1. Úvodem: "Myslím to upřímně!"

Takže nám média přistihla "na hruškách" našeho premiéra. Že by mohly být předmětem mediálního zájmu další celebrity naší české politiky nebo způsob vládnutí v ČR, bylo zatím naznačeno spíše stydlivě, ne-li zkusmo, málem k nevíře. Co kdyby? A že by bylo zaděláno v tomto žánru na epidemii? Vůbec nelze vyloučit, že přísloveční kostlivci deponovaní ve skříních --- či pravděpodobněji v nedobytných pokladnách --- dalších politických stran museli tím potenciálním zájmem o svou medializaci zjevně ožít.

Určitě nemůže jít jen a především o financování nějakých soukromých aktivit pana premiéra. Koneckonců on sám po výchozím nápadném prodlení a následném mlžení výrazně omlouval spíše svůj ne zrovna elegantní jejich komentář než přímo nějaké své (či manželčiny) činy. Přitom jako kdyby tu po celou dobu té nápadně artikulované a rozmanitě omílané krize byl v centru pozornosti osobní Grossův mravní štít, a to jako terč k úvahám o krizi koaličního vládnutí; samozřejmě nádavkem se stal navíc příležitostí ke spekulacím nad dosavadní, a zvláště příští přízní ČSSD mezi voliči. Vezmeme-li v úvahu dlouhodobě nepřehlédnutelnou pozici Stanislava Grosse na jednom z předních míst mezi nejoblíbenějšími politiky státu, ne-li dokonce nemalý čas figurujícího na místě prvém, byla tato aféra zároveň ranou namířenou nejen vůči důvěryhodnosti samotného premiéra a předsedy strany, nýbrž byl to současně také úder zasazený prestiži jak koaliční vlády, tak i politické strany, jimž oběma stojí v čele.

Následkem toho, jak byly donedávna realizovány některé osobní zájmy Stanislava Grosse a jeho choti, byla samozřejmě především diskreditována důvěryhodnost vládní politiky. Opakovaně ne právě přesvědčivé, ne-li dokonce jako provokace vnímatelné výroky premiérovy --- údajně "vysvětlující" některé průvodní okolnosti aféry --- navodily by v mechanismu nepsaných zásad "zavedené demokracie" nutnost vyvodit ze vzniklé aféry osobní odpovědnost a vzdát se veřejných funkcí. Proč? Přinejmenším proto, aby těmi rozmanitými "neúsměvnými" průvodními okolnostmi aféry (která rozhodně nebyla a není z největších v ČR) netrpěla akceschopnost jak vlády, tak vlastní politické strany.

Samozřejmě že jakmile KDU-ČSL je se svou --- "bobříkem mlčení" nevalně brzděnou --- kritikou Grosse vnímána funkcionáři ČSSD jako zvnějšku kompromitující a neomaleně do předsjezdové atmosféry strany zasahující činitel, je tu pro ČSSD o jeden závažný argument navíc pro to, aby se jako politická strana postavila této výzvě energicky čelem. Ten nepohodlný, ne-li přímo sebevražedný problém Grossovy kredibility se takto stává jakoby jen prestižním problémem nejúspěšnější strany posledních parlamentních voleb. Paradoxně za cenu zřejmě předčasných voleb příštích, zjevně hrozících nemalou ztrátou parlamentních mandátů; pokud k tomuto řešení ovšem nakonec požehnají komunisté. KSČM zatím asi moc nedumá nad tím, zda oslabená koaliční vláda ČSSD (s premiérem Grossem, ale bez lidovců) by nebyla na zaručených 15 měsíců pro obě tyto strany lepším řešením než rozhodné vítězství ODS v příštích volbách, ať už by k nim došlo kdykoli.

