2. 1. 2002 / Jan Čulík
Pětapadesátiletý John Simpson je jedním z hlavních mezinárodních reportérů televize BBC. Poslední čtyři roky už v Británii nežije: odstěhoval se s manželkou do Dublinu - do londýnského ústředí BBC, je-li toho zapotřebí, tam dorazí za čtyři hodiny. (Toto v současné globalizované společnosti už docela běžné uspořádání mi připomnělo, jak šokováni byli pracovníci České televize, když bylo v roce 1998 navrženo, že by měl do Prahy k moderování televizního pořadu Jan Čulík z Británie létat! :)) Simpson pravidelně připravuje reportáže pro zpravodajství televize BBC a její hlavní publicistické pořady (nejnověji se 18. listopadu 2001 v Británii vysílal jeho dokumentární film o osvobození Afghánistánu v pravidelném pořadu Panorama - zde je jeho anglický transkript; "znepokojující film" Johna Simpsona o tom, jak zasahování supervelmocí do vnitřních záležitostí Afghánistánu tam vyvolalo dobu temna, se vysílal v televizi BBC dne 7. října, jeho anglický transkript je zde. )
Na satelitním televizním okruhu BBC World má John Simpson publicistický pořad Simpson's World, který má sledovanost - 130 milionů diváků. (Navzdory všeobecné falešné představě, není americká "macdonaldovská" televize CNN celosvětově ani nejsledovanější, ani nejvlivnější, uvádí Simpson - tou je podle něho právě stanice BBC World.) Vysoká sledovanost pořadu Simpson's World, píše John Simpson, má za následek to, že v současnosti není na světě už žádné místo, kde by ho na ulici nezastavovali lidi a nedávali se s ním do řeči o jeho televizních pořadech.
Přečetl jsem o vánoční dovolené v savojských Alpách Simpsonovu tuto druhou, více než čtyřistastránkovou autobiografickou knížku, nazvanou podle jména jedné divadelní hry klasického anglického dramatika ze sedmnáctého století Thomase Middletona A Mad World, My Masters (Šílený svět, pánové, PAN Books, Londýn, 2001, ISBN 0 330 35567 8).
Od té doby, co se před čtyřmi lety John Simpson odstěhoval do Dublinu, podnikl celkem 256 cest do zahraničí - v průměru jednu cestu letadlem každého pět a půl dne. Kniha je souborem neuvěřitelných historek a zážitků, jichž byl tento globální novinář za dlouhá desetiletí své činnosti (pro BBC začal pracovat v roce 1966) svědkem. Doporučuju ji jako nutnou četbu pro každého, kdo se zajímá o seriózní, profesionální novinářskou práci.
Nikoliv kvůli těm výstředním historkám, o nichž se zmiňuji výše, ale kvůli něčemu daleko závažnějšímu. Na Simpsonovi mě fascinuje jeho hodnotový systém - směsice buržoazních postojů a hrdé nezávislosti. Simpson je nepokrytě členem britského establishmentu - přesto ho však ze svých humanistických pozic neváhá ostře kritizovat. Je za to - většinou - chválen. (Když se stal na jaře roku 1999 terčem kritiky britské vlády, že prý vysílá z Bělehradu v televizi BBC propagandu pro Miloševiče, a velmi dobře se proti tomu obhájil - konflikt skončil ztrapněním britské vlády, přišel mu po návratu do Británie ze Srbska naproti nejen šéf zpravodajství BBC, ale i generální ředitel této veřejnoprávní organizace.) Simpson pochází ze středních vrstev, je nesmírně dobře placen, píše pravidelně pro konzervativní listy Sunday Telegraph a Spectator (jenže není konzervativec! jeho případné "stranickopolitické" názory jsou z jeho veřejných postojů i z jeho práce neidentifikovatelné, jak to má být u autentického novináře), a hrdě je si vědom své ceny. Zároveň však systematicky projevuje při své novinářské práci silně volnomyšlenkářský postoj. Dále je na jeho nové knize fascinující, že její autor při své práci projevuje kritickou nezávislost, avšak nikoliv bez vazby na základní lidské, civilizační hodnoty. Simpson není relativista, nezastává v Čechách nyní často šířený názor, že "všechno je relativní, a tedy všechno je dovoleno a každý máme svou pravdu". Dokáže prosazovat základní myšlenky svobody, demokracie a humanity, jimiž neúprosně poměřuje to, s čím se v "šíleném" dnešním světě setkává.
