepřetržitě, a tak město svítí celou noc. Třetí místo, které bych čtenáři doporučil, by byl antikvariát na Jung-kchang ťie (česky snad Ulice stálého zdraví). Jung-kchang ťie samozřejmě naleznete ve všech průvodcích, je tam velké množství restaurací s vyhlášenými specialitami z celé Číny, ne ale ten antikvariát. Majitel neumí anglicky ani slovo, to mu ale nijak nebrání, aby nevedl a neprodával knihy v angličtině. Velké množství japonských turistů, přitahovaných samozřejmě nikoliv tím antikvariátem, ale těmi restauracemi, pak způsobuje, že má na skladě bohatý vývěr literárních, výtvarných i hudebních kuriozit z čínského, japonského i západního světa. A pokud by vás nabídka tohoto podzemního ráje milovníků kulturních výstředností neuspokojila, můžete vzít zavděk těmi specialitami. Uhodí vás do nosu, jen co vystoupíte na povrch.

• Jaký je náš vztah k Tchaj-wanu? ptal se kdysi s ironií Werich ve známém proscéniovém výstupu. Dnes, stejně jako v letech 1992-1995, kdy jsem přednášel na FF MU v Brně o Japonsku, docházím k závěru, že Tchaj-wan, stejně jako tehdy Japonsko, je naprosto nezajímavé téma, strašně vzdálené od každodenní české reality. To, co je pro mě zajímavé, je Česká republika; jsme to my sami. Skutečnost je totiž taková, že náš vztah k Tchaj-wanu (jako k jakékoliv cizí zemi) bude vždy vymezen naším vztahem k sobě.

  V díle "Cha-li Po-tche...", publikovaném 25.5. 2005, jsem slíbil, že se v některém z příštích dílů zamyslím nad vztahem mezi představou a skutečností. Začnu historkou:

  Nedávno jsem se zeptal svého amerického spolužáka, jak tu mluví na své psy, zda čínsky nebo anglicky. Řekl, že anglicky. Když nás slyšely naše tchaj-wanské spolužačky, zlobily se, jeho psi prý mají lepší podmínky pro jazykovou výchovu než mnohé tchaj-pejské děti. Já jsem si přitom vzpomněl na hodiny literatury na základní škole, kdy nás učitelka upozorňovala na rozdíl mezi životem zámeckého psíka a životní úrovní prostých lidí v Na zámku a v podzámčí Boženy Němcové. Ta vzpomínka mi nejdřív připomněla, že mezi mou kulturním minulostí a kulturní minulostí mých spolužáků je asi dost velký rozdíl. Pak jsem si ale uvědomil, že srovnávat podmínky psů mého spolužáka s podmínkami tchaj-wanských dětí na straně jedné a podmínky zámeckého psíka s podmínkami lidí v podzámčí na straně druhé nelze. Zajímalo by mě, zda by český čtenář dokázal sám přijít na to, v čem ten rozdíl vidím. Protože ale nemám možnost se čtenáře zeptat, uvedu rovnou, že zatímco rozdíl mezi psy mého spolužáka a tchaj-wanskými dětmi byl dán rozdílem v přístupu ke kapitálu kulturnímu, ve druhém případě byl rozdíl dán kapitálem finančním. To je rozdíl zcela zásadní a já jsem se zase jednou projevil jako typický Čech, když jsem si ten rozdíl hned neuvědomil.

  Jaký tedy je náš vztah k Tchaj-wanu? Z vlastní zkušenosti vím, že většina prostých občanů nemá o jeho existenci ponětí, Tchaj-wan si plete s Thajskem. (Thajsko je jim vnucováno reklamou turistických kanceláří, o Tchaj-wanu by občas zaslechli něco ve zprávách, kdyby je poslouchali.) Český stát nemá, stejně jako před rokem 1989, navázány diplomatické vztahy s vládou sídlící v Tchaj-peji, má je ale navázány s vládou sídlící v Pekingu. Zásadní rozdíl je pak asi v tom, že před rokem 1989 byly s pekingskou vládou diplomatické styky udržovány po sovětském, zatímco dnes po americkém vzoru.

  S odstupem více jak patnácti let od pomyslné startovní čáry roku 1989 nemohu než konstatovat, že zatímco se česká společnost dokázala vyhnout těm nejhorším katastrofám na poli ekonomickém (to píši s plným vědomím nelepšícího se stavu české ekonomiky), nezdařilo se jí to právě tam, kde měla zdánlivě nejlepší startovní podmínky, v kultruře v nejširším smyslu toho slova, tehdy sice perzekvované, přesto rozvinuté. Myslím, že onen český kulturní debakl, kterého jsem dnes za svých občasných návštěv v ČR svědkem, je způsoben právě neschopností vidět rozdíl mezi oběma kapitály, které se sice doplňují, které ale nejsou totožné. Z neschopnosti kulturní kapitál rozeznat potom vyplývá i neschopnost kulturní kapitál ocenit. Před patnácti lety jsem si -- mluvím za sebe, myslím ale, že mnozí na tom nebudou jinak - představoval, že možná v ČR dojde k nějakým ekonomickým problémům, že by ale mohlo následovat to, co potom následovalo, to mě ani ve snu nenapadlo.

Závěrem (Slovo 'závěr` má v češtině tu výhodu, že začíná na písmeno 'z`, které je na konci abecedy, takže závěr je tak obvykle skutečně na konci.) Závěrem musím připustit, že můj miniseriál trpí dvěma nedostatky -- čtenář po jeho přečetení může snadno nabýt dojmu, že Tchaj-wan, to je vlastně Tchaj-pej, může tak snadno začít dělat chybu mnoha vnějších pozorovatelů, jak na to oprávněně upozorňuje tchaj-wanský tisk. (To upozornění má i politický podtext -- střed a jih Tchaj-wanu je mnohem výrazněji separatistický než sever, takže úsilí o samostatnost by mohlo vyústit v rozdělení ostrova, nikoliv v odtržení Tchaj-wanu od pevninské části Číny, jak někteří čekají.)

Za druhý nedostatek může být pokládáno, že jsem psal poměrně málo o svém studiu. Já samozřejmě znám knihy Scotta Turowa One L (První lekce) i Lawrence Diekera Jr. Letters from the Law School. The Life of a Second Year Law Student. (Dopisy z právnické fakulty. Život studenta druhého ročníku) a musím říct, že jsem se jimi nechával inspirovat velmi málo. Nepsal jsem z právnické fakulty, ale z Tchaj-wanu. Většina mých příspěvků čerpala z prostředí Tchaj-peje zcela přirozeně, trávím v ní nejvíc času. Odstranit oba nedostatky by vydalo na další dva seriály. Možná je jednou napíšu.

Úplně na závěr chci poděkovat všem svým čtenářům za pozornost, kterou mně a mému miniseriálu věnovali, redakci Britských listů za laskavou spolupráci. Do nadcházejícího roku psa přeji všem vše nejlepší.