Teď jistě nemá smysl domýšlet se toho, že by bývalo bylo pro ČSSD lepší, kdyby tato navenek nepříliš akční a ideovou jednotou málo oplývající strana si počínala zcela jinak už v procesu poslední prezidentské volby, a teď nedávno ne právě šťastným "odstřelem" Vladimíra Špidly do Bruselu a jeho nahrazením v čele strany právě Grossem. Analýza toho, co a jak se v naznačených směrech stalo, vymyká se až příliš stávajícímu tématu a jeho okatým souvislostem. Součástí těchto ZEVNITŘ navozených vleklých problémů ČSSD ovšem navíc je i původně do politické penze odešlý Miloš Zeman. Svými často až příliš šťavnatými (ne-li nešťastnými nebo aspoň problematickými) komentáři politiky ČSSD, kterou se snaží setrvale ovlivňovat ZVENČÍ, Zeman vytváří jakoby jakousi "třetí" platformu ve straně, v níž se zatím bolestně hledá nekompromisní přitakání buďto na 15 měsíců k politice "levého středu", anebo spása v "tradiční levicové" politice. Obé má údajně umožnit opětnou podporu dřívějších sympatizantů s ČSSD z časů posledních parlamentních voleb. Na obojí předpokládaný --- a pro veřejnost jednotně "nevytvarovaný" --- kalkul v rámci stávající politické konstelace bohužel ČSSD doplatí další ztrátou veřejné obliby jak "zleva", tak "zprava". Odkaz na úspěchy českého hospodářství nebývá nutně trumfem v politické hře, která se nazývá "volby". Ať už se ty příští volby konají kdykoli, výzkumy veřejného mínění prozrazují s předstihem, že v tomto testu veřejné přízně ČSSD přes řadu pozitivních kroků (nebo aspoň jejich náznak) ostrouhá mocensky kolečka.

2. Co se nám ve světě během půl druhé desítky let změnilo nebo aspoň mnohem dramatičtěji projevilo?

Svět začal být po roce 1989 stále lépe technicky připraven na svou globalizaci. Ve vědě i v technice dochází ke dříve nepředstavitelným a i dnes překvapivým výsledkům. Díky automatizaci a zavádění informačních technologií se zvyšuje produktivita práce; zároveň roste podíl lidí bez práce a stále dramatičtěji přibývá lidí hledajících z ekonomických důvodů útočiště někde v lépe situované cizině. Roste význam ropy a energií; nepřehlédnutelně se zvyšuje ekonomický a politický význam především Číny (spolu s Indií se tu jedná o víc než třetinu světové populace!). V Evropě pokračoval proces integrace; zároveň až příliš rychle klesá porodnost. Rozpadla se světová "socialistická soustava". V nejednom postkoloniálním africkém nebo asijském státě vznikl zjevně zkorumpovaný režim, navíc s výstřelky etnické represe vůči neprivilegovanému obyvatelstvu. Světovými problémy jsou prognostikované oteplování naší planety, boj proti teororismu, drogám, infekčním chorobám, dětské úmrtnosti, bezohledné hospodaření s životním prostředím v deštných pralesích. Obtížně se hledají cesty k udržení relativně ekologicky únosného rozvoje (přičemž USA zůstávají kvůli svým "národním zájmům" stranou tohoto zatím krotkého regulativního procesu, zvaného Kjótský protokol).

V ideové sféře těchto posledních let jako kdyby proti sobě stály (nebo se "doplňovaly"?) dvě koncepce. Fukuyama nejdřív hlásal "konec dějin" jako svého druhu už standardizované pokračování (a další šíření) "liberální" demokracie. Ta byla tímto známým autorem později pouze doplněna naroubováním na dálněvýchodní principy rodinně pěstované důvěry, aby mohla činně a bez dalších zjevných rizik přece jen přežít. Fukuyamův univerzitní učitel Huntington nedávno svého slavného žáka zastínil; bylo to po událostech "z 11. září". Jako kdyby problém životních (ale i kulturních, politických, ekonomických a náboženských) hodnot spočíval ve "střetu civilizací". Takhle ostatně před osmi desítkami let psali už o možném zániku hodnot Západu Spengler a Toynbee, jeden Němec a druhý Angličan, oba navíc zasažení hrůzami první světové války. Nelze se teď rozepisovat o tom, jak většinou pozdě a jak často málo účinně reaguje OSN na krizové situace v současném světě. Také tato organizace potřebuje po 60 letech své existence zcela zásadní reformu, má-li dostát svým povinnostem; její Rada bezpečnosti svou strukturou už dávno neodpovídá realitě mocenských poměrů ve světě.

Diví se u nás vůbec někdo tomu, že světový tisk se naší "krizi" prakticky vůbec nevěnuje? Míra její relevance je dána samozřejmě tím, do jaké míry by nastartovala řešení dalších případů občansky a politicky nečistých praktik. Pak by to ovšem stálo nejen za komentář doma či v zahraničí. "Zemětřesení" u nás lze zatím ze stávajících indicií stěží očekávat. Triumfální příchod "spasitele" do ČR, který by navodil "království nebeské" do země praotce Čecha, zatím a bohužel není v dohledu. Nejsme vůči některým prioritám tohoto světa jaksi "vedle"?!