Je možné cestovat po světě bez pasu? uvažuje úvodem John Simpson. Líčí, jako ho během občanské války v Angole požádal jakýsi vojenský důstojník, stojící uprostřed řeky na mostě, o jeho britský pas a novinářskou akreditaci. Když je měl voják v ruce, obrátil se a hodil obojí do řeky. Zoufalý Simpson se snažil nalézt nějakého britského diplomata, aby mu vydal nový pas: uprostřed občanské války však byla veškerá západní zastupitelství uzavřena. Po dlouhém pátrání našel jakéhosi starého holandského konzula, který mu napsal dopis: "Jménem holandské královny Juliany potvrzujeme, že John Simpson je britský občan a novinář zaměstnaný u společnosti BBC. Proto by mu měla být poskytována veškerá pomoc. Z pravomoci holandského konzula, představitele holandské královny Juliany v Angole, atd." Simpson pak s tímto dopisem formátu A4 cestoval místo pasu po Africe a Evropě po celý další měsíc, až se složený papír rozpadl - jedna čtvrtina dopisu upadla. "Vy hodně cestujete, pane," poznamenal pak suše imigrační úředník na londýnském letišti Heathrow, když mu Simpson místo pasu předložil tento, nyní už mnohonásobně orazítkovaný cár papíru. "Možná byste si měl zažádat o pas." A tak se také stalo.
"Je to nesmírně humanitárně napsaná knížka," konstatoval v recenzi britský týdeník Time Out. Pozoruhodné jsou zejména portréty obyčejných lidí. V létě 1991 skončila válka v Perském zálivu. Američané odmítli svrhnout Saddáma Husajna, protože se obávali, že by se Irák pak rozpadl na tři části, a to by pro Spojené státy nepřípustně posílilo Írán. "Když se snaží Američané uvažovat geopoliticky, většinou to zkazí," píše Simpson a dodává: "A v toto případě to tedy zkazili určitě." Simpson je v knížce často kritický vůči americké necitlivosti, neobratnosti a pompéznosti, například když píše o tom, jak začátkem osmdesátých let financovala CIA a další špionážní organizace různé podvodníky, kteří údajně získávali záběry války v Afghánistánu. V důsledku toho se pak zejména v americké televizi objevovaly materiály velmi pochybné provenience."
Mezi kurdskými uprchlíky v horách severního Iráku natočil v roce 1991 Simpson výroky jedné vyčerpané kurdské ženy, jednoho z mnoha Kurdů, které Saddám Husajn vyhnal z domova. Její trpká slova pak obletěla svět:
"Pět milionů lidí je tady bez přístřeší v zimě a v dešti. Kdo za to má odpovědnost? Náš dům byl zničen. Za to může George Bush. Mohl Saddáma a jeho armádu zničit, ale ani se o to nepokusil. V Kuvajtu žije jeden milion lidí. Bush vedl tuto válku pro jeden milion lidí. Nás je pět milionů. Saddám Husajn nás bombarduje, jeho vrtulníky nás zabíjejí. Američané to viděli. Nehnuli pro nás prstem. Proč? Jsme lidé jako vy. Proč?" Otázka zůstává dodnes nezodpovězena, poznamenává Simpson.
Simpson navštívil i irácké město Halabdža, jehož obyvatele usmrtil Saddám Husajn bojovým plynem. Popisuje hrůzné scény mrtvých v ulicích. Město Sulejmanija zase zcela zničili Saddámovi vojáci - nikoho nezabili, ale rozbořili všechny budovy ve městě. Na jednom místě ve městě byla nádherná, pečlivě udržovaná růžová zahrada. Vedle byl rozbořený dům a Saddámovi vojáci zvedli velkou část jeho zbořené střechy a hodili ji uprostřed zahrady, aby růže zničili. Zlikvidovali ji snad proto, že byla zahrada tak výjimečná, vypadala jako symbol nezávislosti. Majitelka byla asi čtyřicetiletá žena s dvěma dcerami - manžel byl mrtev.
Celou kapitolu věnuje Simpson darebákům a zločincům, s nimiž se během let setkal. Čelné místo mezi nimi zaujímal srbský válečný magnát Arkan, Zeljko Ražnatovič, který začal jako první provádět praxi etnického očišťování. Simpson dlouho usiloval o rozhovor s ním, a ten se podařilo realizovat až v březnu 1999, v době západního bombardování Srbska, kdy John Simpson pobýval jako jediný západní novinář v Bělehradě. Simpsonovo postavení v Srbsku bylo nebezpečné - obával se, že by mohl být Arkanovými lidmi zavražděn. Zároveň si však nepřipustil, že by Arkana neinterviewoval tvrdě. Arkan si vymínil, že poskytne televizi BBC rozhovor pouze v tom případě, bude-li vysílán živě, tak se vysílal v rámci hlavních večerních zpráv, tehdy v 21 hodin britského času. Jak to ale udělat, aby bylo možno Arkanovi klást tvrdé otázky? Předchozí bezesné noci asi ve čtyři hodiny ráno na to Simpson přišel. Začátkem živého rozhovoru mu řekl: "Mohu udělat jednu ze dvou věcí. Buď vám budu dávat lehké otázky, které vás nerozčílí, anebo vám můžu dávat tvrdé otázky. Jaké otázky to podle vás mají být?" Arkan trhl rameny - bylo to gesto, které dávalo najevo, že on, hrdý Srb, snese všechno, a odsekl: "Tvrdé otázky." Simpsonovi se tak podařilo provést kvadraturu kruhu. Simpson ho tvrdě vyslýchal ohledně válečných zločinů, z nichž byl Arkan obviněn u mezinárodního soudního tribunálu.
