(Bylo to v druhé polovině roku 1999, ne na jaře 2000, jak jsem dříve mylně uvedl.) "Ale Špidla bez Grosse nic neznamená, nemá vlastní vliv, může mít jen vliv propůjčený za reciproční podporu... Má podporu sotva v Jižních Čechách...", argumentoval jsem. "Špidla bude na Grossovi závislý a Gross ho nakopne kdykoli se mu to bude hodit.", odhadoval jsem. "Ty si opravdu myslíš, že mám doporučit Grosse?", Miloš Zeman byl asi překvapen, protože si určitě pamatoval, že mi řekl, jaké úsilí Gross vyvinul, abych nebyl ministrem a prosazoval svého středočeského klienta Dr. Kobese. "Ale až se Špidla znemožní, tak stejně nastoupí Gross, Špidla se o něj bude muset opírat." Miloš Zeman se musel domnívat, že blábolím, svěřil totiž Špidlovi tajné služby... Miloš Zeman byl přesvědčen, že prosazením Špidly zabrání Grossovi v nástupu. Já jsem byl přesvědčen, že nezabrání.

Teprve po letech jsem pochopil, že Miloš Zeman vlastně nemá jasno v tom, proč on sám měl takový vliv. Totiž, že jeho autorita je neformální a plyne z nesporné originality, obrovské paměti, řečnického talentu, odvahy i z monumentálního zjevu. Že vše dohromady mu propůjčuje zvláštní kouzlo osobnosti. Věděl, že jeho autorita roste s růstem preferencí strany a s volebními úspěchy. Paradoxně se zřejmě domníval, že to vyplývá z jeho funkce, kterou si sice zasloužil svými schopnostmi, ale která zřejmě spolehlivě zajišťuje jeho autoritu.

Domníval se tedy, že s funkcí propůjčí obdarovanému i předsednickou autoritu. Současně jsem teprve dodatečně pochopil, že Zeman, který byl předsedou nemajetné a zadlužené partaje bez většího politického vlivu a z toho plynoucích koryt, dokázal, že je možné být úspěšný i bez rozdávání koryt. Na základě toho podceňoval význam budování klientského systému, na němž naopak Gross vybudoval svůj vliv. Tím došlo k dosud nepopsanému paradoxu, že čím byl Zeman v budování strany a jejího vlivu úspěšnější, tím ve vlastní straně více ztrácel na vlivu.

Dobyté území s koryty okamžitě obsazoval Gross (v mnohem menší míře Buzková a jiní). Zeman odmítal respektovat Grosse, ale byl nucen mu ustupovat.

Tak se stalo, že v době, kdy Zeman vyhrál volby (byl to opravdu především jeho osobní úspěch), ztratil v nejužším vedení strany rozhodující vliv. V té době však stále zcela jednoznačně ovládal ÚVV a to nikoli budováním klientského systému a rozdáváním koryt, ale svojí neformální autoritou, kouzlem osobnosti a tím, že zosobňoval volební úspěch strany.

Vůbec mě tehdy nenapadlo, že Miloš Zeman vlastně neví, proč je tak úspěšný. Zatímco Zemanovi oponenti (Gross a jeho klienti, Buzková, později Zaorálek a další) se vždy snažili dosáhnout časové tísně, aby důležité otázky musely být rozhodovány v Předsednictvu ÚVV, kde Zeman neměl většinu, protože Předsednictvo již tehdy bylo obsazeno z větší části klienty, Zeman se naopak snažil předkládat zásadní otázky Ústřednímu výkonnému výboru s nízkým podílem zkorumpovaných členů, kde prakticky vždy uspěl. V roce 1998 totiž bylo málo koryt.

Zemanovi oponenti pilně pozměňovali stanovy strany tak, aby omezili vliv ÚVV ve prospěch Předsednictva, což naivní delegáti sjezdu, nevědouce o čem hlasují skoro vždy odhlasovali.