3. Naše domácí ideologické kulisy (na pozadí těch anglo-amerických) a jejich otřelé klišé

V naší ČR se poměrně pořád omílá frazeologie o tom, co je v politice nějak "vlevo", anebo naopak "vpravo". V běžné naší mediální rétorice to "vpravo" mívá nejednou přívlastek "liberální" (ale také "tržní"), to "vlevo" pak přívlastek "sociální" (ne-li dost paradoxně "sociálně-tržní"). Nejednou pak oponenti "pravice" zdůrazňují, že český "liberál" přehlíží zájmy sociálně slabších vrstev; zatímco oponenti "levice" naopak zdůrazňují, že ta "levice" brzdí rozvoj podnikatelské iniciativy a rozvoj ekonomiky státu. "Pravice" hodně nahlas vyhlašuje "minimální stát" (spolu s požadavkem snižování daní), "levice" vidí záruky svého sociálního programu v centrálním přerozdělování --- pokud možno maximalizovaného --- výnosu z daní. Asi bychom neměli zapomínat, že "pravicová" ODS se dlouhodobě bránila jakékoli decentralizaci ve státě (která se posléze uskutečnila formou krajského zřízení především zásluhou ČSSD). Naopak zase nelze říci, že by se ČSSD hrnula do řešení problematiky s regulovaným nájemným (což ODS v zájmu své voličské popularity po celou dobu svého vládnutí nechávala zcela u ledu). Chtíc nechtíc má tuto problematiku teď na svých bedrech ČSSD jako jednu z nezbytných priorit; zrovna tak jako musí hledat cestu k navození drastických státních úspor v tzv. mandatorních, ale i v dalších státem uskutečňovaných výdajích. Není asi nutné připomínat, že až příliš mnoho problémů svou naléhavostí není automaticky ani "vpravo", ani "vlevo". Postoje stran připouštějí ovšem tzv. "pravicové" nebo "levicové" modifikace nabízejících se řešení.

Snad aby bylo patrno, že pouhé nálepky automaticky nevytvářejí přiměřené představy o KVALITĚ a o konkrétním ZAMĚŘENÍ nějak "ovisačkovaného" politického směru, programu, či přímo strany, uveďme zde stručně bipolární model anglo-americký. Britský parlamentarismus započal svůj moderní vývoj na počátku poslední třetiny 17. století. Tehdejší tzv. "konzervativci" (s názvem "toryové") byli fakticky roajalisty; byli loajálními stoupenci trůnu. Jejich opačným politickým pólem byli tzv. "whigové", mající vůči královskému dvoru ostražitý vztah; usilovali o větší politickou váhu Parlamentu. Tato polarita nabyla nový obsah především v 19. století. Vzhledem ke zcela nově výbušné sociální situaci v průběhu postupné industrializace byly v Anglii tehdy nepřehlédnutelně artikulovány jak radikální požadavky na sociální reformy, tak na konzervativním protipólu zrovna tak byly dramaticky vnímány snahy udržet tzv. "status quo"; přičemž tehdejší "liberálové" hledali kompromis mezi těmito krajnostmi. Ve 20. století v Británii se posléze jako hlavní protipól vůči konzervativcům vyprofilovali "labouristé" (které nelze automaticky v průběhu těch sta posledních let považovat paušálně jen za "sociální demokraty"!).