Někteří lidé v Londýně protestovali proti tomu, že BBC interviewovala zrovna Arkana, někoho, kdo stál v této válce "na druhé straně fronty". "Tomu, obávám se, prostě nerozumím," konstatuje Simpson. "Jak může být špatnou věcí to, máme-li k dispozici více informací? Jsme tak nejisti ohledně svého vlastního postupu, tak strašně se bojíme slyšet něco jiného, že se neodvážíme dovolit lidem, aby si poslechli reakce zločince?"Dostal také spoustu nenávistných e-mailů od televizních diváků. Píše o tom: "Lidi pořád argumentují, jestli by BBC měla reportéra i v Berlíně v letech 1939 - 45. No, samozřejmě, že by ho tam měla, kdyby to bývalo bylo možné. Když procházím těmito nenávistnými e-maily, chápu, že těm lidem se nelíbí, že jsem jim připomenul, že pod bombami NATO byli úplně normální lidé, muži a ženy jako jsou oni sami. Nechtějí to vědět. Chtějí si myslet, že každá bomba zasáhne svůj cíl, že všichni lidé, kdo jsou při bombardování usmrceni, si to zaslouží. No tak já jsem tady od toho, abych svědčil o tom, že to není pravda. Je mi líto."
Jiným zločincem, o němž se Simpson zmiňuje ve své knize, byla zjevně milující matka, přesvědčená křesťanka a svědomitá učitelka, která vedla školu ve rwandském hlavním městě Kigali. Když tam v roce 1994 došlo k rasovým masakrům příslušníků národa Tutsi, tato ředitelka školy přivedla popravčí četu tam, kde bydleli její žáci z kmene Tutsi - znala jejich adresy ze školních záznamů. Tyto děti i jejich rodiny byly vyvražděny.
Hrůzná byla scéna u soudu v Saúdské Arábii, kde byl Simpson svědkem procesu s jedním mužem za krádež. Byl to podle Simpsona nejdrastičtější zážitek celého jeho života. Proces byl krátký a obžalovaný vinu nepopíral. Když proces skončil, soudce, sunnitský duchovní, oznámil verdikt tak lehce a tak konverzačním tónem, že si britský reportér neuvědomil, o co jde, dokud mu tlumočník verdikt nepřeložil. Obžalovaný verdikt očekával. Vyhrnul si rukáv špinavé košile, přítomný kat vytáhl z dřevěné krabice velký kuchyňský nůž a odborně a rychle mu začal řezat ruku mezi kostmi zápěstí. Ruka byla useknuta ani ne za vteřinu. Pak zloděje odvedla manželka, nikdo neprojevil žádné emoce. Ruku zahodili před soudní budovou, nedaleko dvojice nohou, které byly amputovány u soudu předtím a které tam stály jako pár hnědých bot v prachu.
Na jiném místě svědčí Simpson o tom, jak znal muže, jmenoval se Raúl Vilarino, který pracoval pro argentinské vojenské popravčí čety v takzvané špinavé válce v letech 1976-1982. Tyto popravčí čety unesly tisíce vzdělaných, většinou mladých lidí levicového zaměření, mučily je a pak je zavraždily, většinou shazováním z letadel do Atlantického oceánu. Během času už přestalo být vraždění politicky motivováno a vrahové prostě zabíjeli i zcela namátkou vybrané osoby. Vilarino svědčil o tom, jak byla před popravčí čety jednou přivedena žena v pokročilém stavu těhotenství s šestiletou holčičkou. Holčička plakala. Vilarino je hlídal, pak odešel a když se vrátil, mučitelé ženě i šestileté dívce mezitím způsobili vážná zranění. Snažil se prý zajistit, aby se jim dostalo lékařské pomoci, ale žena i dítě byly odvedeny a už je nikdy neviděl. Vymlouval se, že svým obětem vždycky jen pomáhal, ale byl - pozoruhodně - vždycky prý jen svědkem smrti mnoha nevinných lidí.
