O Ukrajincích nechtěla vláda ani slyšet, obávala se, že systém zahltí. Postupně se však přidávaly další země. Jedenáctou je od počátku tohoto roku právě Ukrajina. Kromě občanů zemí, jimž vláda umožnila vstoupit do projektu, se jej mohou účastnit i absolventi českých vysokých a od léta loňského roku i středních škol.

Přesto, že česká strana otevírá dveře žádoucím migrantům stále více, o úspěchu projektu nelze hovořit. Přes širokou informační kampaň doma i v zahraničí, se do něj do konce minulého roku přihlásilo pouze 340 lidí. V porovnání s přibližně sto sedmdesáti tisíci cizinci, kteří v ČR pracují v režimu dlouhodobého pobytu, je to kapka v moři. Zvlášť tristně vypadá povážlivý úspěch MPSV v porovnání s tím, kolik cizinců přivádějí do republiky různé zprostředkovatelské agentury (stejné ministerstvo povolilo činnost sto patnácti) a tzv. klienti. Jen málokterý cizinec z Východu se totiž odváží překonat legislativní a byrokratickou bariéru na české straně na vlastní pěst.

Co je příčinou neúspěchu vlády a úspěchu soukromých subjektů?

Nabídka trvalého pobytu po pouhých dvou a půl letech je sice lákavá, ale využít ji může jen ten, kdo v ČR má a po celou dobu účasti v projektu si udrží práci. Stát mu nezajistí nejen ji, ale ani ubytování. Agentury a "klienti" ano. Činí tak sice za hanebných podmínek, cizince zneužívají, zotročují, hladoví migranti však obvykle přistoupí skoro na všechno. Trvalý pobyt jejich rodiny nenasytí. Výsledky práce ano.

Kuriózní přitom je, že drtivou většinu ze zmíněných tří set čtyřiceti účastníků projektu tvoří lidé, kteří v České republice už předtím pracovali a žili. Je tudíž velmi pravděpodobné, že je k nám nepřivedl ministerský projekt, ale neministerská konkurence.

Neplatí, že by se ministerstvo nesnažilo situaci změnit. Zřídilo webové stránky, na nichž jsou umístěny sporadické nabídky zaměstnavatelů a nepoměrně větší nabídka zahraničních uchazečů. Zaměstnavatele se pokoušelo kontaktovat i přímo, bohužel bez valného úspěchu.

Nabídku zaměstnání pro cizince lze vyhledat i na portále úřadů práce. Zaměstnavatel je jim podle zákona o zaměstnanosti povinen ohlásit volné pracovní místo do deseti dnů, jinak se vystavuje hrozbě až milionové pokuty. Nefunguje to, protože úřady chtějí se zaměstnavateli udržovat dobré vztahy a zaměstnavatel za těchto okolností se ziskem riskuje -- výsledkem jsou pracovní místa obsazovaná "dodavateli práce", o jejíž výtěžek se tito dodavatelé dělí s těmi, kdo ji poskytují... Nefunguje to, protože zaměstnavatel se o převážně východní dělníky zvyklé na to, že se o ně někdo "postará", prostě nepostará. Klient ano, ví co se patří. A nefunguje to i proto, že velká část zájemců o práci u nás nemá přístup na internet, o nějž se komunikační strategie MPSV opírá. V den, kdy píši tento komentář, je -- jak tvrdí portál MPSV - pro cizince v celé republice volných 235 pracovních míst pro cizince s jakoukoliv kvalifikací. Pro porovnání: úřadů práce je v České republice 249 a reálně pracujících cizinců přibližně tisíckrát tolik.

Posledním důvodem, proč to nefunguje, je to, že parlament právě projednává další novelu cizineckého zákona, která by měla povinnou dobu pro získání trvalého pobytu zkrátit z nynějších deseti na pět let. Velká část Ukrajinců u nás žije léta a pro vstup do projektu tak nemá motivaci.

Jsou-li úspěšní zprostředkovatelé a stát se za nimi s vypětím všech sil pachtí, přičemž nasazuje celé specializované pracoviště na MPSV, jež na vládní úrovni spolupracuje s dalšími rezorty, využívá možností zastupitelských úřadů a husté sítě úřadů práce, je někde jistě chyba. Autor ji vidí v komplikované legislativě, která se k dobrému mění jen velmi zvolna a daleko pružnější práci soukromých agentur a klientů, kteří kontaktují uchazeče o práci i zaměstnavatele přímo a u zdroje. Tomu těžkopádný státní aparát, v němž se navíc kříží protichůdné zájmy, nemůže efektivně čelit, a proto prohrává. Přesto může nepříznivý výsledek zlepšit.

Nabízejí se dvě možnosti -- změnit legislativní rámec pro zprostředkovatele tak, aby jej nemohli zneužívat, či podpořit efektivní projekty neziskových organizací, které chtějí přenést část své působnosti do zemí původu cizinců a vzít svou nabídkou konkurenci vítr z plachet. Možné je i obojí. Taková změna myšlení a strategie ale na úrovni nejen vlády, ale celé politické reprezentace nějakou (jakou?) dobu potrvá...

Autor vede právní a sociální poradenství v Pardubicích, určené pro cizince s dlouhodobým pobytem na území ČR , zřízené o.s.Most pro lidská práva, je šéfredaktorem dvouměsíčníku Most pro lidská práva