Pokud jde o USA, i tam se vyvinul systém dvou stran; obdobně, jako tomu bylo v původně "mateřské" Anglii. Výchozí politicky vnímaná polarita ve vzbouřených amerických osadách se točila především kolem problému, zda má nový "spolkový" stát upřednostnit moc centrální ("konfederální"), anebo zda naopak nemají mít centrální instituce moc pouze odvozenou od pravomocí jednotlivých států. Stojí za připomenutí, že v té krvavé občanské válce "Severu proti Jihu" sám prezident Lincoln v prvním roce tohoto velkého ozbrojeného střetu ještě nezastával ono "severní" stanovisko o nutnosti zrušit otroctví. Přitom se zdá, že státy Unie průmyslově a obchodně orientované zůstaly dodnes jakoby více sympatizující s dnešními "demokraty", zatímco státy spíše maloměstské a "venkovské" volí spíše "republikánsky". Přitom dnešní američtí "demokraté" mají ideologický přídech "(neo)liberalismu", zatímco "republikáni" jsou dnes "(neo)konzervativci". Zároveň ten americký "liberalismus" jako kdyby hlásal svobodu trhu, kupodivu pospolu s pokusem o respekt k právům menšin a s artikulací "spravedlnosti" pro sociálně slabé vrstvy, navíc s přiměřeným přístupem k zdravotní péči. Americký "neokonzervatismus" se v posledních prezidentských volbách především profiloval důrazem na "tradiční (mravní) hodnoty"; doprovodně s nutností k uplatnění "amerických národních zájmů" v případě potřeby použít vojenskou sílu (kdekoli na světě, v krajním případě bez schválení OSN).

Jako se každá společnost vyvíjí, mění se spolu s ní její instituce a úkoly; dojde-li k nějaké polaritě, automaticky to ještě neznamená, že něco prioritního je automaticky nutně "vlevo" (nebo "sociální", ne-li dokonce "pokrokové"), anebo naopak "vpravo" (a pak nějak zřejmě "umírněné" nebo "konzervativní", nebo navíc stranící bohatým). Hledat paralely jen pomocí programové terminologie bývá ošidné.

4. Prezentace některých účinných mýtů

O jeden takový mýtus se zrovna teď pokoušel premiér Gross. Tím, že se začal odvolávat na jakousi "společenskou smluvu", kterou by proklamoval. Jako kdyby smlouva nevyžadovala DVOU smluvních stran; jako kdyby stačilo cosi proklamovat shůry. Na počátku novověku si pronikavý myslitel Hobbes navíc myslel, že takovou smlouvu lid posléze po zlých zkušenostech "boje všech proti všem" uzavře se svým spasitelem (tehdy monarchou) jaksi napořád (tedy "navždy"). Přitom --- jak snad dobře víme z historicky daných zkušeností --- silná osobnost v čele nikdy nediskutuje, jen řeční a něco proklamuje (a přitom zároveň sebe "exhibuje" jako záruku realizace proklamovaného). To, co pak je artikulováno, přichází jako spása výlučně shora. V krajním případě se do toho dosadí jakoby přání "voličů", "členské základny", "lidí". Je hodno povšimnutí, že při těch velkomyslných úvahách o nutnosti referenda došlo málem napříč celým "politickým spektrem" ke shodě: předpokládá se nezbytnost dnes stěží dosažitelné 50 %-ní účasti hlasujících k uznání platnosti této důležité procedury! A pak že u nás o všem důležitém rozhoduje zájem lidu!

Také řečňování o "parlamentní demokracii" neříká nic o tom, co se pak děje za zavřenými dveřmi nebo "předjednaně" v kuloárech, má-li nějaký subjekt získat veřejné zakázky. Hezky také zní heslo z poslední třetiny 19. století o "sociálním státě" nebo dokonce ještě o století starší poukaz na "automatický regulativ trhu".

Tím, že se nám v relativně ekonomicky vyvinutějších zemích zabydlily tržní mechanismy v podobě různých super- a hyper-marketů, vznikl nám jakýsi "homo oeconomicus" --- v překladu spíše snad "člověk konzumní" --- a ten člověk, který dříve byl "zóon politikon" ("tvor občanský"), zřejmě vyhynul. Politickým stranám stačí minimální voličská účast k tomu, aby si jejich pohlaváři žili velmi slušně (několikanásobkem) nad úrovní běžného průměru těch, jichž mají být "reprezentanty" a jejichž potřebám ani už nemusí (a ani nemohou) vůbec rozumět. Vždyť jediné, co pak opravdu takoví funkcionáři sebezáchovně dělat musí, je vytvářet si svou medializovanou "image" a toto divadlo setrvale hrát.