Během cesty do Afghánistánu v roce 1989 se Simpson setkal nedaleko Džalalabádu se skupinou mudžahídů. Byli zdvořilí, Britové je natáčeli, a tu se objevila postava v bílé róbě. Byl to Osama bin Laden. Začal mudžahídy přesvědčovat, aby západního "bezvěrce", reportéra Simpsona usmrtili. Ti to odmítli, i když jim za jeho smrt Osama bin Laden nabídl celých 500 dolarů. Bin Laden pak odběhl a Simpson ho posléze našel, jak leží nedaleko na polním lůžku ve svém stanu, brečí a buší vztekem pěstmi do polštáře z frustrace, že se mu nikoho nepodařilo přesvědčit, aby Simpsona zabil.
Za zločince považuje Simpson i ruského vynálezce Michaila Kalašnikova, který sestrojil nesmírně jednoduchou, účinnou a spolehlivou automatickou zbraň, AK-47. Je to zbraň, kterou po světě všude s vražednou účinností používají teroristé. Je to zbraň, která se nejčastěji používá v třetím světě a právě touto zbraní zahynuly miliony lidí. Kalašnikov, s nímž se Simpson setkal v roce 1988 ve městě Iževsk, nepociťoval absolutně žádné výčitky svědomí.
Jiným pozoruhodným darebákem byl podle Simpsona nejmenovaný vysoký činitel OSN během bosenské války, jeden ze správců Sarajeva. Jedním z nejostudnějších rysů obléhání Sarajeva bylo to, že jednotky OSN, které měly pomáhat civilnímu obyvatelstvu tohoto města, naopak hlídaly obyvatelstvo pro bosenské Srby a bránily mu, aby z města odcestovalo. Tak zůstávali lidé, kterým OSN zabraňovala v odchodu z města, terčem ostřelování srbských vojáků z kopců kolem Sarajeva. Simpsonovi se svěřila jedna zcela ztraumatizovaná místní žena, jejíž manžel byl usmrcen, že jí nejmenovaný vysoký činitel OSN slíbil, že ji s dětmi z města propustí, složí-li větší finanční částku a jestli se s ním vyspí. Simpson s tímto jejím příběhem příslušného činitele OSN konfrontoval, ten dohodu potvrdil. "Byl to opovrženíhodný člověk," konstatuje Simpson, "ale alespoň dělal, sice za sex a za peníze, to, co měla pro tamější lidi dělat OSN bez jakýchkoliv podmínek."
Posledním zločincem, jehož činy podrobně líčí John Simpson ve své knize, je německý Švýcar, předseda Mezinárodního výboru Červeného kříže dr. Carl Burckhardt. BBC o něm a o postojích Červeného kříže za druhé světové války natočila film v roce 1997. Tehdy téměř devadesátiletého Burckhardta interviewoval Simpson. Burckhardt v roce 1935 provedl inspekci nacistických koncentračních táborů a prohlásil, že jsou "tvrdé, ale korektní" a pak nacistické koncentrační tábory systematicky omlouval. Pod jeho vlivem odmítl Červený kříž během druhé světové války učinit cokoliv pro lidi, kteří byli deportováni do koncentračních táborů. Tento postoj hájí Buckhardt ještě ve svém nynějším pokročilém věku.
Jaký je vztah mezi novináři a příslušníky špionážních organizací? Simpson se dívá na činnost zpravodajských agentur skepticky: "Špionáž za studené války bylo průmyslové odvětví jako každé jiné. Na obou stranách berlínské zdi žila špionáž vlastním životem, hra se hrála podle jasných pravidel, které obě strany přijímaly, ve svém vlastním světě byla ta pravidla relativně závažná, ale širší mezinárodní politický vývoj to neovlivňovalo. Docházelo k ničení individuálních životů, explodovaly bomby, likvidovaly se kariéry, lidé měnili svou loajalitu. Ale co se týče skutečně významného mezinárodního vývoje, jak se zdá, činnost zpravodajských služeb neovlivnila vůbec nic od doby kubánské raketové krize, kdy plukovník Oleg Penkovskij, britský agent v sovětské vojenské rozvědce, systematicky informoval Američany o úmyslech Moskvy a zřejmě tak pomohl odvrátit jadernou válku. Avšak žádné zásadní body obratu ve studené válce nepředpověděla špionáž ani jedné strany: stavbu berlínské zdi, invazi do Československa či do Afghánistánu, pád berlínské zdi. Namísto toho bojovaly hlavně špionážní organizace mezi sebou, snažily se vzájemně pronikat do svých sítí."
Kdykoliv se na Simpsona kdy obrátila jakákoliv rozvědka (jednou se ho snažila prostřednictvím atraktivní ženy naverbovat česká Stb a když to sdělil britské MI5, ta ho požádala, aby předstíral s českými estébáky spolupráci, ale aby britskou špionáž o tom informoval) jediným možným, radikálním řešením, vždy bylo tyto špionážní námluvy okamžitě se všemi podrobnostmi zveřejnit. Tak Simpson zatípl v zárodku námluvy StB i MI5.
