O co jde a jak z toho ven

Předmětem zmíněných štrasburských žalob je nečinnost českých soudů a dalších státních orgánů při zajišťování základních práv rodičů na výchovu svých dětí, resp. na podíl na ní i po rozvodu alespoň formou pravidelných osobních kontaktů v dostatečném rozsahu. Nutno dodat, že si nestěžují jen čeští otcové, ale také některé matky a cizí státní příslušníci.

Dalším společným jmenovatelem těchto případů jsou neblahé důsledky destrukce přirozených rodinných vztahů mezi dětmi a rodiči, které se nemohou neprojevit v hrubém narušení citového a mravního vývoje postižených dětí. Dítě dlouhodobě popouzené a manipulované rodičem, který jej má v péči, proti rodiči druhému, přijímá indoktrinaci a dříve bezproblémové vztahy se mění na bezdůvodnou zášť. Jedna z nejbližších osob je dítěti a dítětem samým zavržena se všemi z toho plynoucími negativními důsledky. O tom, že Evropský soud pro lidská práva nebere stížnosti na české opatrovnické soudnictví na lehkou váhu, svědčí ta skutečnost, že většina stěžovatelů byla vyrozuměna o přednostním projednání svých žalob a v současnosti byla již vyzvána také vláda, aby se k žalobám vyjádřila; i v historii Štrasbuského soudu jde v tomto směru o věc mimořádnou, neboť dosud byly přednostně projednány zcela výjimečně jen jednotlivé žaloby proti různým zemím, nikoliv série žalob větší skupiny občanů na porušení shodných práv jedním státem. Přehlédnutelná není ani ta skutečnost, že vlna stížností českých rodičů jistě podnítila i další české občany, neboť v roce 2003 počet žalob proti státu vzrostl o 88 procent oproti roku 2002.

Tak jako patologické jevy provázející rozvody nejsou jen důsledkem lidských slabostí rozvádějících se rodičů, ale výrazný podíl na jejich hrozivém rozšíření má i selhávání příslušných státních struktur, tak také řešení se bez orgánů státu nemůže obejít. Potřebná opatření a zejména změny přístupů, které se v jednotlivých případech osvědčují v praxi, lze zařadit do tří oblastí:

1. prevence

Osvědčeným způsobem jak řešit rozvodové spory a předcházet jejich eskalaci, je využití rodinné mediace.

Pozitivní zahraniční zkušenosti ukazují, že při využívání rodinné (rozvodové) mediace dochází k redukování konfliktů, k zajištění kontinuity osobních vztahů mezi rodiči a dětmi, k redukování doby pro urovnání konfliktů i snižování společenských a ekonomických nákladů na rozvod. Z těchto zkušeností vychází i Doporučení Rady Evropy č. R (98) 1 ze dne 21. 1. 1998. Vládám členských států Výbor ministrů doporučuje mimo jiné zavádět nebo podporovat rodinné mediace, uskutečňovat nebo posilovat všechna opatření na podporu a ve prospěch používání rodinné mediace jakožto odpovídajícího prostředku řešení rodinných rozepří, usnadňovat schvalování mediačních dohod soudními nebo jinými oprávněnými orgány a zajišťovat mechanismy k vynucení takových dohod podle platných zákonů a také informovat o možnostech jejího využívání.

Klíčovou úlohu při zavádění rodinné mediace do praxe mohou sehrát orgány sociálně-právní ochrany dětí (dříve OPD) při obecních a městských úřadech. Určitá část rodičů se na tyto orgány obrací sama se žádostí o pomoc při řešení rodinných krizí, všechna soudní řízení týkající se nezletilých dětí se pak dějí za jejich účasti jako kolizního opatrovníka dětí. Příslušné sociální pracovnice jsou tedy v rámci své pracovní činnosti s rodiči běžně ve styku a mohou je tak efektivně a cíleně informovat o možnosti mediační službu využít. Jinými slovy řečeno, každá sociální pracovice může svým klientům doporučovat nejen návštěvu manželské poradny, psychologa či psychoterapeuta, případně advokátní kanceláře, ale také využití mediace. Taková informace by měla být poskytnuta ústně s patřičným vysvětlením rozdílu mezi uváděnými službami a také písemně prostřednictvím vhodného informačního materiálu.