5. Politická reprezentace jako "osvědčená záruka" řešení "všeho"

O politické straně se nejednou praví, že je "čitelná" (ne-li dokonce "předvídatelná"!) právě tím, že má svůj nějaký předem vyhlášený program. V ustálených demokraciích taková strana pak vybírá (zpravidla ze svého středu) kandidáty na veřejné funkce, z nichž pak podle svých interních kritérií v určitém pořadí sestavuje kandidátní listinu do volebního klání. Může být nikoli kabinetní otázkou, KOHO vlastně taková strana dnes reprezentuje a CO fakticky prezentuje. Málem před sto lety Michels --- pro běžné představy prostořece --- prohlásil, že KAŽDÁ politická instituce se postupně stále více profesionalizuje, takže v ní je stále více byrokratizace, s hierarchickou strukturou, v níž nakonec rozhodují jen ti nahoře. Stěží se přehlédne, jak také u nás nejednou slyšíme odvolávky na "členskou základnu", na "rozhovory s voliči", na "dopisy občanů". Přitom ti, kteří se odvolávají na "hlasy zdola", především hlásají něco, co sami považují za závažné; o čemž nediskutují. To "závažné" vyhlašují, jakoby "v zájmu celku"; jejich názor jako kdyby neměl potenciálně problematická místa. Je krytý skupinovým zájmem strany (ne-li parciálními zájmy lobujících jedinců či profesionálních skupin).

Už výše bylo řečeno, že při dnešní úrovni společenského života se bude krajně obtížně hledat specifický zájem nějaké "společenské třídy" (ve smyslu první poloviny 20. století). Některé dnešní problémy lze ovšem interpretovat jako "celospolečenské", bez ohledu na možné diference v přístupu k jejich řešení. Takovým globálním problémem je rozmanitými indiciemi problematizovaná možnost přiměřeně stabilizovat udržitelnou úroveň života na této Zemi. V obdobném přesahu vůči státním hranicím je povážlivé stárnutí populace v Evropě, s nevyhnutelnou potřebou přijatelně zajistit fungující penzijní a zdravotnický systém. Až příliš rychle roste produktivita práce a nároky na kvalifikaci pracujících; rozhodně se nezdá být na začátku 21. století fair hovořit o MOŽNOSTI VYŘEŠIT palčivé problémy související s nezaměstnaností. Celosvětovým problémem jsou drogy nebo šíření AIDS (či hrozba pandemií). Atd. (O hrozbě klimatické katastrofy a o problematičnosti za stávajících poměrů ve světě tomuhle nějak aspoň provizorně čelit teď hovořit nemůžeme.)

Otázek, které takto nejsou "pravicové" nebo "levicové", je samozřejmě mnohem víc, včetně obecné lidské potřeby žít bez válek, s důstojnou úrovní bydlení a hygieny, s únosnou možností živit se prací, se zajištěním léčebné a starobní péče, atd. Pokud jde o samotnou výrobní činnost a stále rozvinutější aktivity ve službách, jde o sféry, v nichž (nejde-li o křiklavé případy) výkonnost není automaticky určena politickými programy stran nebo jejich "vládnutím".

V kritických situacích, kdy koaliční vlády nedokážou dál s žádoucí oporou v parlamentě vládnout, nabízí se nejednou jako řešení tzv. většinový systém. Jinými slovy: který kandidát zvítězí v daném obvodu, znehodnotí na nulu všechny ostatní hlasy pro jiné kandidáty (a je jedno, zda se tak stane hned v jednokolové nebo v dvoukolové inscenaci). V tradičních západních demokraciích tento model může fungovat; vyžaduje však nestranně a účinně fungující soudní systém a neúplatnou investigativní žurnalistiku. (Obé u nás zatím moc zakořeněné není.)

Je nasnadě otázka, zda by neměl nespokojený (nebo zlhostejnělý) občan hledat cestu k nezávislým kandidátům nebo k zatím malým politickým stranám a ke hnutím, která se (jen zatím?) nezkompromitovala. Problémem tu je, že bez peněz a bez dostatečně masivní medializace toto řešení na celostátní úrovni bude mít malou šanci; ledaže by se mohlo spolehnout na už dříve nějak populární osobnosti, jejichž tváře mají pak cenu zlata.

