|
22. 3. 2005
Český tisk a kolektivní vina?Přikládám text o tématu, které nenávidíte. Ale přece, když ne Britské listy, kdo ještě zbývá? Dopis čtenáře do Lidovek a MF Dnes nebyl ovšem otištěn, právě tak jako mé prohlášení a článek o kolektivní vině. A tak prý němečtí majitelé českého tisku neovlivňují..... |
|
Prohlášení Bořivoje Čelovského o cizím kapitálu v českém novinářství
Cizí kapitál ovládá český tisk"Kdyby se někomu podařilo přimět německé majitele českého tisku k odpovědi na otázku, zda ovlivňují obsah svých novin, jistě by s rozhořčením odpověděli negativně. Akvizitéři se však domnívají, že nejlepší odpovědí je mlčet." To jsem napsal před dvěma lety. A věci se neobrátily k lepšímu. Čirou náhodou se mi podařilo prorazit tuto konspiraci, kterou jsem nazval "cenzura tichem". Totiž -- 1. února 2005 jsem obdržel elektronickou poštou dopis z Lidových novin: (totožnost jeho pisatele neuvádíme, pozn. red.) Domluvili jsme se, že váš článek o kolektivní vině v Lidových novinách otisknu, diskutoval jsem jej i s kolegy a nikdo nebyl proti. Když jsem jej ale dnes na poradě předložil k vydání, strhla se kolem něj obrovská debata. Jejím výsledkem je, že text neotiskneme, protože jako redakce LN jsme zásadními odpůrci vyhlašování kolektivní viny, a to jak Němců, tak Čechů či kohokoli jiného. Je mi líto, že jsem vás mystifikoval, ale byl jsem od pátku až do dnešního poledne přesvědčen o tom, že článek vyjde. Nechaje otázku svobody tisku stranou, musím konstatovat, že někteří redaktoři jsou papežštější než papež. Německý kancléř G. Schrőder v Berlíně na setkání těch, kteří přežili holocaust, prohlásil mj.: "Nám, Němcům, by vlastně příslušelo, abychom kvůli velkým lidským zločinům, které jsme spáchali, mlčeli." Ano, Schrőder svými slovy mířil na celý národ Němců. A také by se redaktoři LN měli poučit z výsledků ankety svých vlastních novin: téměř tři pětiny českého obyvatelstva si myslí, že Němcům se musí předhazovat vina za holocaust, jinak by mohli zapomenout. Vrcholem drzosti však je, že při vyhlašování opozice vůči principu kolektivní viny, redakce LN staví český národ na úroveň národa německého; v kontextu této debaty o nelidskosti let 1933-1945, pokládám to za neodpustitelnou urážku.
O kolektivní viněBořivoj Čelovský Německý jazyk (a německé dějepisectví) byly po druhé světové válce obohaceny slovem Geschichtsbewältigung, vyrovnání se s dějinami. Pro Němce to byla nutná katarze, neboť nikdo z nich se nechtěl hlásit k dědictví Třetí říše. Zpočátku bylo možno pozorovat hromadnou lítost nad hrůzami, kterých se dopustili. Brzy však být Němcem přestalo být nadávkou. Svět se rozdělil na Východ a Západ, obě poloviny stejné síly. Získání Německa jednou stranou by narušilo delikátní rovnováhu moci nejen v Evropě, ale v celém světě. A tak došlo k metamorfóze nebývalé absurdity: zločinecký nepřítel demokracie byl lákán k boji proti bolševické tyranii, a včerejší fašistický stát byl pozván k boji proti mezinárodnímu kapitalismu. Vynalézavost politiků vyřešila tuto kvadraturu kruhu. Bylo použito sémantické hry: Slovo "Němci" se proměnilo ve slovo "nacisté" a netrvalo dlouho, Němci se stali obětí nacistů, právě tak jako Francouzi, Poláci nebo Češi. Toto pars pro toto potvrzuje Goebbelsův aforismus o často opakované lži. Plán Rooseveltova ministra financí Henry Morgenthaua, který chtěl z celého Německa udělat pastvinu a z Němců pastýře, byl rychle zapomenut; právě tak Postupimská dohoda, podepsaná