Je vlastně nepochopitelné, proč mužstvo Starých svůj boj rovnou nevzdá; jejich vyhlídky jsou, jak známo, tristní. Výběr hmatů a postupů, které před námi stály v mládí, se podstatně zúžil. Na uskutečnění některých už nemáme dost sil, od uplatnění jiných nás odrazuje zvýšený pocit odpovědnosti. Ztrácíme někdejší výbojnost i výdrž. "To všechno přijde," píše M. Frisch o pocitech stárnoucího člověka v próze Mé jméno budiž Gantenbein. "Jeho názory už budou nezměnitelné... Denně bude číst noviny, aby se neprocházel v minulosti. Přítomnost? Ví, jak k té přítomnosti došlo. Občas bude vypravovat o svých osobních setkáních s muži, kteří přivodili tuto přítomnost, o své době, která je historií, pokaždé totéž... Proč se člověk raději neoběsil?"

Tak zlé to být samozřejmě nemusí. Michelangelo, Picasso a Stravinskij tvořili až do pozdního stáří. Život plný protivenství nezlomil ani T.G.Masaryka a W.Churchilla. Tehdy ovšem platily pro boj Mladých se Starými jisté gentlemanské zásady. Nováčci sice pokládali veterány za dojemné, byť trochu nepříjemné staříky, ale nebyli tak militantní jako dnešní týmy. Tehdy zdvořile mlčeli, dnes mluví nepokrytě o senilních dědcích. Tehdy nechávali staré profesionály dosloužit, dnes je vyhazují z úřadů, ze škol a z divadel. Tehdy vyslechli jejich názory, dnes nepouštějí své starší kolegy ke slovu, aby nemuseli čelit jejich vtíravým argumentům.

Zakopaný pes je zřejmě v tom, že mužstvo Mladých se pokouší nastolit nová pravidla hry, což není samozřejmě mužstvu Starých vždy po chuti. Staří se se stavem světa, v jakém žili, víceméně smiřovali, protože věřili, že vytvářejí základy světa lepšího, ať už ve společenském či v náboženském smyslu. Mladí se chtějí těšit ze světa, v němž právě žijí.

Staří dávali přednost disciplíně (úředním hodinám, povinné školní docházce a vojenské povinnosti, postupu v kariéře, trestním postihům atd.).

Mladým vyhovuje svobodné, neomezované jednání, i když často přerůstá ve výstřelky. Je příznačné, že mladí lidé (například v televizním pořadu Nahraně) neodsuzují šmahem islámské teroristy, jak to od nich očekávají starší besedníci, ale nadhazují, že k tomu teroristé mají možná jisté důvody, které naše křesťanská civilizace zatím nedokáže pochopit; přiznávají tedy i teroristům právo na svobodné jednání a pochybují o tom, že by situaci ve znesvářených zemích vyřešila další eskalace násilí. Uspěli by s tímto postojem i v politické praxi? Dá se vůbec předpokládat, že by společenské násilí, náboženský fundamentalismus či totalitní systémy samy od sebe vyhnily, kdybychom je prostě ignorovali?

V souboji Mladých se Starými se uplatňují i psychologické a iracionální momenty. Mužstvo Starých hraje sice rozvážně, ale příliš pomalu a opatrně, což mužstvu Mladých kazí samozřejmě požitek ze hry. Staří nemají valný smysl pro některé kanadské a absurdní žerty, jimiž se baví Mladí, a někdy se zapomínají postříkat účinným deodorantem, což Mladé odpuzuje - dbají totiž úzkostlivě na vzhled a na osobní čistotu. K antagonismu přispívá i rozvoj techniky.

Staří se jen těžko vyrovnávají se zběhlostí, s jakou Mladí ovládají počítače, mobilní telefony atd.; aby nevypadali, že Mladým závidí, pokrytecky jim lichotí, nebo se tváří, že se bez těchto vymožeností obejdou, i když vědí, že se sami obelhávají.

Zato neopomenou vytknout Mladým nedostatek kuráže a invence; zřejmě se nemýlí, když konstatují, že jejich mladší kolegové lpějí většinou při odborné práci i při řešení osobních problémů na konvenčních, jednoznačných metodách, že srovnáváním a domýšlením informací z různých zdrojů by mohli ztratit půdu pod nohama.

I na to by ovšem uměl hráč mladého týmu pádně odpovědět: Co je lepší? Rozhodnout se špatně, ale jednat, nebo se nerozhodnout vůbec a opájet se pocitem, že jsem neztratil tvář či charakter, jak rádi vyhlašují stařešinové?

Oba tábory se samozřejmě neobejdou bez jisté dávky dogmatismu, který je posiluje v bojovém odhodlání. Zatímco Staří věří v nadvládu idejí, Mladí pokládají všechny hodnoty za relativní; proto pro ně není například měřítkem lidského charakteru či uměleckého díla jeho úroveň, nýbrž jeho vztah k subjektu. Je-li dotyčný se svým charakterem či se svým elaborátem spokojen, proč by je měl pokládat za nedokonalé?

Mladý bojovník zkrátka o ničem nepochybuje; pokládá to za slabost. Je přesvědčen, že za všechno zlo, které se událo v minulosti, odpovídají jeho otcové a dědové -- právě proto, že byli tak nerozhodní a povolní. Proč se dali tak ochotně naverbovat do války? Proč odkývali na schůzích každé idiotské usnesení? A to po nás, po svých potomcích, ještě chtějí, abychom sklízeli shnilá jablka z nemocných stromů, které zasadili!

Je nejvyšší čas, abychom se vyslovili, komu vlastně fandíme. Rádi bychom věřili (například spolu s psychiatrem C. Höschlem), že svět, řízený radou Mladých, bude fungovat rozumněji než svět, spravovaný výborem Starších, tedy našich vrstevníků. Obáváme se nicméně, že závěrečná bilance obou táborů nebude příliš utěšená: Staří pocítí hořkost z toho, že nedokázali být v důležitých věcech víc aktivní, a Mladí z toho, že se vyčerpali bezohlednou průbojností. To jsou ovšem nejisté výhledy; proto přicházíme s konstruktivním návrhem, který by obnovil někdejší řád a smír. Inspiraci jsme našli ve Swiftově pamfletu o dětech irské chudiny, které zbytečně zatěžují své rodiče. V jeho duchu (byť s přehozenými rolemi ) navrhujeme, aby byli členové mužstva Starých, kteří evidentně blokují hru Mladých, doživotně izolováni v Domově pro vysloužilé sportovce, kde by si mohli v klidu prohlížet bývalé trofeje a fotografie. Kdo se pokusí o odpor, bude prostě zlikvidován, čímž bude zároveň ušetřen stařeckého marasmu. Věříme, že tento návrh přivítá mužstvo Mladých s neskrývaným povděkem.