Bude-li v předrozvodové situaci a nebo v počátku soudního řízení o rozvod či úpravu poměrů nezletilého dítěte rodičům rodinná mediace kvalifikovaně nabídnuta a bude-li úřední autorita orgánů sociálně-právní ochrany dětí využita ke vhodnému působení na toho rodiče, který může případně nabídku alternativního, časově a finančně méně náročného i méně konfliktního řešení odmítat, lze předpokládat, že rozumní rodiče, ti, kteří spolu stále ještě dokáží do určité míry komunikovat, takovou možnost využijí, a to v nezanedbatelném počtu. Takový způsob práce s klienty, bude-li prováděn skutečně jako služba občanům, nikoliv jen jako vrchnostenské dirigování, je zcela v souladu s příslušnými právními předpisy a jako prvek sociálně-právní ochrany dětí a rodiny nepřináší z hlediska příslušných orgánů větší zatížení, spíše naopak. Odpadají totiž zbytečná a marná úřední jednání se znepřátelenými rodiči, znovu prováděná sociální šetření poměrů pro potřeby vleklých a opakovaných soudních řízení, osobní účast na četných jednáních soudu a podobně. Nabídku mediace lze nalézt např. na www.resenisporu.cz.

I když při zahrnutí mediace do stávajícího systému sociální práce s rodinou jde o triviální záležitost, ze strany orgánů sociálně-právní ochrany dětí není o ni dosud valný zájem.

2. rychlé a důsledné využívání právních prostředků

V obecném povědomí převládá názor, že pokud se rozvedená matka nezletilého dítěte rozhodne připravit jej o otce, pak je proti tomu každý bezmocný. Nezřídka je možno jej slyšet zejména od těch, kteří ochranu práv dítěte i jeho rodiče mají v náplni práce - soudců a pracovnic orgánů sociálně-právní ochrany dětí; abnormalita se tak ke škodě lidí a společnosti stává normalitou. Také tyto postoje, či spíše především ony(!), tedy rozvodovou patologii posilují a je na místě je důrazně odmítat a naopak po příslušných orgánech vyžadovat postup podle právních předpisů, které nabízejí prostředky dostatečné.

Rodič, zabraňující styku svého dítěte s druhým rodičem, může být téměř okamžitě postižen výchovným opatřením podle § 43 zákona o rodině, tedy uložením napomenutí pro narušování řádné výchovy dítěte a stanovení dohledu nad ním. Mohou tak činit nejen soudy, ale operativně také orgány tzv. sociálně-právní ochrany dětí (dříve OPD), a to i z moci úřední, nejen na návrh rodiče požadujícího zásah. Správní řád zde u rčuje lhůtu pro vydání jejich rozhodnutí do jednoho měsíce od zahájení řízení. Stává se tak bohužel výjimečně a sociální pracovnice raději zabíjejí čas přesvědčováním pomoci se domáhajícího rodiče zažitými frázemi, že "se musí dohodnout, ony že nic dělat nemohou". Takovouto protiprávní nečinnost příslušným úřadům pravidelně vytýká veřejný ochránce práv a byla i zohledněna v jeho souhrnných zprávách o činnosti za roky 2002 a 2003, předkládaných Parlamentu. Napomenutí - pokud je včas a vůbec vysloveno - má však svůj význam a v praxi mnohdy dokáže nezodpovědného rodiče usměrnit; má také váhu důkazního prostředku v soudním řízení.

Soudy jsou podle čl. 90 Ústavy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům; podle základních ustanovení občanského soudního řádu pak tato ochrana musí být rychlá a účinná. V reakcích soudců, oslovených médii v souvislosti se zmíněnými štrasburskými žalobami, zazněly výmluvy, že nezodpovědné rodiče chrání zákon a soudci nenesou odpovědnost za špatný výběr partnera(?!) a nemohou nic dělat, když se lidé nedohodnou. Takový právní nihilismus rozhodně není na místě, protože i opatrovnické soudy mají právních prostředků dostatečné množství, stačí jen nerezignovat na jejich využívání.