Trumanem, Stalinem a Attleem, která prohlásila, že celý německý národ musí být potrestán za zločiny posledních šesti let;: "Německý národ začíná platit za hrozné zločiny, které byly spáchány za vedení těch, jejichž činy v době úspěchu často schvaloval..." Měl jsem podivný pocit v žaludku, když jsem procházel smutně proslulým nástupištěm koncentráku Březinka, na jehož konci byl postaven obrovský pomník obětem Němců. Pomník však přehodnocuje historii -- zločiny nespáchali Němci, nýbrž nacisté. Tutéž perverznost jsem viděl v Lidicích a Oradouru - Němci zmizeli. V Kounicových kolejích v Brně na pěti památních tabulích slovo "fašista" se vyskytuje pětkrát a slovo "nacisté" třikrát; nikde jsem se nedověděl, zda tito zločinci byli Němci. Totéž jsem našel na pomníku pěti pověšených Čechů v Čeladné pod Radhoštěm. Za války jsem v Německu a Protektorátu slovo "nacismus" nebo "nacista" nikdy z českých úst neslyšel. Když se k nám přibližoval cizinec, varování bylo: "Pozor, Němci!", nikdy "Pozor, nacisté!". Naši nepřátelé byli "Němci". "Němci" byli na Hradě, na ostravském oberlandratu, v Petschkově paláci, v Kobylisích., v Terezíně... Tento lingvistický švindl nabyl ještě zpotvořenější podobu v česky psaných novinách. Například ve zprávě o knize amerického psychiatra Leona Goldensona pod nadpisem "Nacisté byli zlí, ale nebyli to blázni" (Lidové noviny, 23. 10. 2004) se slovo "nacismus" objevuje šestkrát, ale čtenář musí sám odhadnout, ve kterém státě se tato historka odehrála, neboť slovo "Německo" se v článku nevyskytuje. Najde se i případ, kdy dychtivost redaktorů sledovat do puntíku převládající směr větru, vede k bizarním situacím. Z první strany Lidových novin (11. 2. 2004) upoutá čtenářovu pozornost titulek "Vyzvednutí nacistické lodi se nepodařilo". Až do toho dne jsem nevěděl, že nacisté mají loďstvo. Článek neudává kolik členů posádky kapesní bitevní lodě Graf Spee (1 107) bylo příslušníky NSDAP, ale rozhodně všichni byli Němci. Kapitán Langsdorff se zahalil do tradiční zástavy imperiálního válečného loďstva a nikoliv do nacistické svastiky, dříve než se zastřelil. Těm, kteří tvrdí, že ne všichni Němci jsou odpovědni za Hitlerův režim, dávám k uvážení:
A konečně. Jak se nazývají lidé, kteří mluví německy? Nacisté? Německý přínos historické vědě se zvrhl z Geschichtsbewältigung (vypořádání se s minulostí) na Geschichtsvergewaltigung -- její znásilnění. A historici, právě tak jako novináři, nejen němečtí, schweigen und machen's mit.
Lidové noviny
Dopisy čtenářů14. 3. 05
Marně jsem čekal na bouři protestů proti sloučení deníků MFDnes a Lidových novin ("Budova Anděl Media Centrum slavnostně otevřena", LN, 6.3.2005). Tohoto pohřbu se zúčastnila česká politická elita, včetně prezidenta Václava Klause (dr. h.c. univerzity v Pasově, 1996). Toto byl poslední hřeb do rakve svobody tisku. Vláda předstírá, že několik milionů nasypaných ministrem kultury českým intelektuálům zachrání naše národní patrimonium. A byrokrati Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, kteří zaspali před čtyřmi lety (když si německé novinářské koncerny rozdělily český trh mezi sebou), prozrazují svým tichem, že věří v podivnou ekonomickou doktrínu: jeden nadělá méně škody než dva. A tak jsme odkázáni na jediné české noviny v republice, Jihlavské listy. Je malá naděje, že tento svědek minulosti českého tisku dlouho vydrží. Vždyť šéf Mafry slíbil v přítomnosti českých hostů "rozrůstající" se moc své říše. Bořivoj Čelovský |