6. To neřešené vpředu před nosem jsou trvalky nebo "evergreeny"?

Znovu si připomeňme, že až příliš mnoho je těch úkolů, které musí řešit KAŽDÁ VLÁDA, ať už by byla jakkoli "zbarvená" nebo "směrově orientovaná". Pokud nemáme na mysli přímo pracovní zákonodárství, ekonomika má své zcela specifické zázemí, v němž by neměla politika překážet. Totéž se jistě týká nanejvýš POLITICKÉHO A OBČANSKY SVRCHOVANĚ ZÁVAŽNÉHO úkolu vychovávat a celoživotně vzdělávat vlastní občany. Stát musí zajišťovat podmínky pro zdraví svých občanů, pro jeho bezpečnost a účinný právní rámec takových aktivit, jako je občanské soužití, bytová "politika" nebo prodej kvalitního zboží za přiměřené ceny. Citlivě a ve spolupráci s občany by měly státní instituce dbát o životní prostředí nebo o komunikace a podmínky pro finančně únosnou dopravní obslužnost. Preventivní starost o zdraví občanstva a relativně snadno dostupná léčebná péče patří rovněž mezi priority dobře fungujícího státu. Takhle by se mohlo pokračovat dál.

Kupodivu vždy když se objeví nějaký problém, vypadáme, jako kdyby k nám přišlo předem neavizované tsunami. A je-li nějaké --- možná že dokonce výhodné a funkční --- řešení nasnadě, nedělá se někdy překvapivě po celá léta vůbec nic. Za dob komunismu u nás bylo vždy Ministerstvo školství překvapeno, že "najednou" chyběly třídy pro nové žáčky populačně silnějších ročníků. Druhý problém s těmi žáčky pak byl, když měli školu opouštět. Narychlo se "reformovala" školská soustava inovačním 9. ročníkem, aby bylo kam uklidit nadbytečný počet dětí...

A po roce 1989? Například se hodně diskutovalo o prostituci. Že na ní přece stát nemůže "morálně" parazitovat jejím zdaněním. Vznikaly rozmanité pseudomasážní podniky a začalo se "šlapat" na optimálních trasách; bez preventivního hlídání zdravotních podmínek těchto aktivit a se shovívavým přehlížením kriminální činnnosti, která se kolem toho rychle nabalila. Nebo jiný příklad: Obchodní podnikání se začalo pseudosvobodně rozvíjet kdekoli s čímkoli, nejednou navíc se zbožím značně pochybné kvality, ne-li navíc výrobků pašovaných nebo vyrobených jako údajně značkové zboží, ovšemže bez licence. O možnosti produkt si vyzkoušet nebo jej reklamovat také nelze v těchto případech mluvit. Jako kdybychom nikdy v tomto státě neměli tradici, že zdravý obchod dělá zboží znalý obchodník. O nutnosti deklarovat zbožíznalství, případně původ zboží, spolu s přiměřenou znalostí jazyka pro obchodní styk a provozování takové živnosti se dosud zatím nikde nemluvilo. Pokud začaly nějaké celní "šťáry" za účasti policie v pohraničních tržištích, stačilo nejdřív jen včas zavřít krám; a později, když bylo možno vnikat do uzamčených prostorů, zase stačilo, že prý nebylo možno zjistit totožnost trhovce! Nebo si představme, že se nám hrne do země spousta kamionů, protože máme levnější sazby na průjezd. Žádné opatření, které by rychle a účinně aspoň na provizorní dobu umožnilo řešit tento problém, do dneška nemáme. Spoléháme na jakési "definitivní" řešení nejspíš až za dva roky. Pokud vůbec. (Psal jsem na toto téma v BL 10. února tohoto roku. BL má na zmíněné téma celou sérii kvalitních příspěvků!)

Mám pokračovat? Snad ještě jeden fenomén uvedu, ve dvou aplikacích. Jedna instituce vznikla asi proto, aby člověk nebyl v nesnázích o půl čtvrté ráno, že snad nemá na pivo; máme non-stop zastavárny. Samozřejmě že bez evidence těch, co tam dodají třeba zrovna mobil nebo televizní přijímač; aniž by kdy uplatnili nárok na jeho zpětný odkup. Ve sběrných surovinách se může objevit muž nabízející buďto měděný drát nebo kolejnice, obého v překvapivě velkém množství. Nikdo se nezeptá na původ toho materiálu, a není spolehlivá evidence ani o prodávajícím, kdyby vznikly pochybnosti. Že by také proto rostla zločinnost? Nikdo nebyl z možných orgánů dozoru předem zainteresován, aby přivřel oči, ne-li aby byl raději v takových a podobných případech předem raněn funkční slepotou? Copak je možné v těchto sférách žádat respekt k zákonu? O co, že bychom teď mohli pokračovat v těch lamentacích ještě dál?

