Přesto můžu s jistotou říct, že žijeme v klidné čtvrti. Kromě zmíněné kolejové cévy, vyživující periferii přímo ze srdce a vysokého komína teplárny, věčně hlídajícího naši městskou příslušnost, nezapře tato čtvrť svou venkovskou historii, vlastně docela nedávnou. Ještě můj otec, který se zde narodil a trávil své dětství, vždy mluvil spíš o ní než o městu jako takovém, přestože tramvaj zde jezdila už tehdy.

Jakousi pomyslnou hranici tvoří řeka a za ní už pokračují vesměs jen rodinné domky, mezi které se (kromě vmezeřené teplárny) nevloudil žádný modernizující element. To samozřejmě nezabránilo směšně urbanizujícímu vzhledu domkářské čtvrti. Někde člověka oslňují široké prosklené plochy domečků rekonstruovaných na prodejny v naivní představě první podnikatelské vlny, jejichž majitelé se zřejmě domnívali, že do jejich miniatur se vším možným potáhnou davy lidí, které už nebaví nakupovat vše při ruce v centru nebo v obchodních domech.

Jinde z řady monotónně se tvářících lidských ulit vyčuhuje manažerským majestátem a světle zelenou omítkou reinkarnované sídlo se statusovým travnatým kobercem nad násilně vsazenou garáží, udávající budoucí vzhled zatím staročesky projektovaných zahrádek, snažících se ještě vzbudit jakýsi dojem biodiverzity. Facelift čtvrti podle katalogového vzoru poměrně rychle vítězí. Kolorit současného českého venkova vnáší a dotváří až na samý okraj celé obce vystrčené pětipatrové paneláky, mávající autům, přijíždějícím do města zvenčí.

Naše ulice je slepou odnoží hlavní cesty a tvoří ji dohromady několik domů a garážový záhumenek. Jsme tu necelý rok a většinou déle usazené sousedy známe jen jako častěji vídané neznámé. Je potvrzením městské anonymity a ignorance, že sousedské vztahy jsou založeny na panelákovém modelu -- zdraví se lidi napravo, nalevo a přes chodbu (tady přes ulici), protože u ostatních si nejsme jisti, zda tu bydlí nebo zda jen procházejí. Opravdu bych nedokázal přesně identifikovat obyvatele domů přes jedno.

Musím přiznat, že sousedy nalevo už vlastně ani moc nezdravíme, ačkoli s nimi sdílíme jen běžným drátěným očkem oddělenou zahradu. Nějak jsme po prvních zkušenostech odmítli akceptovat jednostrannou iniciativu opětovanou nepřítomným pohledem někam skrz nás do neznáma. Dům je obýván vícegenerační rodinou a jediným prostředníkem je její nejstarší člen, téměř devadesátiletý stařec, kterého kromě věku poznamenala i mrtvice, a tak nemá už důvodu vytvářet v naplňujícím se čase zbytečné "studené konflikty" a naopak docela rád prohodí pár slov. Soudě dle ojedinělé scény v tramvaji, kdy byl doprovázen zřejmě manželkou (nebo dcerou?) se mi jeví jakoby osamocen v kruhu rodinném, procházky se psem absolvuje zbytek rodiny bez něj. Nedávno jsem byl svědkem, jak je svou tramvajovou ochrankou plísněn za to, že si na záhonku utrhl dvě jahody. Není tedy divu, že si rád popovídá.

Zmíněné zahrady patří k několika dalším parcelám o nemnoha desítkách čtverečních metrů, okupovaných domy , k nimž náleží. Jsou si velikostí i tvarem dotěrně podobné. Sousedíme proto přímo se třemi a v dotýkajících se rozích s pěti jinými. Do dalších tří až pěti, v závislosti na ročním období a příslušně se měnící hustotě vegetace, vidíme skrz vizuálně téměř neexistující oplocení.

Právě v tomto ohledu je v několika rovinách pozorovatelný způsob života dané rodiny. Do domu lidem většinou nevidíte, ale zahrada prozradí o jejich mentalitě možná víc, než si uvědomují. Náš pruh podivně geometrického obrazce je po stranách lemován svými jednovaječnými sourozenci. Vzhledem k tomu, že každý "vyrůstá v jiné rodině", vyhlížejí jejich tváře zcela odlišně.

Napravo by se sourozenectví s naší zahradou dalo hádat jen těžko. Je to otloukánek, mrzáček opovrhovaný svými pány a zneužívaný jako příležitostně trvalé úložiště stavebního materiálu, jenž asi přežije i své majitele a mezi nímž jako plevel živoří fóliovník, ke kterému se vystrašeně choulí pár druhů užitných plodin jako důkaz těžko předpokládatelné plodnosti tohoto kusu země. Tu dokládají ještě sporadické trávy, snažící se pohltit tu korozí rozeklaný barel, tu zaprášenou fošnu.

