Připomíná to kreslený vtip, na němž zelinář stojí před bednou stejných jablek, která jsou v nejhořejší časti vyhrnutá do hromádek označených 1. a 2. jakost.

Mezi Kerrym a Bushem není větší rozdíl než pár centimetrů a proto je v podstatě jedno kdo vyhrál. Jinými slovy řečeno, porážka Kerryho neznamená, že s ním byl poslán k ledu skvělý program, který mohl Ameriku postavit na výsluní. Kerry totiž nic nenabídl.

Nedostatek programu není ovšem hlavní příčinou porážky demokratů. A nejsou jí ani různé taktické chyby v kampani, přestože jim političtí pozorovatelé připisují velký význam.

Kerryho porážka je především dílem zprostituovaných sdělovacích prostředků, které nechaly bez povšimnutí výsledky prvního Bushova vládního období a odvedly pozornost k válce proti terorismu a tak zvaným morálním hodnotám.

Bushova bilance je jak známo dost chmurná. USA vedou nesmyslnou válku, prohloubily sociální problémy, přebytky ve vládním rozpočtu se proměnily v hrozivý schodek, který spojen se zbrojním programem a daňovými úlevami pro horních sto tisíc ohrožuje mnoho potřebných sociálních programů, dále se zvýšil počet lidí bez nemocenského pojištění (asi 40 milionů), pokračuje výprodej pracovních míst do Číny a dalších zemí s levnou pracovní silou, jsou ignorovány mezinárodní instituce i právo, roste izolace USA ve světě.

Terorismus se stal záminkou pro napadení občanských svobod - Homeland Security (170 000 zaměstnanců, rozpočet 37.6 miliard dolarů ročně) umožňuje rozsáhlé špiclování od elektronické pošty přes telefonáty až po informace, jaké knihy si kdo půjčuje, nebo jaké jídlo si objednává do letadla. Zrůdní (vládní) právníci dávají zelenou mučení lidí, věznění bez soudu či obvinění a ignorování mezinárodních konvencí.

V žádné slušnější zemi by taková vláda neměla naději na znovuzvolení. Ne však v USA, kde nejde o to najít a zvolit co možná nejschopnější lidí, ale o to pomocí loutek udržet status squo.

Kerry měl šanci pouze v případě, že by překročil vlastní stín programem zásadních změn vnitřní a zahraniční politiky (otázka je ovšem, zda by se v tom případě vůbec kandidátem stal), který by sdělovací prostředky nemohly přehlédnout. Místo toho jim nahrálo na smeč slabomyslné gesto, jímž se "hlásil do služby" při demokratické nominační exhibici. Kerryho poraděnkové se nejspíš domnívali, že srovnání válečného hrdiny s presidentem, který se válce vyhnul, vyzní v jeho prospěch. Zapomněli ovšem na to, že Bushovo zašití se u Národní gardy nemohlo nikoho opravdu popudit - protože, kdo by takovou šanci nevyužil?

Sdělovací prostředky obratem smetly Kerryho z relativně pevné půdy ekonomiky do bažin morálních hodnot. A v podstatě právem, protože nic jiného si ten velký hlupák nezasloužil.

Velkou událostí se stala akce skupiny vietnamských vysloužilců, kteří začali zpochybňovat Kerryho statečnost, tedy způsob, jakým přišel k medailím (zatím není jasné, zda se na té akci podílel Bushův mozek Karl Rove). Byl to mistrný tah, který zabil několik much jednou ranou. Republikáni tak dostali svou propagandu skoro zadarmo do hlavních sdělovacích prostředků, Bush mohl ronit krokodýlí slzy, že s tím nemá nic společného, kdežto Kerry vlastně neměl proti komu bojovat, protože inserát dalo do místních novin pár dědků.

V oblasti morálních hodnot doplatil Kerry na strategické hlasování, které nadřazuje politikovy budoucí zájmy přítomnosti, takže politik hlasuje tak, aby toho v budoucnu nemusel litovat (hlasovat proti Patriot Act by bylo politickou sebevraždou, stejně jako nepodpoření války v Iráku). Kerry nemohl napadat válku s Irákem, když pro ní sám hlasoval. A tak jen blekotal nesmysly o tom, že by ji vedl jinak než Bush, takže by vyhrál dřív a vrátil vojáky rodinám.

Ještě trapnější bylo jeho neustálé poukazování na to, že on je přece taky věřící, katolík a dokonce v dětství ministrant.

V této souvislosti je nutné poznamenat, že Kerry v první televisní debatě (její celé znění je například ZDE ) naznačil, že kritickou složkou úspěchu v Iráku je schopnost přesvědčit Iráčany a arabský svět o úmyslech USA a dodal: "(Budu-li zvolen) prohlásím jednoznačně, že USA nemají žádné dlouhodobé plány na setrvání v Iráku."

Přestože zde Kerry zašel dál než republikány nenáviděný Michael Moore, sdělovací prostředky ani republikánský tábor na tento patrně nejdůležitější výrok celé presidentské kampaně nereagovaly -- téma amerických zájmů je prostě tabu a tak se už neobjevilo.

Sdělovací prostředky naopak věnovaly značnou pozornost otázkám morálky, zejména definici manželství a potratům, a po volbách dokonce tvrdily, že díky jim Bush vyhrál.

To je možné, protože Ohio, kde Bush těsně vyhrál, bylo jedním z jedenácti států, kde se voliči vyjadřovali k otázce, zda jsou pro změnu definice manželství. Protože ve všech státech zvítězilo "ne", je pravděpodobné, že mnohý volič spojil tuto volbu s Bushem.

Ono ovšem o manželství ani potraty zas tak moc nejde. Ostatně křesťané, k nimž se hlásí 77% z 208 milionů Američanů (14% nepatří nikam, 5% je příslušníky jiných církví a zbytek se domívá, že do toho nikomu nic není) se nepochybně významně podílejí na 800 000 potratech, jakož i na rozvodech heterosexuálních manželství, kterých se do 15 let po svatbě rozpadne celá polovina). Křesťany ovšem do rozvodů, potratů ani homosexuálních manželství žádný zákon nenutí a tak je s podivem, že se domáhají státního biče pro sebe i pohany. Je to o to zajímavější, že republikáni, když se jim to hodí, tvrdí, že stát nesmí občana omezovat (například zákazem vlastníctví střelných zbraní nebo zavedením všeobecného nemocenského pojištění).

Známé úsloví praví, že lidi mají takovou vládu, jakou si zaslouží. V jeho rámci můžeme Američanům přát, aby se jim všechno, co si od zvolení Bushe slibovali, doma vyplnilo.

Horší to je v oblasti zahraniční politiky, protože ta se dotýká nás všech. Vcelku paradoxně je dobře, že Bush pokračuje, protože svět už ví o koho jde, a bude si od něj udržovat patřičný odstup. Zvolení Kerryho by bylo vedlo k iluzi, že se Amerika změnila, přestože i zde je na přkážku nepřekročitelný stín.

Jan Werich kdysi řekl své ženě, když otálela s emigrací: "Podívej, já teď čtu Mein Kampf. Jsem právě v polovině a zatím vše, co ten dobytek slíbil, taky splnil."

Stejně tak, bohužel, američtí politikové, Clinton nebo Bush nebo Kerry plní přesně to, o čem psali neokonservativci od poloviny devadesátých let. I oni mají nosnou ideologií, svého podčlověka, a mezi frázemi o míru brousí meč na další blitzkrieg, na cestě za světovládou. A volby na tom těžko něco změní.