7. Připouští tahle reflexe konstruktivní vyústění?

Samozřejmě. Navíc (a mimochodem): život jde dál. Jenomže nejen tahle poslední aféra (a "krize") by neměla skončit zametena pouze pod oním příslovečným "kobercem". Jak to, že nedávno znovu v médiích (konkrétně na ČT 1) "poškádlená" dávnější aféra s tzv. lehkými topnými oleji je nadále --- jak se zdá --- "u ledu"? A tehdy šlo o desítky miliard, nikoli o pouhý jeden milion Kč, jako se to zprvu konstatovalo v případě Grossově. Nemá smysl kupit zde "aféry" a "aférky". Snad už za těch 15 let pokusu o nový život víme, že když se nám začalo --- oprávněně --- vemlouvat do našeho života politické stranictví, ta zkušenost navozovala nejednou rozpaky. Pro politiku rozhodně nestačí být člověkem "čistého srdce"; a od samého začátku kromě vyhlídky na novou a snad skvělou kariéru noví lidé v politice neměli potřebnou zkušenost jak ve státní správě, tak k řízení ekonomiky a dalších sfér veřejného života. Stranický život, má-li být dostatečně účinný (a navíc úspěšný!), potřebuje nemalé peníze a vlivné kontakty. Mezitím se nám stačili ve veřejných funkcích (ne)slušně zabydlit lidé, z nichž mnozí nemají vůbec žádné skrupule. Navíc mají málem až za hrob zajištěnou imunitu skoro na cokoli. Politika mnohým našim představitelům nikdy nebyla "službou" těm, kteří je zvolili. Až příliš mnoho je toho, co se pak děje improvizovaně, málo kvalifikovaně, ne-li navíc v chvatu. Nepochopitelné třeba je, když na počátku informačního věku kompetentní Ministerstvo školství zruší základ pro informační gramotnost --- matematiku --- jako povinný maturitní předmět. Jako kdyby to bylo "systémové" a zcela "v pořádku" a v zájmu naší mladé generace.

Nepochopitelné také (ve stejném resortu) je, když v rámci tolik vychvalované nové "svobody" po roce 1989 je školní mládež zcela zbytečně a v rozporu se zájmy samotných škol (aby si z maxima uchazečů optimálně vybraly) nucena v prvním kole "volit" natvrdo, tedy fakticky být hned na začátku bez dalších možných alternativ.

Ukazuje se, že kam člověk šlápne, tam leccos krutě (ne-li nesmyslně) bolí. V tomto 7. bodě už jsem nechtěl hořekovat.

Ukazuje se, že i mnohde jinde lidé dlouho nechávají na sobě (jak se říká) "dřevo štípat". Jsou pak fáze, kdy se nakonec lidé začnou --- možná neracionálně --- srocovat na náměstích a před ústředními úřady a začnou volat, že "toho" mají dost. U nás takto začala také tzv. "sametová revoluce". Nedávno hledali podobně cestu ke korektnějšímu vládnutí svým "oranžovým" vzdorem lidé na Ukrajině. Teď jako kdyby obdobná epidemie občanské neposlušnosti začala rovněž v nám vzdálenější a málo známé Kyrgyzii.

Jednou dá podnět k občanskému vzdoru nekompetentní a arogantní vláda, jindy navíc vyroste mladá generace, která nechce po staru nebo v přetvářce žít. A i když zatím málokde funguje "občanská společnost", aspoň její vůli je na čas dán někdy průchod. A je naděje, že takové sémě nezplesniví. Jenže dá to "fušku". A zcela bez vnější organizace a bez kultivovaného, program artikulujícího vedení se takové hnutí nepohne z místa. Co jsme pro to už udělali, my lidé zdola? A kdo to s námi opravdu myslí upřímně? Tak, že chce sloužit lidem, s nimiž diskutuje o jejich starostech a jež chce spolu s nimi řešit (aniž by přitom myslel především na to, jak vypadá před televizními kamerami nebo jak luxusní musí mít byt)? Pokud není teď nic (nebo jen skromně málo) slyšet, tak se valně nedivme...

Není to, co jsem právě napsal, nežádoucím pokusem o pobuřování? Nepopisoval jsem pouze to, co by se mohlo tak či onak přihodit zase jednou i u nás, pokud bude ta mnohohlavá arogance moci trvat i nadále?