Zeman ignoroval korytářské zájmy a nebudoval klientský systém v rozporu s opakovaným nesmyslným tvrzením Petra Uhla. Zeman kladl velký důraz na odbornost. Proto si odmítl nechat mluvit do složení vlády a nechal si od ÚVV schválit, že si vládu sestavuje sám, protože za ni odpovídá. Tak se stalo, že v první Zemanově vládě nebyli skoro žádní "politici" a klienti politiků-patronů (ochránců klientů), ale většinou odborníci, někdy ovšem se slabým politickým vlivem ve vlastní partaji (bez vlastních klientů nebo ochrany patronů). Tito vnitrostranicky nechránění ministři mohli buď spoléhat jen na podporu Zemana, mohli však také hledat podporu politiků-patronů, kteří byli téměř všichni Zemanovými oponenty.

Tito Zemanovi oponenti potřebovali Zemanův úspěch jen do té míry, aby mohli zabrat jím rozšířený vlivový prostor. Politici-patroni propůjčovali členům vlády mnohem větší vliv než předseda vlády. Ministři bez opory v protizemanovské koalici byli terčem vnitrostranické kritiky koordinované s ekonomickými mafiemi, médii a pravicovými opozičními stranami. Dříve nebo později většina původních podporovatelů Zemana pochopila, že je mnohem výhodnější spolupracovat s protizemanovskou klikou, protože Zeman sám nikomu významnější podporu neposkytoval.

Tlak na mocensky slábnoucího Zemana vyvrcholil na přelomu listopadu a prosince 1999. Na jednání politického grémia, v němž dávno ztratil většinu byl donucen akceptovat změny ve vládě a nasadit si do vlády vlastní oponenty a jejich klienty (Grossův Středočech Svoboda vypadl kvůli skandálu již dříve). Gross předstíral, že je Zemanovou nabídkou zaskočen a že si rozmýšlí, jestli ji přijme. Mělo to vypadat, že Zeman z vlastní iniciativy dává šanci mladému dynamickému a perspektivnímu politikovi. Ve skutečnosti byl Zeman obklíčen Grossovými klienty a spojenci, jak správně už tehdy popisoval A. Mitrofanov v Právu. Zeman ještě udržel ve vládě některé členy nenavázané na jeho oponenty, například Kavana. Vyčerpaný Miloš Zeman už ani nechtěl klást odpor protizemanovcům v čele s Grossem a rozhodl se odejít z čela strany. Z té doby je výrok P. Buzkové: "Když už konečně jde, tak mu natáhnem červený koberec co nejdál..."

Špidla, nominovaný Zemanem proti Grossovi, dosud opřený převážně o Zemana a s minimálním klientským zázemím pochopil, že se bude muset opírat o Grosse. Chvíli se zdálo, že by Gross mohl kandidovat na předsedu strany proti Špidlovi. Snažil jsem se přesvědčovat členy ÚVV, aby podporovali Grosse a bylo tak možno se vyhnout zbytečné oklice přes Špidlu. Jenže Gross se rozhodl nekandidovat. Za řečnickým pultem předváděli dojemné divadlo, jak si jeden druhého váží, jak jeden bez druhého nemůže být, jak ten druhý je schopný, zkušený, nepostradatelný... Vznikl zvláštní tandem, v němž Špidla měl trochu vyšší funkci a Gross mnohem větši vliv. Tím se splnila první část mojí předpovědi.

Miloš Zeman si pro sestavení vlády po volbách 1998 ponechal nekonečný manévrovací prostor. Vytvořil jednobarevnou vládu a aranžmá opoziční smlouvy. Smlouvu podepsal Zeman, Špidla i všichni protizemanovci ve vedení ČSSD. Jak se opoziční smlouva stávala profláknutou, protizemanovci, kteří ji podepsali, se od ní distancovali (Buzková, Gross...). Hledali jiné spojenectví. Dnes se nápad sestavit koalici v dnešním složení jeví jako slabomyslný, ale v době před vznikem "televizní krize" ještě existovala "čtyřkoalice" a měla velkou voličskou podporu. Takto se politici blízcí Havlovu Hradu (Buzková, Zaorálek, Dostál...) propojili s hradními stranami. V době "televizní krize" byla tato skupina nejen čitelná, ale pro vidoucího pozorovatele nepřehlédnutelná.