Základním ústavně zaručeným právem každého rodiče je právo na výchovu svého dítěte; toto právo pak může být omezeno pouze na základě zákona a v příslušném soudním řízení, nikoliv svévolí rodiče druhého. Pokud se tedy plnoprávný rodič domáhá u soudu ochrany svého práva formou úpravy styku s dítětem, mělo by k ní docházet co nejrychleji a v dostatečném rozsahu výchovu umožňujícím (nemůže jít o letmá setkávání!), a to i využitím institutu předběžného opatření. Skutečnost je ovšem taková, že řízení o úpravu styku s dítětem se pro většinu otců (a výjimečně některé matky) stává mnohaletou kalvárií, během níž zoufale sledují, jak úmyslná nečinnost jejich "zákonné" soudkyně umožňuje likvidovat donedávna dobré vztahy mezi nimi a dítětem. Přitom i Ústavní soud dal jednoznačně najevo, jaký právní názor je na místě: "Pokud nejsou zjištěny takové skutečnosti, které by vedly k pozastavení výkonu rodičovské zodpovědnosti, není ani při plném respektu k právům samotných nezletilých zákonného, tím méně pak ústavněprávního důvodu k tomu, aby rodiči, v jehož přímé péči nezletilé dítě není, byl styk s ním zakázán, resp. nepřiměřeně omezen." (rozhodnutí ve věci III. ÚS 125/98; blíže viz např. Rodinné právo, sešit 10).

Změna přístupu opatrovnických soudů by tedy měla spočívat v odklonu od "presumpce viny" toho, kdo se domáhá úpravy styku se svým dítětem, k lidské přirozenosti. A do té patří - dosud ještě(!) - vědomí dítěte o tom, že má mámu i tátu a že přes jejich lidské nedokonalosti je důležité, aby oba znalo a trávilo s oběma co nejvíce času i po rozvodu.

Také samoúčelná "psychiatrizace" opatrovnických věcí není na místě. Pomineme-li případy skutečně vyrovnaných výchovných kvalit rozvádějících se rodičů a jejich prostředí spolu s nepředpojatým důkladným prováděním důkazů - což není vždy samozřejmostí -, které vyžaduje účast kvalifikovaného znalce, většinou psychologa, je většina sporů rodičů o výchovu či úpravu styku s dětmi řešitelná výhradně právními prostředky za použití zdravého rozumu. Na místo toho však v soudních síních převládá alibismus a velkorysé mrhání penězi účastníků za nadbytečné znalecké posudky, jejichž ceny se dnes pohybují v řádech desítek tisíc korun, aniž by byla vždy zaručena kvalita. Velice často posudky obsahují hlavně sáhodlouhé výpisy ze soudních spisů bez skutečně kvalifikovaných rozborů a šablonovitě se přiklánějí k faktickému stavu - pokud znalec z očekávané šablony vybočí, soudkyně mu již další posudek nezadá a on přijde o důležitý zdroj svých příjmů. Dochází i k takovým absurditám, že sociální pracovnice - tzv. opatrovnice dítěte - otevřeně odmítá provést sociální šetření v bydlišti otce v době, kdy má u sebe svého syna na jeden den podle předběžného opatření, ke zjištění, zda klouček u táty může také přespat, a k tomu soudkyně nařídí vypracování dalšího znaleckého posudku, když předtím u soudu vyslýchanému znalci "opatrovnice" úmyslně zatají, že chlapec i ve školce nadšeně vypráví, jak se mu u táty líbí a že by u něj chtěl být déle (aktuálně již roky vlekoucí se "banální" věc Okresního soudu v Domažlicích, sp. zn. P 89/2002).

Další velmi problematickou oblastí českého opatrovnického soudnictví je /ne/respektování soudních rozhodnutí o úpravě styku rodiče s dítětem. Dosavadní zažitá benevolence soudů vůči těm, kdo je neplní - pokud tak činí matky nezletilých dětí; otcům stejné prohřešky promíjeny nejsou - jen šíření společenské patologie nahrává. K právu patří také prostředky donucovací a je nutné využívat je i k prosazení rozhodnutí o úpravě styku dětí s rodičem či s jinými osobami. Ukládání pokut podle ustanovení § 273 občanského soudního řádu je účinným nástrojem, pokud ovšem přichází včas, je důsledné a výše pokut není jen symbolická a je také okamžitě vymáháno jejich zaplacení. Ani zde nejsou na místě chiméry o (neúčinných) terapiích, které by měly změnit myšlení patologicky jednajícího rodiče, postačí, když sankce poslouží ke svému legitimnímu účelu změny jeho nezodpovědného jednání. Zákonodárce v době nedávné změnil horní hranici těchto pokut až na padesát tisíc korun za každý zmařený styk jistě i s vědomím významu ochrany přirozených rodinných vztahů. Jde tedy opět o to, zda také soudy tyto vztahy - a vlastní rozsudky(!) - budou zachovávat v náležité úctě.