O vztahu novinářů a špionážních organizací Simpson konstatuje:
"Tajní policisté vždycky předpokládají, že jsou zahraniční novináři špióni. Někdy tomu tak možná je, jenže mentální ustrojení zahraničního novináře bývá obyčejně na takovou spolupráci příliš nezávislé a dokonce i novináři s otročtější mentalitou chápou, že v ideálním světě by měli mít právo psát otevřeně tak, jak se jim zachce, a že je pro ně diskreditující, pracují-li tajně pro někoho jiného. A nejinteligentnější šéfové špionážních organizací tohle taky chápou."
Britský novinář se přiznává, že během svých rozsáhlých a častých cest po světě se setkal jen s velmi malým množstvím lidí, které by bylo možno nazvat skutečným hrdinou. "Většina z nás se snaží prostě přežít - vyhýbat se nebezpečí a žít, jak to jde." Někteří lidé při tom zároveň používají určité míry podvodných metod.
Komické bylo setkání Johna Simpsona v Somálsku se synem tamějšího válečného magnáta generála Aidida Husseinem Aididem. Bylo to v roce 1996, tři roky po "fantastické invazi OSN do Somálska, která skončila naprostým ponížením," píše Simpson a pokračuje: "Nejhorší byl při té invazi OSN americký kontingent. Američané ze Somálska utekli, když bylo několik jejich vojáků pozoruhodně televizně neatraktivním způsobem usmrceno. Američané pak bezohledně vybombardovali centrum města Mogadishu. Viděl jsem nemocnici, na kterou zaútočily ozbrojené vrtulníky, protože kdosi chybně usoudil, že jsou na střeše nemocnice ozbrojenci. Pro určité jedince v americkém, kanadském a italském kontingentu se stalo Somálsko sadistickým dobrodružným hřištěm, kde tito lidé podle libosti mučili lidi, zabíjeli a ničili."
Západ považoval somálského generála Aidida a jeho stoupence za bandity a gangstery. Avšak Aidid interpretoval příchod vojsk OSN jako další etapu pokračování západní invaze, která začala už za Mussoliniho. Simpson Aidida nehájí: bránil distribuci humanitární pomoci obyčejným lidem. V roce 1996 byl generál Aidid už mrtev a velení jeho ozbrojené frakce v zemi převzal jeho syn, Hussein Aidid. Pozoruhodná postava: Hussein Aidid vyrostl ve Spojených státech, sloužil tam u amerického námořnictva a do Somálska se dostal až s americkým vojenským kontingentem během invaze OSN v roce 1993. Simpson s ním natočil tento pozoruhodný rozhovor:
"Vy jste sloužil u amerického námořnictva?"
"Ano."
"A byl jste v záloze, když byla americká vojska vyslána do Somálska?"
"Ano."
"Přihlásil jste se jako dobrovolník?"
"Ne, pane. Vyhledali si mě v záznamech a když zjistili, že mluvím somálsky, požádali mě, abych se invaze do Somálska účastnil."
"A pro vás to byla nová země?"
"V podstatě ano."
"Avšak tou dobou byl váš otec, generál Aidid, pro Spojené státy úhlavním nepřítelem. Přece si americká armáda musela uvědomit podle vašeho jména, že jste jeho příbuzný?"
"Nemohu říci, že by se o tom někdo zmínil, pane."
"Oni neřekli, Hele, to je pozoruhodná shoda okolností - jak to, že máte stejné jméno jako úhlavní nepřítel Spojených států?"
"Ne, pane."
"A vy jste je na to neupozornil?"
"Neviděl jsem pro to důvod, pane."
"V jaké oblasti jste pracoval, když jste tady byl s americkou armádou?"
"Komunikace, pane."
"Takže jste měl přístup k vysílačkám?"
"Ano, pane."
"A jistě jste věděl, kdy se plánují akce, jejichž cílem bylo chytit vašeho otce?"
"Ano, pane."
"Takže jste ho na ty akce předem upozorňoval - kdy se budou konat, kolik jich bude, a tak dále?"
"Na tuto otázku bych raději neodpovídal, pane."
"Dobrá, ale hovořil jste někdy se svým otcem?"
"Ano, pane."
"A jemu se vždycky podařilo být jeden krok napřed před akcemi americké armády?"
"Zdá se, že ano, pane."
"To je zázrak," řekl Simpson a zazubil se. Závěrem poznamenává: "Somálec by se v takové situaci taky zazubil: důstojník amerického námořnictva by zachoval kamennou tvář. Hussein Aidid zachoval kamennou tvář."