Zeman se domníval, že s předsednickou funkcí předal Špidlovi i neformální autoritu. Nepředal, to jaksi nejde. V "televizní krizi" vystoupil Špidla na Václavském náměstí a jasně se přidal k havlovskému hradnímu souručenství. A oni věděli, že je teď v jejich rukou.

S blížícími se volbami 2002 se Špidla stále více vyslovoval proti ODS a proti KSČM. Tím si zúžil manévrovací prostor, což pokládal za geniální politický tah. Jenže uskupení zvané "čtyřkoalice" se ještě před volbami stačila znemožnit, takže ČSSD sice vyhrála volby, ale s dvojjedinnou vyvolenou "čtyřkoalicí" měla dohromady 101 křesel. Komunisté i ODS věděli, jak to musí dopadnout. Znali totiž vnitřní strukturu všech zúčastněných subjektů, osoby i obsazení. Protože protizemanovci byli u moci ve značné části exekutivy už dva roky pod Zemanovým premiérstvím, vybudovali korupční klientský systém do nejmenších podrobností. Nová vláda byla obsazena již zřetelně podle klientistické "logiky"- neobsahovala už prakticky žádné odborníky. Odborné zázemí ČSSD se podařilo utlumit, obsadit je klienty a dosadit je i do značného množství zejména "poradcovských" postů. Klientelistický systém se nehuben rozrostl do stejných rozměrů jako v dobách vlád Občanského fóra, Občanského hnutí a Občanské demokratické strany ("Občanské klientistické fórum").

Klientistický systém samozřejmě fungoval i v předlistopadové KSČ. Klientistický systém je systém korupční, a proto spolehlivě zdemoralizuje jakoukoli strukturu. V klientelistickém systému roste podíl jedinců, kteří se živí politikou nebo díky politice. Ti pak jsou pomocí svých patronů dosazováni do "volených" orgánů, kde na oplátku "demokraticky volí" své patrony do nejvyšších stranických funkcí. Upevněním moci svých patronů si zajišťují od nich plynoucí další živobytí. Politika přestává mít jiný obsah než je boj o koryta.

Takto vzniká ona Buzkovou krásně verbálně vystižená "neprostupná oligarchie stranických špiček". V takovém systému "nezapojený", tedy nezkorumpovaný člen strany neznamená nic, i kdyby byl sebeschopnější. Funkce se totiž obsazují vyjednáváním mezi patrony a akt volby je jen kontrolní, zda byly dodrženy dohody mezi patrony a sliby závislých klientů. Tento systém se dříve nebo později zhroutí, když organismus neunese parazity. Některé křiklavé případy korupce se totiž provalí (péčí znepřátelených patronů), aniž by tomu orgány nečinné v trestním řízení mohly zabránit. Po skandálech je korupcí prolezlá strana v demokratickém systému odstavena od koryt a vyhladovělá opozice se k nim nahrne.

Ve skutečné demokracii je klientelismus cizorodým systémem. Nebo též v klientelistickém systému je cizorodá demokracie...

Geniálním tahem zvaným "reforma veřejné správy" se podařilo ČSSD dodat pravicové opozici koryta v krajských strukturách, takže netrpí nouzí ani mimo Strakovku.

Parlamentní podporou slabá vláda pod slabým předsedou složená téměř výhradně z neodborníků a prorostlá klientelistickým systémem nutně ztrácela podporu veřejnosti. Nejvíce podpory v současném volebním období samozřejmě takto ztratila sociální demokracie, zvláště když jako nominálně levicová strana provádí nepopulární pravicovou politiku a ještě ji doprovází pravicovou rétorikou o nevyhnutelnosti takovýchto opatření. Při tom je jasné, že vybalancovat veřejné finance nelze úsporami na chudých. Na jedné straně zvyšuje deficit veřejných rozpočtů a na druhé straně šetří na svých voličích ve prospěch voličů pravice. Debilnější politiku si lze těžko představit. Debakl ve volbách do Evropského parlamentu je jen nevyhnutelným důsledkem této politiky. Odpovědnost za ni nesou společně Špidla i Gross.