Nepomáhají-li pokuty - a opět zdůrazňuji, že nikoliv v symbolické výši -, není důvodu nevyužít také možnosti odnětí dítěte na dobu upraveného styku. Nedávné mediálně komentované odnětí nezletilého Honzíka K. matce vyvolalo sice vlnu emocí, zejména pak jedné ministryně, avšak stalo se pouze to, co se běžně děje, pokud u sebe děti neoprávněně zadržují jejich tátové. Samozřejmě, že pro dítě odnímané ať již otci nebo matce je tato situace nepříjemná, jde však bezpochyby o menší zlo, než pokud má neustále zůstávat v patologickém výchovném prostředí, v němž je vedeno k nenávisti k jednomu rodiči bez jakékoliv možnosti vytvořit si svůj skutečně vlastní názor na základě své zkušenosti s rodičem zavrhovaným. Tyto předpoklady a správnost důrazného postupu soudu se ostatně potvrdily i v uvedeném případě: Po několika letech Honzík s tátou tráví víkendy i prázdniny ke své plné spokojenosti; videozáznamy lze nalézt na www.iustin.cz.

Také změnu výchovy na základě bránění ve styku ve smyslu ustanovení § 27 odst. 2 zákona o rodině soudy nevyužívají. Opět v rámci zažitého stereotypu, že ani dlouhodobé - i víceleté! - patologické výchovné projevy nejsou dostatečným důvodem pro změnu výchovného prostředí, která by podle jejich názoru nebyla v tzv. zájmu dítěte.

Pokud soudní znalci ve svých - nadužívaných - posudcích konstatují, že matka nedokáže dítě přesvědčit, aby se s otcem stýkalo, jde o důkaz výchovné neschopnosti, nemůže ji to omlouvat. Každý rodič musí umět zajistit styk dítěte s rodičem druhým (tak jako zajišťuje povinnou školní docházku, ke které mají některé děti také odpor), jinak není schopen dítě řádně a správně vychovávat a mělo by neprodleně dojít ke změně výchovy. Ačkoliv naprostá většina otců, změnu výchovy žádajících, má vhodné lidské a výchovné předpoklady i materiální podmínky, soudy raději upřednostňují zachovávání protiprávního stavu a devastaci dětí; zde se nepochybně promítají i obecné mechanismy odporu každé více či méně zbyrokratizované struktury k jakékoliv změně paradigmatu a významně také ta skutečnost, že tzv. opatrovnické soudnictví je téměř absolutní - mocenskou(!) - doménou žen (což by měl mít mimochodem na paměti každý, kdo volá po větším uplatnění "ženského myšlení" v mocenských strukturách).

Mít svého tátu i po rozvodu je pro každé dítě velká hodnota - také on mu dal život(!) - a proto ani při rozhodování o výchovných poměrech nezletilých dětí nemůže být normou lidská špatnost; i v oblasti českého opatrovnického soudnictví musí právo sloužit lidem slušným.

V neposlední řadě zůstávají nevyužity možnosti práva trestního. Je veřejným tajemstvím že trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 3 trestního zákona je matkám nezletilých dětí systematicky státními strukturami tolerován, jde doslova o státem podporovanou kriminalitu v rodinných vztazích; tento trestný čin není samostatně ani statisticky sledován. Stačí tedy důsledně využívat zákona a již po třetím(!) zmařeném styku může být rodič obviněn a po dalším zmařeném styku je možné uvažovat o jeho vzetí do vazby pro pokračující trestnou činnost. Nevolám po "krvi", jen konstatuji, že ke změně nezodpovědného chování rodiče páchajícího tento trestný čin by jistě postačila procedura směřující ke vzetí do vazby, tedy zatčení na místě činu - zmařeného styku, předvedení před soudce rozhodujícího o vazbě a její nahrazení zárukou a hlavně slibem pachatele, resp. pachatelky, že v trestné činnosti již pokračovat nebude.