O Československu je v knize jediná pasáž: je o tom, jak si - nerozumně? - v roce 1990 britský reportér rozhodl v Praze na Starém Městě vyměnit peníze u veksláků - a jak ho při tom dvojice Čechů spektakulárně, dokonale promyšlenou a provedenou akcí okradla. Simpson jim při vzpomínce na tuto epizodu dělá v knize poklonu.
Jinde ostře kritizuje britskou vládu, zejména Jacka Strawa, který byl donedávna britským ministrem vnitra. V květnu 1996 pomohl britskému televiznímu týmu kábulský gynekolog, Afghánec dr. Zekria, natočit reportáž o zvěrstvech Talibánu, spáchaných tehdy v afghánském městě Herat. Britští novináři učinili závažnou chybu, protože nechali dr. Zekriu vystupovat ve svém filmu před kamerou. Tehdy ovšem nebyl Kábul ještě v moci Talibánu. O několik měsíců později však Talibán ovládl i Kábul a jeho tajná policie si přišla pro dr. Zekriu. Jemu i jeho rodině se podařilo uniknout do pákistánského Pešaváru, ale ani tam nebyla situace bezpečná - Pešavár je městem plným stoupenců Talibánu. Simpson naléhavě žádal britské úřady a konkrétně ministra Strawa, aby Zakriovi a jeho rodině poskytli politický azyl. Straw to odmítl, i když byl Zakria zjevně v ohrožení života a do něho se dostal, protože pomáhal britské televizi. Simpsonovi se nakonec podařilo pro Zakriu získat politický azyl v Irsku, jehož úřady se chovají k žadatelům o azyl podstatně humánněji než úřady britské. Simpson v knize dodává na adresu britských politiků a zejména Jacka Strawa:
"Stále se mi zdá ostudné, že zemí, která dr. Zakriu přijala, nebyla Británie. Člověk může jen doufat, že ti, kteří odmítli žádost o azyl od muže, jehož život byl v největším možném nebezpečí, nikdy nezakusí na vlastní kůži, co to znamená, být vyhnán z vlastní země fanatiky, muset se ve dne v noci ukrývat před střelci a před lynčujícím davem a pak být odmítnut bez zájmu necitelnými byrokraty."
Druhým politikem, který kdy dal Simpsonovi pěstí byl při prezidentských volbách v Rakousku Kurt Waldheim (prvním byl britský premiér Harold Wilson v roce 1970, když se ho kdesi na nádraží mladý Simpson při své první novinářské práci zeptal, zda bude kandidovat v nadcházejících volbách - situace byla tehdy ještě tak strnulá, že i když Wilsonův útok natočily všechny televizní stanice, nikdo ho neodvysílal). Rakousko je podle Simpsona politováníhodnou zemí, která nebyla po druhé světové válce řádně denacifikována. V předvolební kampani v roce 1985 se Simpson Waldheima zeptal, zda si myslí, že prezidentsé volby vyhraje - "I když je v dnešním britském tisku obvinění, že jste nařídil popravu několika britských válečných zajatců?" - V odpovědi na tuto otázku dal Waldheim Simpsonovi pěstí do břicha: "Proč mi dáváte tyto otázky?" reagoval při tomWaldheim a dodal: "Vždyť vidíte, tito lidé mě milují. Mohu ignorovat vaše otázky. Zvítězím."
Incident natočila kamera jedné americké televize a, jak píše Simpson, "tak celá věc vyvolala docela senzaci, dokonce i v Rakousku." O dva večery později byl britský reportér svědkem vyhlašování volebního vítězství Kurta Waldheima v "odporné síni Franze Josefa" v centru Vídně. V pravé paži pocítil ostrou bolest. V tlačenici mu do ní zaťala nenávistně své ostré, červeně nalakované nehty kostnatá paní Waldheimová.
Zajímavě svědčí v knize Simpson o reakci Winstona Churchilla na vybombardování Drážďan. Sdělil mu to těsně před smrtí Churchillův spolupracovník sir John Colville. Britský vojenský velitel, odpovědný za bombardování německých měst, tzv. "bombardér" Harris, shromáždil určité množství filmu o bombardování německých měst britskými letadly koncem druhé světové války. "Bylo to opravdu pozoruhodné," svědčil Colvill: "Nějak se mu podařilo sehnat i záběry, natočené nejen ze vzduchu, ale i ze země, přímo na místě, a tak jsme viděli všechny ty nádherné staré budovy, jak se propadají, jak všude leží mrtvoly, jak jsou lidé odváženi do nemocnice. Vím, že to bombardování bylo nutné, ale ten film byl opravdu dost drastický. No, skončilo to, v sále se rozsvítilo a 'bombardér' Harris se celý pyšně usmíval. Nevěděl jsem, jak bude Churchill reagovat. Pohlédl jsem na něj: seděl se mnou ve stejné řadě. Seděl tam a po tvářích se mu koulely slzy. A řekl:'Jsme snad zvířata, že děláme takovéhle věci?'"