Bystrý čtenář pochopil, že existují "protizemanovci", jejichž nejvýznamnější složkou jsou "Grossovci". Naproti tomu jsou skuteční "zemanovci"- tedy jednoznační stoupenci Miloše Zemana bezvýznamnou skupinou. Je tomu tak proto, že si Zeman nikdy žádný "fun club" nepěstoval. Měl pocit, že deleguje odpovědnost, nemyslel, že rozdává koryta. Vlastní stoupenci se mu zdáli směšní až protivní. Přesto mu oddaní příznivci zbyli, logicky politicky nevlivní. Kdo se chtěl obohatit, šel proti Zemanovi, přihlásil se tam, kde se rozdávalo za věrné služby.

Právě tak téměř neexistují "špidlovci". Špidla rozdával korýtek málo, úměrně svému omezenému vlivu. Současně je na rozdíl od Zemana málo obdivovatelný.

Právě proběhlé ÚVV bylo médii interpretováno jako konečné vítězství Grosse nad Špidlou, grossovců nad špidlovci a zemanovci. Truchlících ryzích špidlovců bylo do čepice a šlo spíše o sebelítost.

Zeman je velká figura, ale mimo šachovnici, na kterou by se možná vrátil, ovšem za podmínek, které nejsou splněny. Zeman mluvil hezky, jenže jeho nepřátelé dobře věděli, že se ho nemusejí bát a jeho přátelé věděli, že v něm nemají oporu a ani on se o ně nemůže opřít.

Zdánlivě to tedy vypadá, že jsem se před 5 lety ani v tomto bodu nemýlil.

Mýlil jsem se. Grossovci sice hodili kapitána Špidlu přes palubu, ale sami daleko nedoplavou. Gross tak svým Středočechům splní tak málo jako generál Syrový českému národu před německou okupací. Grossovci jásali, Gross byl bledý. Gross nenakopnul Špidlu, když sám zvolil pro sebe nejvhodnější okamžik, ale Špidlu nakopnuli členové ÚVV, aniž by se to Grossovi hodilo. Myslel, že jeho stoupenci zbaví Špidlu velení na "řádném sjezdu", ale Špidla byl zbaven moci na "mimořádném zasedání ÚVV", celých 9 měsíců před řádným sjezdem. Kdyby Gross riskoval mimořádný sjezd, mohl na tom být lépe, protože Špidla mohl vydržet krátkou dobu do mimořádného sjezdu, aniž by členové ÚVV cítili potřebu se ho tak narychlo zbavovat a Gross se mohl nechat pohodlně zvolit na mimořádném sjezdu. Jenže má panickou hrůzu ze Zemana. Zeman jako řečnící host na ÚVV je neškodný a tak mu Buzková mohla trapně vytknout, že poškodil stranu. Jenže na sjezdu by mohl být i delegátem a mohl být volitelný. Takto Gross zřejmě bude vmanévrován do pokusu sestavit vládu. Paradoxně Zeman navrhoval mimořádný sjezd, který byl dle mého soudu výhodný pro Grosse a možná i Špidlu, ale který kvůli jejich vlivu nemohl prosadit. Při tom Zeman zcela podcenil prosazení možné alternativy proti Grossovi a Špidlovi. Ta se nedá vygenerovat ze dne na den. Alternativa by se v časové tísni před mimořádným sjezdem našla ještě méně pravděpodobně. Při tom mimořádnost sjezdu má pouze symbolický význam.

Grossovi zřejmě nikoli zdarma nakloněná média uváděla podivná čísla. Že prý pro Špidlu bylo jen 66 členů ÚVV, Gross prý měl podporu 100 hlasů a nedůvěru 51 hlasů.