Prostředků k využití práva v rodinných vztazích je tedy dostatek, je však nutné je včas a důsledně používat proti nezodpovědným rodičům bez ohledu na jejich pohlaví a nebát se ani sankcí. Nemusí jít o žádné drakonické tresty, ale především o nastolení atmosféry netolerance porušování práv a soudních rozhodnutí, která jsou ostatně závazná i pro soudy samé. Zatím se však zodpovědní tátové setkávají v soudních síních spíše s vrchnostenským pohrdáním i s projevy nenávisti jen proto, že se domáhají svých práv a práv svých dětí. Přitom by k výraznému zlepšení situace stačilo, pokud by přístup státních struktur nebyl primárně protiotcovský, vyloženě prootcovský být ani nemusí. Ostatně i strmě klesající porodnost je bezpochyby ovlivňována devalvací otcovství. Děti se rodí také v druhých či dalších manželstvích a partnerských svazcích. Jestliže však při rozvodu muž téměř automaticky ztrácí děti a majetek, který zůstává rozvedené (a rozvádějící se!) manželce "v zájmu dětí", a své otcovství může naplňovat pouze placením výživného, představujícím spolu s "dluhy" vypořádání společného jmění manželů často další vysokou zátěž, potom se přirozeně do plození dalších potomků nehrne, poučen životní realitou. I tímto směrem by se tedy mohly ubírat úvahy tvůrců různých "prorodinných" opatření, nehledě na jednostranně pojímanou politiku tzv. rovných příležitostí mužů a žen, která mužskou diskriminaci účelově přehlíží.

Nečinnost proti zlu v jeho počátcích a zřetězení nezodpovědnosti jedinců ve státních strukturách nevede jen k častým lidským tragédiím, k likvidaci nejzákladnějších lidských vztahů mezi dítětem a jedním rodičem, ale i k rozkladu společnosti. Řešení rozvodové patologie pak nespočívá v dosavadních planých frázích o "zájmu" a "blahu" dítěte těch, kteří touto patologií mají zajištěno živobytí, ale v systémové změně přístupu zainteresovaných orgánů, jejichž sebereflexe je nezbytnou podmínkou každé změny k lepšímu.

"Na soudních dvorech nebudiž dovolováno, aby vládla lest a moc, nýbrž právo. Práva jsou pojítkem lidské společnosti, správně-li se jich užívá; jsou-li jednou rozvrácena, nemůže zůstat nerozvrácena lidská společnost." - Jan Amos Komenský.

3. vhodná a účinná terapie

Konkrétním pozitivním přínosem v úvodu zmíněných žalob českých otců k Evropskému soudu pro lidská práva je rovněž usnesení Rady vlády České republiky pro lidská práva k zajištění dodržování práva dítěte odděleného od jednoho nebo obou rodičů udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči. Ministrům spravedlnosti a práce a sociálních věcí je m. j. doporučováno podporovat vznik a existenci specializovaných pracovišť pro diagnostiku a terapii dětí (rodin) se syndromem zavrženého rodiče.

Dlouhodobě popouzené a psychicky manipulované dítě se stává nejen objektem patologických projevů, ale již i jejich aktivním článkem. Je mu vštěpováno, že vše, co s druhým rodičem souvisí, je špatné, škodlivé a nebezpečné. Dítě je na programujícím rodiči závislé a proto indoktrinaci nejen přijímá, ale začne vyvíjet i vlastní dynamiku postojů, až druhého rodiče zcela nebo částečně zavrhne. Své rodiče rozděluje bez ohledu na realitu na hodného a zavrženíhodného; identifikuje se s postoji "hodného" rodiče a mechanicky opakuje jeho obvinění, kterým často ani nerozumí. Své postoje obyčejně nedokáže ani racionálně zdůvodnit. Dochází tím ke škodlivé deformaci psycho-emocionálního vývoje dítěte - zaujímá nenávistný postoj vůči jedné z nejbližších osob bez důvodu a bez pocitů viny, což vede k vážným psychopatologiím. Legitimní nároky druhého rodiče ani dítěte nejsou pak respektovány. Podle seriozních odhadů je každoročně syndromem zavrženého rodiče postiženo až sedm tisíc českých dětí.

