Je pozoruhodné, jak Čelovskému vadí, že ne všichni příslušníci ozbrojených sil německé Třetí říše se vejdou pod označení "nacisté", ale už mu nevadí, že jím požadované označení "Němci", se paušálně vztahuje jak na přední pohlaváry režimu, tak obyčejné občany, a dokonce i ty, kteří se k režimu stavěli odmítavě, ať už to byli emigranti nebo příslušníci téměř zcela zadušené vnitřní opozice. Je absurdní tvrdit, že Němci vědomě a demokratickou cestou svěřili Hitlerovi moc, a mít přitom na mysli, že jsou za to odpovědní všichni Němci. Demokracie, pane Čelovský, už je taková, že v hlasování vítězí většina a menšina se jí musí podřídit. Budeme té menšině vytýkat, že byla v hlasování poražena a následně, za pomoci zneužití získané moci, likvidována a zastrašována?

Ano, tvrdit, že Evropu okupovali nacisté, je nepřesné. A tvrdit, že ji okupovali Němci je snad přesnější? Koneckonců, ve všech publikacích, na které se vzpomínám (rešerše jsem ovšem nedělal), byl nacismus -- na rozdíl od fašismu -- jednoznačně spojen výhradně s ideologií a režimem, který panoval v Německu v letech 1933 -- 1945. Říkáme-li tedy "nacisté", označujeme nesporně Němce (ne třeba Italy, Slováky a jiné jejich spojence), ale ne všechny. Nacismus byl režim německý -- takhle se to, pokud vím, učí děti ve škole. Takže není pravda, že se tím výrazem zastírá etnická a národní příslušnost "Hitlerových katanů". Jenom se tím zohledňuje fakt, že ne každý, "kdo mluví německy" (jak Čelovský nazývá Němce -- nesmyslně; německy přece mluví i Rakušané a část Švýcarů), je dozorce v koncentráku; podobně jako ne každý žid je lichvář a ne každý cikán krade... Což je pro výchovu dětí a mládeže mnohonásobně důležitější poznatek než to, že spousta příslušníků Wehrmachtu neměla stranickou legitimaci a že bojovala prostě za Vaterland a staré imperiální symboly. (Nedal Hitler těmto symbolům poněkud jiný význam -- tak jako jej dal svastice?)

Jistěže tu přesto existuje cosi jako celonárodní zodpovědnost, na kterou naráží v článku citovaný kancléř Schröder. Ta ale nemůže být smysluplná v žádném jiném kontextu, než jakým je kritická sebereflexe dotyčného člověka či komunity. Požadovat ji zvenčí je v lepším případě vrchol nevkusu, v horším případě projev prachsprostého šovinismu. Nehledě na to, že až příliš snadno se okolnosti takových požadavků a případných omluv stávají způsobem vytřískávání politického kapitálu. Což celé věci na důstojnosti nedodá.

Kdyby šlo Bořivoji Čelovskému o poukaz k jakémusi historickému revizionismu, který systematicky vytlačuje určitá slova a tím odvádí pozornost od nepohodlných skutečností, dalo by se mu ještě vyjít vstříc. Obávám se ale, že mu jde o něco jiného, o to, co je skryto mezi řádky a co autor naznačuje podsunutou souvislostí mezi Hitlerovým pokusem ovládnout svět a vlastnickými poměry v českém tisku.

Monopolizace vlastnictví v mediální sféře je obrovský problém a potenciální nebezpečí pro svobodu slova. Je to nicméně, jak nedávno upozornil např. Ignacio Ramonet, problém globální, související s mechanismy současného kapitalismu, ne s temnými mocnostmi germánských a jiných živlů, jak by vyplývalo z článku Bořivoje Čelovského. Takový pohled na věc odvádí pozornost od skutečně podstatných problémů, ba dokonce přispívá k jejich prohloubení, když obyčejnou slušnost pomíjí ve jménu jakési dějinné spravedlnosti a rozum nahrazuje hněvem a záští.