Od března 1999 byl John Simpson po celou řadu týdnů jako jediný západní reportér během bombardování NATO v hlavním městě Srbska Bělehradě.
"Nemusíte být prosrbsky zaměřený a já nejsem," píše ve své knize, "na to, abyste si uvědomili, že válka o Kosovo byla uměle vyvolaná. Prezident Clinton, těžce ochromený skandálem s Monikou Lewinskou, se rozhodl se svou ministryní zahraničních věcí, Madeleine Albrightovou, že se Miloševič buď podrobí, anebo ho k tomu donutí bombardováním. Smlouva v Rambouillet, kterou mu Američané před válkou navrhli, byla plná takových klauzulí, které musel Miloševič odmítnout. Američané chtěli, aby odmítl. To však neznamená, že byl Miloševič a jeho stoupenci nevinnou stranou. Miloševič byl politi, který se v Evropě nejvíce podobal Saddámu Husajnovi: deset let úmyslně vyvolával etnické napětí a důsledkem byly desetitisíce mrtvých. Lidé začali mít pocit, že se proti tomu musí něco udělat. Clinton a Albrightová rozhodli, že nejúčinnější bude Srbsko bombardovat. Jenže Clinton odmítl ohrozit životy amerických vojáků a tím, že jim nařídil, aby bombardovali Srbsko z velké výšky, automaticky odsoudil k smrti pět set nebo i více srbských civilistů, protože bombardování z výšky bylo nepřesné. Clintonova politika také zajistila, že velké množství Albánců přišlo o život a o domovy, protože na jugoslávském území nebyla žádná vojska NATO, která by je ochránila, a Srbové žíznili po pomstě."
Simpson zůstal v Bělehradě sám - všichni ostatní, zejména američtí novináři odcestovali. Píše o tom: "To, uvědomuji si, je pro mnoho amerických novinářů nyní realita. Když se vyskytnou skutečně významné, nebezpečné události, Američané jsou první, kteří odjíždějí." Američtí novináři podle Simpsona dnes neriskují.
Práce pro Johna Simpsona v Bělehradě byla nebezpečná: uprostřed bombardování bylo riskantní vyjít i na ulici, protože nebylo vyloučeno, že hysterické bojůvky a váleční magnáti mohou jediného západního reportéra na místě usmrtit. Přitom vznikla další komplikace: britská vláda v Londýně obvinila tohoto reportéra BBC, že prý v televizi šíří "prosrbskou propagandu". Simpson se proti tomu energicky bránil: napsal, že jestliže bude premiér Tony Blair něco takového opakovat mimo parlament, kde je chráněn imunitou, Simpson ho zažaluje za pomluvu. Vyvolalo to mezinárodní skandál: "Britská vláda chce cenzurovat BBC!" Simpson také napsal také velmi ostrý dopis Blairovu poradci Alastairu Campbellovi a ten se mu v dopise omluvil. Za Simpsona se postavily britské sdělovací prostředky. Britská vláda ustoupila.
Simpson kritizoval vybombardování budovy srbské televize. I zde se postavil na obranu obyčejných lidí. Ti se stali obětí obou stran. Vedení srbské televize nařizovalo zaměstnancům, aby v budově televize zůstávali i na nočních směnách, i když vědělo, že budova bude vybombardována - chtěli z jejich smrti proti NATO vytloukat politický kapitál.
Pozoruhodné je, zdůrazňuje Simpson, že Miloševičova vláda vždy předem věděla, které objekty budou dané noci bombardovány. Prozrazovaly jí to zřejmě některé členské vlády zemí NATO. Je obtížné vést válku v alianci 17 zemí.
Podle Simpsona však měla být právem srbská televize umlčena: "Podle všech měřítek poctivosti a slušnosti je srbská televize poslušným nástrojem hrůzného politického režimu," napsal si tehdy. "Proto byla právem terčem bomb NATO. Avšak měla být vybombardována skutečně budova televize a nikoliv její vysílače? Měla maskérka, která při vybombardování budovy zahynula, skutečně povinnost zaplatit životem za propagandu lidí tak vysoko postavených v tomto režimu, že by jí nikdy nebylo dovoleno nalíčit jim tvář?"
Jiný citát: "Tony Blair tvrdí, že toto je válka na podporu mezinárodní morálky. Lidé v Bělehradě tomu říkají Válka dvou penisů - Clintonova a Madeleine Albrightové."