Levá strana se ocitá v naprostém protikladu sobeckého seberozmazlování. Když jsem přemýšlel o nějakém metaforickém vyjádření, napadlo mě, že nejsymboličtěji lze nazvat tento prostor venkovním obývákem. Hustý koberec se od toho domácího liší pouze tím, že místo pravidelné péče vysavače potřebuje zhruba ve stejné periodě zastřihávat kštici. Přes léto jej dokonce doplňují velké pokojové rostliny donesené z domu, aby taky na čas zakusily přímé sluneční koupele. I ten zahradní nábytek je nábytkem v doslovném smyslu. Ač pseudorustikální, třísky budou z bezpečnostního hlediska jistě syntetické. Na záhoncích by se dala provádět dopravní výuka -- kolmo se protínající uličky lemované zelení jahodníků, hrachu a rajčat, vše má standardní proporce, nic nepřesahuje, nic nenarušuje nastolený řád vtisknutý diktátorskou rukou oddaného kutila.

I pře svou odlišnost mají obě zahrady něco společného -- ačkoli jsou vystaveny životadárnému vlivu přírodního prostředí (narozdíl od vnitřku lidských obydlí, kde je jakýkoli nekontrolovatelný život nemožný a pokud se vyskytne, je okamžitě devitalizován), život, který by nebyl závislý na lidské vůli se tam téměř nevyskytuje. Zástupci svobodné vegetace jsou plevely o řídkém výskytu, třesoucí se dennodenně před sekačkou nebo novou hromádkou cihel. Faunu tvoří na jedné straně kočky, slastně obléhající vyhřátý kus plechu, na druhé straně neurotický knírač s obsedantní potřebou štěkat, za což je ustavičně buzerován. Na obou stranách se fauna na povel odebírá do domů ke krmení, spánku nebo jen tak, z vrtkavého rozmaru designovaného pána tvorstva. Jinak je ze všeho cítit pačlověčina, což asi vadí ptákům, protože stálou nabídku posezení na šlechtěných ovocných věšácích či na okraji kolečka, coby toxického bazénu, vytrvale odmítají. Na zemi je pak nemožné existovat šnekům, kteří se nemají kam skrýt a zdaleka se tedy vyhnou, mají-li rozum. Šneci si vybudovali svou diasporu u nás a byla jim obětována část sklizně cuket, ovšem drobné ptactvo je už dlouho nezvěstné.

Nebylo tomu tak vždy. Ještě nedávno rostl a vzkvétal souběžně s naším levým plotem nádherný, přes tři metry vysoký keř zlatého deště. Jeho hustě propletené větve vrhaly bohatou enklávu stínu a tvořily přirozenou bariéru a pocit soukromí mezi zahradami. Mimo to byl vyhledávaným útočištěm pro hejna vrabců, která o jeho azyl svedla nejeden hašteřivý boj.

O konci jeho života rozhodlo doslova několik centimetrů. Jeho kmen totiž vyrůstal z druhé strany plotu a nárok na vlastnická práva mu byla katem. Na straně majitelů, co má paměť sahá, byl opižlán na ponižujícího ježka a veškerý životní elán dokazoval k nám. Jednoho dne, když jsme se odpoledne vrátili domů, zůstali jsme několik minut zírat z kuchyňského okna. Místo pohledu na neproniknutelnou zeleň osvětlenou nepočítaně žlutými květy jsme směli pozorovat velkou a hlubokou ránu do sousedovic hájemství, způsobenou něčím nepříliš ostrým, zřejmě lidskou tupostí. Soused kutil se za tiché, ale skvěle synchronizované asistence manželky a matky vypořádával s kořenem již naporcovaného a doutnajícího keře. Cítili jsme se, jako kdyby z nás někdo strhával kus oblečení. Místo pocitu soukromí se dostavila nechtěná pozvánka, kterou není možno jednoduše odmítnout.

Děda od vedle zůstal loajální, inu stará škola.Vrabci prý srali na zahradu, říkal , když se ho žena ptala na důvod popravy. To je určitě pravda, ale porovnám-li schopnost vrabce ovlivňovat trajektorii letu vlastního trusu s fyzikálními zákony definujícími vliv gravitace na pohyb těles, pak by Newton musel sedět pod keřem z naší strany, aby ho mohl nějaký vrabčák pokálet a podílet se tak na jednom z největších objevů v dějinách lidstva. Leda, že by vrabci trus pomstychtivě přenášeli vedle.

Náš smutek byl o to větší, že keř zrovna explodoval vitalitou. Teď se pomalu obracel v popel, vrabci několikrát zmateně zakroužili nad místem a sdílejíce náš smutek odletěli pryč.

Někdy mívám silné pochybnosti o právu člověka na výhradní vlastnictví, zvláště jedná-li se o jeho vztah k jiným živým bytostem. Vlastnictví takový vztah zvěcňuje a paušalizuje v jednotný přístup, jenž jako redelegovaný společenskou smlouvou na jednotlivce umožňuje individuální zacházení či scházení s "věcí" podle záměrů vlastníka, jenž se nominuje pouze na základě právní způsobilosti cokoli vlastnit. Je-li pojímáno životní (ve smyslu života) prostředí komplexně na základě nekvalifikovaného vlastnictví, nelze se divit jeho současnému globálnímu i lokálnímu stavu.

A jak to dopadlo? Na místo keře jsem rozvinul rákosovou rohož. Pocit soukromí částečně zrehabilitoval, vrabci už se pochopitelně nevrátili. Snad ještě něco našli. Sousedovy právní nároky nemůžeme nijak omezovat. Jediné co můžeme, je protestovat metodou pasivní rezistence. Necháváme se tedy bít pomyslnou blbostí a snažíme se to snášet s hrdostí.