Jenže to je úplně mylná informace.

Předně padl návrh, aby se hlasovalo o předsedovi a místopředsedech současně, ale zvítězil návrh, že se bude hlasovat nejdříve o předsedovi, pak o prvním místopředsedovi, pak najednou o ostatních místopředsedech.

Jaký je v tom rozdíl věděli předkladatelé návrhu, ale jen málokterý hlasující. Totiž uvnitř orgánů jako je ÚVV nebo sjezd panuje panická hrůza ze stavu, kdy by nebyl nikdo zvolen. Ovšem na sjezdu je nakonec vždycky někdo zvolen, protože sjezd může jako nejvyšší orgán úplně všechno. Na ÚVV by se však v souladu se stanovami mohlo teoreticky stát, že by byli všichni odvoláni, ale zvolen na ÚVV nikdo být nemůže. Kdo by pak řídil stranu, že? Toho se členové ÚVV bojí.

To znamená, že padne-li Špidla, pak "nesmí" padnout Gross. Byla-li takticky nejprve nabídnuta hlava náhle velmi neoblíbeného Špidly, pak to muselo vést k "podržení" za neúspěch stejně odpovědného Grosse. Protože nejsou skoro žádní a tím méně bystří Špidlovci, dopadla procedura při postupném hlasování nutně ve prospěch Grosse. Když Špidla odpadne, někdo přece řidit stranu musí. A Gross ve svém projevu suverénně líčil jak má příští vláda vypadat. To přehnal. Grossovci uvěřili, že jejich patron opravdu ví, jak sestrojit vodotěsnou a ohnivzdornou vládu. Jenže z materiálu, který je k dispozici, v dané lhůtě a podle stanoveného projektu to zřejmě nepůjde.

Další "detail" v rozdílu mezi mediální virtuální realitou a realitou spočívá v tom, že členové ÚVV nehlasovali v zábavné anketě s otázkou, zda mají své šéfy rádi, nebo zda jim důvěřují. Konstatování totiž znělo: "Vyslovuji nedůvěru XY (místo)předsedovi strany" Ano - ne.

Tedy Špidlovi vyslovili nedůvěru 103 členové ÚVV (požadovaná třípětinová většina byla 108) a 66 členů mu "nevyslovilo nedůvěru", to věru není vyslovení důvěry.

Grossovi vyslovilo nedůvěru 51 členů, ale pozor 100 členů mu nevyslovilo důvěru, jak psaly některé deníky, ale 100 členů mu nevyslovilo nedůvěru. Dlužno dodat, že to bylo v době, kdy nadpoloviční většina členů vyslovila nedůvěru Špidlovi, tedy v době, kdy jasně hrozilo, že strana bude bez muže v čele, protože první místopředseda je jediný, který může stanout v čele automaticky po odpadnutí předsedy. Jak mnoho členů z oněch 100 se za těchto okolností hlavně bálo vyslovit Grossovi nedůvěru? Každému musí být jasné, že první místopředseda nese odpovědnost prakticky stejnou jako předseda. Zvlášť, když nás léta ujišťovali jak sehraný jsou tandem.

Pro občany- sociálně demokratické voliče je špatné, že sociální demokracie nezaštiťuje jejich zájmy, pro ČSSD je špatné, že si toho voliči všimli a stali se nevoliči, pro politické profesionály v ČSSD je smůla, že ubude koryt, ti, kteří je mohli rozdávat, přijdou o vliv.

V čem je hlavní problém?

Až do předchozího odstavce jsem se o občanech nezmínil. Pro držitele moci totiž přestali být důležití. Voliči ČSSD a ČSSD sama mají ještě šanci. Ta spočívá v tom, že dokáží tuto stranu v maximální míře zbavit parazitů, kteří slouží jen sobě. Paraziti nemohou dlouhodobě řídit "hostitelský" organismus, který vysávají.

A když se to nepodaří?