Většinou si takovou otázku neklademe; bereme prostě život tak, jak přichází. První příležitost k tomu, abychom se důkladněji rozhlédli po světě a vytyčili si životní trasu, nadchází zpravidla na konci puberty. V této době bychom měli -- ideálně vzato -- co nejvíc cestovat, doučit se cizí jazyk, vyzkoušet si práci, které bychom se chtěli v budoucnu plně věnovat. O tuto životní expozici se starší generace většinou -- a ne vždy z vlastní viny -- připravila tím, že spěchala do prvého zaměstnání, které se naskytlo, aby nepřišla o výdělek, nebo že se vrhala po hlavě do rodinného svazku. V tomto směru je generace, která dnes vstupuje do života, prozíravější: Přijímá krátkodobé úvazky v cizině, oddaluje založení rodiny, nelpí na dokončení vysoké školy, atd. Doba ostatně mladým lidem přeje. Jejím ideálem se stává věčné mládí, trvalá juvenilizace našich skutků i našeho vzezření, jakou rádi předvádějí například američtí politikové.

Běh života se ovšem nedá oklamat a vrásky se nedají trvale zahladit, i když se průměrný věk zvyšuje a i když je plastická chirurgie na vzestupu. Ten, kdo chce svůj život budovat jako klenbu, která vrcholí ve věku zralosti, ví, že po expozici nadcházejí kolize, které ho mohou poznamenat i obohatit: Naštěstí k nim už nepatří válka a v našich podmínkách ani velké živelné pohromy. Nebezpečí spočívá v něčem jiném: Civilizace nám život usnadnila, ale i zploštila. Přijmeme-li beze zbytku její výhody, může se nám stát, že se náš život promění v neradostný, nudný stereotyp. Pestrý průběh se tak změní ve smyčku filmových záběrů, která se otáčí stále dokola.

Když vyprávěli naši předkové o svých zážitcích, vyprávěli hlavně o překážkách, které zdolávali, a o lidech, s nimiž se setkali. Když popisoval Gogol v Mrtvých duších statkáře, učinil z každého z nich jedinečnou, živou postavu. Dnešní publicista by je tak důkladně nerozlišoval; nanejvýš by konstatoval, kolik procent statkářů v carském Rusku bylo negramotných. Podobně anonymní jsou pro nás číšníci, úředníci, zdravotnický personál, atd. Místo na lidi se zaměřujeme na věci -- na televizory, na počítače, na auta; vyznáme se v nich často líp než v lidech, s nimiž jsme denně ve styku. Zatoužíme-li po vzrušení, nehledáme ho ve skutečnosti, nýbrž v drogách a ve virtuální realitě. Důvod naznačil v jedné básni John Updike: Věci, například kravata, uložená v šatníku, nás zpravidla přežijí.

Pocitu zvěcnění a odcizení můžeme do jisté míry předejít tím, že porovnáme oblouk svého života s křivkami jiných osudů, ať už skutečných či fiktivních. Nemůžeme si však objednat přízeň Štěstěny; její štědrost je vrtkavá. Goethovi umožnila, aby v stáří dokončil Fausta, kdežto Byronovi a Shelleymu vyrvala pero z ruky už po třicítce. Profesor Vondráček soudí, že řada lidí, obzvlášť introvertů, se dokáže plně realizovat až v druhé půli života. Není to při dnešním tempu pro takové jedince handicap? Existují ostatně osudy, jež vzbuzují politování. Někdo ztratí záhy milovaného partnera, někdo se setkává po celý život s neporozuměním a nepochopením, i když ho vede dobrá vůle, a někdo skončí jako bezdomovec na Hlavním nádraží, protože přišel o byt či o práci. Jsou to samozřejmě tragické příběhy a je těžké rozhodnout, zda jim můžeme přisoudit větší váhu než životům, podřízeným stereotypu a nastavovaným jako provázek.

Avantgardní literáti, dramatici i filmaři se často pyšní tím, že rezignují na příběh, a někdy se opravdu zdá, jako by příběh přežíval jen v druhořadých žánrech, v dobrodružné literatuře, v románech pro ženy či v televizních seriálech. To nicméně neznamená, že bychom se museli zříkat příběhu, utkaného z látky naší běžné existence; přimlouváme se zkrátka za jeho renesanci. Všichni se rodíme, dospíváme, procházíme proměnami, které s sebou přináší rozmanitost okolí či náhoda, zrajeme a umíráme. Žádný život není tak fádní, aby se v něm nenašly zajímavé peripetie. Z epizod, které nám vyprávěli rodiče a prarodiče, můžeme v duchu sestavit příběh svého rodu. Náznaky příběhu můžeme objevit i v klání politiků, pokud ovšem nejde jen o řinčení zbraní za scénou. Můžeme mluvit i o dramatu naší republiky; katastrofa druhé světové války a totality přišla dokonce dřív, než skončila expozice, takže se dá zahladit jen výraznou, všeobecnou katarzí. A co teprv osud našeho vesmíru: Kosmologové a teologové už pro nás vymysleli dobrých tucet scénářů -- od zázraku stvoření až po hypotézu rozpínání. A účinkujeme-li v takových velkolepých dramatech, jako je příběh rodu, národa či vesmíru, neměli bychom se spokojit jen s rolí statistů. Je sice poměrně bezpečná, ale většinou zanedbatelná.

(upravený text z knihy Politikův umělec a umělcův politik)