Proč vybombardovali Američané čínské velvyslanectví v Bělehradě? Simpson píše: "O mnoho později, v Americe XXX (bývalý americký diplomat, který míval těsné styky s CIA a ostatní špionážní komunitou) mi sdělil, že vybombardování čínského velvyslanectví v Bělehradě byla práce malé vzdorné skupinky pracovníků CIA, kteří záměrně zaměnili mapy, které potřebovalo americké letectvo pro vybombardování srbského ministerstva vojenských zásob. Toto ministerstvo bylo nedaleko čínského velvyslanectví. K chybám vždycky ve válce dochází a o čínském velvyslanectví se vědělo, že předává srbské vládě informace o NATO."
Ještě by se ze Simpsonovy knihy dalo citovat mnoho. Například z kapitoly o novinářských chybách:
"Novinářství je taková profese, kde dochází k chybám neustále, ale ty chyby jsou okamžitě pokryty tlustou vrstvou nátěru údajné serióznosti a upřímnosti, takže jsou pak světu přijatelné. Přesně totéž se děje v politice. Přesně totéž se děje v justici."
Při televizní práci by však bylo otevřené podvádění podle Simpsona velmi obtížné: jednat je těžko zfalšovat záběry i zvuk, a zároveň by si člověk musel také koupit mlčení kolegů. "A co je nejdůležitější, v kultuře televizního zpravodajství (alespoň v anglosaských zemích) se tyhle věci prostě nedělají. Televize, stejně jako seriózní britský tisk, o sobě kultivuje image, že je pravdomluvná. Naproti tomu britská bulvární tisk klidně publikuje nepravdy, a pokud to jsou chytré či zábavné výmysly, mnozí bulvární novináři to navzájem obdivují."
Traumatickým zážitkem pro novinářskou práci byla epizoda, kdy začátkem roku 2000 žalovalo britské zpravodajské studio komerční televize Independent Television News časopis Living Marxism za to, že napsal, že reportéři ITN údajně zkreslili záběry vyhublých mužů za ostnatým drátem, pořízené v roce 1992 v překladišti válečných zajatců v Trnopolje. Muslimská bosenská vláda těch záběrů okamžitě využila jako důkazu, že Srbové jsou nacisty dneška.
Časopis Living Marxism argumentoval, že záběry vyhublých mužů před ostnatým drátem v Trnopolje vytvářely falešný dojem, že jsou tito muži v koncentračním táboře. Ve skutečnosti nebyli uzavřeni v prostoru, obehnaném ostnatým drátem, ostnatý drát byl kolem televizních reportérů. Britští televizní novináři ve své reportáži nikdy netvrdili, že je Trnopolje "nacistický koncentrační tábor", avšak jiné televizní stanice, které tyto záběry převzaly, už nebyly při své interpretaci tak opatrné. Soudce při tomto procesu přijal argumentaci časopisu Living Marxism, že ostnatý drát byl kolem televizního týmu, nikoliv kolem vězňů, ale akceptoval tvrzení televizních reportérů, že si to neuvědomili. Ostatní záběry, z nichž byla inkriminovaná reportáž posléze sestříhána, už nebyly k dispozici, a tak Living Marxism prohrál při a v důsledku obrovského odškodného udělal bankrot a už nevychází. Paradoxně, ITN žalovala časopis Living Marxism "ve věci obrany svobody projevu". Bankrotem časopisu Living Marxism byla tedy "svoboda tisku skutečně uhájena," poznamenává Simpson suše.
Nejdůležitější je, aby se novinář choval svobodně - to je hlavní myšlenka která se táhne celým tímto hrdě nezávislým dílem. Je zajímavé zkoumat, co motivuje velkého britského novináře při jeho práci - knihu A Mad World, My Masters, silně doporučuju každému adeptu či praktikovi novinářského řemesla. Jistě nebudou mít čeští novináři nikdy k dispozici tolik peněz na svou práci jako John Simpson a BBC. Je to jistě záviděníhodné postavení: mít možnost se vyslovovat otevřeně kriticky vůči všemu, co se děje na světě - mluvit svobodně a být za to všeobecně uznáván a ještě dobře placen... To se v českém kontextu asi ještě dlouho nestane. Dokážeme však praktikovat - třeba jen nenápadně, aby to šéf nevěděl :) - ty nejzákladnější principy, na nichž je založena práce nejlepších a nejzkušejších světových novinářů - i bez financí? Otevřenost, kritičnost, analytičnost, nezávislý úsudek, založený na základních světových civilizačních a lidských hodnotách - na slušnosti.
Vytisknout22.11. 2015
"Opravdu zuřím, že my prostě přicházíme do jiných zemí a úplně tam lidem zničíme systém který tam měli, a když se tam pak situace nesnesitelně zkomplikuje, odejdeme a už se vůbec nezajímáme o to, co se tam děje." John Simpson, jeden z n...