Přestože jsou výzkumy v oblasti práce s odcizenými dětmi teprve v počátcích, v jednom se všechny autority shodují: je-li zavržení rodiče neodůvodněné, nejjistější cestou k normalizaci situace je znovunavození kontaktu mezi dítětem a zavrhovaným rodičem. Neexistují-li vážné důvody k odložení kontaktu na pozdější dobu, měl by ozdravný plán zaručit co nejdříve, že se dítě bude s rodičem pravidelně setkávat. Nejúčinnější terapeutickou možností je omezení vlivu programujícího rodiče, což za popsaných podmínek může učinit pouze soud. V zahraničí jsou již zkušenosti s terapií syndromu zavrženého rodiče formou deprogramování dětí ve specializovaných zařízeních (pobytových, lůžkových). Soud nařídí program pro dočasný pobyt dítěte v reintegračním zařízení, kde probíhá specializovaná terapie, aby byl obnoven vztah se zavrženým rodičem.

Reintegrační centrum je zařízení, kde odcizené dítě, a zavržený rodič společně pobývají, pracují, připravují jídlo, hrají hry, sportují a dělají spolu jiné běžné činnosti. Zavržený rodič přichází proškolený, nevtírající se, připravený na počáteční nenávist dítěte přecházející postupně v běžný negativismus, hranou "lhostejnost", okukování, zájem. Začátek terapeutického pobytu v reintegračním zařízení může být poměrně dramatický (programující rodič i dítě po vynesení rozsudku mohou "řádit"), ale dramatické jsou i kladné výsledky: jsou popisovány hluboké emoční katarze, kdy při společné činnosti vyplavou vytěsněné kladné emoce, ustoupí napětí, komunikace se normalizuje. Dítě je pak terapeutem přiměřeně poučeno o situaci. Vztah k programujícímu rodiči se obvykle nezhorší, ale vyzraje: dítě bývá k programujícímu rodiči chápavější a k programování více imunní.

Vyvolání syndromu zavrženého rodiče u dítěte je jednoznačně vážným ohrožením a narušením jeho řádné výchovy programujícím rodičem. Podle ustanovení § 46 zákona o rodině může soud nařídit ústavní výchovu, jestliže je výchova dítěte vážně ohrožena nebo vážně narušena a jiná výchovná opatření nevedla k nápravě nebo jestliže z jiných závažných důvodů nemohou rodiče výchovu dítěte zabezpečit. Jestliže je to v zájmu nezletilého nutné, může soud nařídit ústavní výchovu i v případě, že jiná výchovná opatření nepředcházela. Ústavní výchovou lze rozumět i umístění dítěte na dočasnou dobu do Reintegračního centra.

Negativní důsledky syndromu zavrženého rodiče nenesou jen jednotlivé děti a jejich rodiče, ale celá společnost, jde o velmi závažnou sociální patologii narušující základní a přirozené rodinné vztahy. Zařízení popsaného charakteru umožňuje toto ohrožení rozpoznat a svou činností zabraňuje jeho šíření a prohlubování. Je proto potěšující, že díky laskavému pochopení a podpoře Olivovy dětské léčebny v Říčanech u Prahy zde zahájilo činnost Reintegrační centrum Sblížení. Zbývá si jen přát, aby jeho možnosti byly příslušnými orgány využívány ve prospěch dětí, rodičů i celé společnosti.

Autor je zmocněnec sdružení Spravedlnost dětem.

Literatura a další prameny:

Eduard Bakalář, Daniel Novák, Syndrom zavrženého rodiče v České republice, Rodinné právo, sešit 4

Jiří Švarc, Eduard Bakalář, Syndrom zavrženého rodiče - příčiny, diagnostika, terapie, Praktický lékař č. 1/2004

Daniel Novák, Eduard Bakalář, Styk dítěte s druhým rodičem: nový pohled na starý problém, Právo a rodina č. 11/2003

Pamela Stuart-Mills Hoch, Robert Hoch: Úspěšná reintegrace vztahů u těžce odcizených dětí a jejich rodičů, přednáška z mezinárodní konference The Parental Alienation Syndrome, Frankfurt nad Mohanem, 18. až 19. října 2002

www.iustin.cz

informační materiály Olivovy dětské léčebny v Říčanech u Prahy