Do Bruselu je to pro ně pořád daleko a veřejný prostor ovládli nacionalisté a komunisté. Diskuse na téma Evropské ústavy stále připomíná zákopovou válku u Verdunu: občas někdo vystřelí a potom se protichůdné strany opět zakopají do svých výchozích pozic. Stále jde navíc o to, kdo něco říká, místo toho, co opravdu říká. To je případ i novoroční přestřelky, které se paralelně zúčastnili bývalý prezident Václav Havel, předseda ODS Mirek Topolánek a předseda Sněmovny Lubomír Zaorálek.

Zopakujme si obecně rámec, v němž se dosavadní diskuse pohybovala. A to nikoliv pouze na Nový rok.

• Stojíme před vznikem Spojených států evropských či pouze před banální "mezinárodní smlouvou", kterou nestojí za to se ani zabývat?
• Ztratíme poslední zbytky suverenity, či jde jenom o to, jak učesat tisíce smluv do jednoho textu?
• Budeme odmítnutím euroústavy mimo Evropu, nebo stále její součástí?
• Kdo ústavu četl, a kdo ne?

Jen velmi zřídka bývá řeč o hodnotách. Koho by to zajímalo... O étosu nemluví nikdo. Ten je ale k pochopení tématu podstatný. Protože odpovědět se dá na různé otázky různě, a pravda je vždy nakonec někde uprostřed. Záleží na úhlu pohledu. Má ale smysl vůbec volit, když otázkám vlastně ani nevěříte?

Paradox vstupu

Paradox vstupu do Evropské unie je zřejmý. Absence étosu a důvěry je ovšem alarmující. Vstoupili jsme někam, kde většina z nás nežila, a neměla o tom valné představy. Výjimky potvrzovaly pravidlo a očekávání brzy vystřídaly obavy. Myslím, že společnost, už jenom kvůli mentálnímu zdraví, si musela projít obojím: nabuzeným eurooptimismem i agresivní kakofonií euroskeptiků. Není ale nic horšího, než realita: ta nakonec šedá a nezajímavá Evropa, do níž dnes jezdíme na občanku. Čekali jste to? Ceny vzrostly, jiné klesly. A co ještě?

Stále se tu nedostává toho podstatného, na čem Evropa po válce vznikla. Proč?

Historicky nešlo přece pouze o to, jak uchovat Evropě mír před ruským medvědem (pod americkým deštníkem). Připomeňme, že mezi klíčové myšlenky, na nichž postavili Jean Monnet a Robert Schuman v roce 1950 svůj projekt, byl právě étos vize. Byla to vize jednotné politické Evropy a mezi ambiciózní projekty patřila i Monnetova představa evropské armády. Tito lidé, otřeseni dopady války, měli odvahu vize formulovat. Je opravdu škoda, že logika vývoje a strategie "krok za krokem" udělala během desetiletí ekonomický obchvat, jenž vyvrcholil v roce 1991 Maastrichtem a jednotnou měnou. To už nebyla Evropa občanů, to zvítězili bezbarví úředníci.

To je první odpověď. Byrokraté nemohou suplovat politiky. Politikům ale většinou chyběla odvaha.

Přesto získal svou pevnější podobu Evropský parlament, kde se od roku 1979 konají přímé volby. Nebylo by to možné, kdyby v průběhu 70. let neklíčily zárodky nespokojenosti z úřednického rázu Evropy. Přesto zvítězila gradualistická představa, že ekonomie musí předcházet politiku, ona sama se nakonec stala jediným smyslem. Při pádu Santerovy komise si ale dosud bezzubý Evropský parlament dokázal i poprvé dupnout. To nebylo nepodstatné, jak ukázala i nedávná aféra s komisařem Rocco Buttiglionem. Zárodky politické Evropy, jejíž výhonky lze nalézt paralelně v různých dobách, je zapotřebí vidět na celém pozadí měnící se politické a institucionální mapy kontinentu. Není to někdy opravdu snadné. Konvent, který připravil základy Evropské ústavy, má proto mnohem větší váhu, než by si někteří přáli. Nikdo tento sněm nemůže napadnout z nedostatku legitimity.

Deziluze a pokrytectví

Ovšem étos, s jakým v 50. letech vznikaly evropské organizace (za všechny Evropské hnutí či Evropští federalisté), lze jen těžko přenést do Evropy, která prošla za posledních 20 let silnou fází konsumerismu, v níž se již politická budoucnost už zdaleka neměří vizemi, ale hlavně plnými žaludky. Občané států komunistického bloku, prošlí dietou komunismu a deziluzí ze všech ideologií, jsou snad ještě více náchylní považovat snahu o formulování nové vize, pokud se kdy nějaká objeví, za prázdné tlachání a dobře zaplacené úřednické europokrytectví.

To je druhá odpověď. O Evropě se mluví jazykem, kterému nikdo nevěří. Občané ale rezignovali na to podstatné: na vlastní úsilí a zvědavost.

V takovém dědictví se nutně daří všem, kteří na deziluzi staví své politické projekty. Politika je tu jenom jako pragmatický zápas v zabahněné stoce, v němž nemají idealisté a vizionáři co dělat. Lid, který většinově nevolí, přece rozumí jen klacku, když diskusi má za hádku. Valnou měrou se na tom podílejí i hysterická média. Ta zcela nepokrytě straní vládnoucím. Vyplatí se to, finančně určitě -- a o to jde. Nemylme se, nemusí jít vždy o ty, co jsou ve vládě. Protievropská ODS se již několik měsíců tváří, že její vláda je jen otázkou času. Jak z toho ven?

Dvojí tvář referenda

Může být v takové atmosféře účinné referendum? Může obnovit étos Evropy a politiky jako takové? Může další pokus o přímou demokracii vrátit občany zpátky do hry? Nebo vyžene na náměstí jen nové demagogy a psychopaty? To jsou otázky, před nimiž neutečeme. Většina politických sil v Čechách si takové referendum přeje: nikoliv všeobecné, ale jednorázové. Přejí si ho občané? Je Evropská ústava opravdu tématem k referendu? Nejednoznačná odpověď, která se ozývá 25 státy Evropy by nás měla zajímat. V různých politických tradicích k němu přistupují různě: v Německu je naprosto nemyslitelné, ve Francii je nemyslitelné ho nemít. Naše země (historicky od roku 1918 jako Československo) neměla dosud s referendem žádnou zkušenost. První přišla až v roce 2003 se vstupem do Evropské unie.

Můžeme se přít o důvody. Konečné rozhodnutí bude pravděpodobně motivováno nejvíce politickým pragmatismem. Občané a jejich názor se přece většinou používají k legitimizaci různých politických kroků. Není divu, že pokles důvěry v politiku je den ode dne silnější. Podle CVVM z prosince loňského roku věří vládě pouhých 28 procent, Sněmovně 18 na Senátu 17 procent. Poklesl i prezident, který se stále drží na rekordních 72 procentech. Odmítnutí referenda, které se začíná ozývat politickou krajinou, by rozhodně nemělo být motivováno strachem před lidmi, ani obecně pokleslou politickou atmosférou. Evropským institucím věří čeští občané kupodivu mnohem více. Podle prosincového eurobarometru by nakonec 63 procent našich občanů řeklo ústavě ANO.

Kolik by jich ale přišlo?